Chci přispět X

Nestoudnost demokracie

Občanské iniciativy jsou podle ministra Kalouska nestoudné, když v „den boje za svobodu a demokracii“ říkají, že by podle nich demokracie měla vypadat v něčem jinak. Zdá se, že je třeba být v očích režimu nestoudnými.

Podle názoru mnohých se účastníci letošní demonstrace na Václavském náměstí dopustili znesvěcení odkazu 17. listopadu, ideálů svobody a demokracie, za něž se tehdy manifestovalo. Byl jsem tam tehdy, v listopadových dnech před třiadvaceti lety, a byl jsem tam tohoto roku znovu. Jistě nás takových bylo mnohem víc. Myslím, že letošní demonstrace byla daleko spíše jistým způsobem pokračování toho, co se odehrávalo před bezmála čtvrt stoletím, než jeho popřením.

Tehdejší atmosféra byla přitom v mnohém zcela jiná. V paměti vyvstává obraz velebného nekonečného davu, sjednoceného emocí i projevy, stejně jako promyšlená dramaturgie slavností rodící se svobody. Letos byl dav, rozhodně ne nekonečný či velebný, spíš pestrou mozaikou skupin a skupinek různého názorového zaměření i vzhledu. Projevy mnozí ani neslyšeli. Tehdy šlo o to společnou manifestační přítomností stvrdit platnost jediné pravdy a odmítnout a slavnostně zavrhnout a odvrhnout rozpoznanou lež a nesvobodu, letos naopak o to podpořit společnou přítomností pluralitu náhledů na skutečnost.

Pro mnohé to bude znít nepřijatelně až rouhavě, ale pro autora těchto řádků se podobně silný tep dějin jako v listopadu 1989 ozval v průběhu protivládních demonstrací posledních dvou let, když se náhle a neočekávaně ocitl na společné lodi, ve společném davu s rudými či rudočernými zástavami. Je to jako by člověk vyšel ze světa mravoličné bajky či pohádky s jasným vymezením mezi dobrem a zlem do světa dobrého románu, kde už nejsou nasnadě podobná snadná rozlišení, ale o to silnější je celkový příběh, mnohostranný a neopakovatelný, protože jedinečný. Bajky jistě mají svůj omezený užitek; lidský život i lidské dějiny jsou ale mnohem podobnější románu.

V reakci na sobotní demonstraci prohlásil ministr financí Miroslav Kalousek, že občanské iniciativy se dopustily nestoudnosti, když 17. listopadu demonstrovaly pod heslem, že demokracie vypadá jinak. Tento výrok si nezaslouží jen tak zapadnout. Ukazuje neobyčejně výstižně, jak přistupuje dnešní politický establishment k systémové kritice. Zatímco odbory, jejichž hlavním heslem byla a je demise vlády, mají podle Kalouska k takovému požadavku a protestu plné právo, občanské iniciativy jsou nestoudné, když v „den boje za svobodu a demokracii“ říkají, že by podle nich demokracie měla vypadat v něčem jinak.

Každý vládnoucí režim každé epochy dějin má svou z vyšších míst vyhlášenou a ocejchovanou nestoudnost. Před rokem 1989 jí byla troufalost skupinek „ztroskotanců a samozvanců“ upozorňujících tehdejší režim na to, že by měl dodržovat vlastní zákony. Dnes, jak se zdá, je to troufalost skupinek „nikým nevolených aktivistů“ upozorňujících na to, že demokracie by měla v mnohém vypadat jinak, než jak je tomu u nás třiadvacet let po „revoluci“. Tehdy i dnes se oběma dostává osočování z rušení klidu na práci, kažení dělné atmosféry ve společnosti a zpátečnictví.

Jiná a naštěstí nesrovnatelně nižší je míra osobního rizika, jemuž se dnešní aktivisté vystavují, něco však zůstává stejné: odvaha vzít na sebe cejch „nestoudníků“ a narušovat stereotypní pohledy na dějiny a především na současnou společenskou, ekonomickou a politickou realitu. Demokracie, spravedlivá a nediskriminující společnost, vlastně celá naše společná budoucnost záleží dnes do značné míry na tom, budeme-li ochotni být v očích druhých nestoudní.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

O kom "se mluví" - a o čem je vlastně řeč? Úterý, 20.Listopadu 2012, 10:33:48

Vážený pane Outrato,

ten velebný dav se před 23 lety vyvalil na Václavské náměstí v první řadě proto, že už se to SMĚLO.

Všechny ostatní důvody následovaly (čímž netvrdím, že by vznikly teprve v následné fabulaci). Pocit, že se něco smí, už dnes – to je banální konstatování – oproti tehdejší době v sobě nemá nic vzrušujícího.

A ta dramaturgie radostné oslavy svobody nebyla náhodná: koneckonců byla dramaturgie celoživotním chlebem hlavního protagonisty tehdejších shromáždění. Jen se musím znovu a znovu ptát, zde součástí té dramaturgie byly 16. prosince 1989 i jeho následující věty:

„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, … Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech. Nemluvím o tom proto, že bych chtěl kohokoli teď zdržovat svou osobní obhajobou, ale proto, že se o mně hodně mluví a že z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, že jsem se vždycky snažil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a že jsem za to byl několik let ve vězení.“

Dnes už je dostatečně známo, "kdo byl a co si myslil". Budiž mu země lehká...

Velkou slabinou Vaší úvahy o nestoudnosti je podle mého názoru to, že přehlížíte jistou zásadní asymetrii: pro jedny je nestoudnost pilířem charakteru a metodou, pro jiné naopak charakterovou vadou.

Nechci opravdu nikomu kazit vzpomínku na autentický zážitek hvězdných hodin lidstva, ale musím připomenout, že zde už tenkrát bylo pár lidí (jako Karel Kryl nebo Karel Kosík), kteří se nedali oslnit světly ramp ani zdařilými hereckými projevy.

Musíte-li tedy už mluvit o „tepu dějin“, pak dejte pozor, abyste nezůstal stát u omšelé metafory. Jinak Vám z toho vyleze bajka. K dobrému románu je odtud ještě pořádně dlouhá cesta.

Filip Outrata - Praha

V. Havel, bajka a román Úterý, 20.Listopadu 2012, 12:53:14

Vážený pane Kopecký,

musím se přiznat, že jsem se tehdy oslnit nechal a na kritický pohled takového Karla Kryla jsem se díval se směsicí nepochopení a pohoršení. Asi i proto, že mi bylo pouhých 14 let. Nijak se nestydím za to, že jsem byl dlouho obdivovatelem Václava Havla.

Pak už jsem jen smutně sledoval, jak V.H. postupně přestává být inspirativní a stává se pro mě zaživa už jen jakousi vzpomínkou na zašlé časy. Myslím že nikdy nedokážu mít k Havlovi negativní vztah. Čtu teď porůznu jeho texty ze 70. a 80. let a říkám si, že to byl brilantní analytik, který pořád může v něčem inspirovat. O to větší škoda je, že nebyl podobně kritický k polistopadovému vývoji. Možná proto, že by býval musel být hodně kritický k sobě, a to je vždycky nejtěžší.

Ano, k dobrému románu je dlouhá cesta, máte pravdu. Ten "tep dějin" je asi trochu nadnesené a omšelé sousloví. Ale když to člověk tak prožívá, má snad na trochu patosu právo. Ostatně sám jsem v článku napsal, že bajky a pohádky mají také něco do sebe.

Takže si toto přesvědčení ponechám, vzpomínky na "hvězdné hodiny našich dějin" nezavrhnu, a Vám poděkuji za podnětnou kritiku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.