Jak se vám jako disidentskému dítěti podařilo se dostat na práva, a tam se stát revolucionářem?

Nepodařilo, přihlášku jsem si podával v prosinci roku 1989. Tou dobou jsem byl ve druhém ročníku strojní fakulty ČVUT. Působil jsem ve studentské skupině, která si říkala STUHA. Byli v ní zástupci jednotlivých zejména pražských fakult.

Naší ambicí bylo založit nezávislý studentský svaz a bojovat za akademické svobody. Jediným naším počinem nakonec bylo zorganizování manifestace 17. listopadu 1989. Náš původní záměr byl jít z Albertova na Václavské náměstí. Tehdy se objevil někdo, kdo znal lidi z vysokoškolské rady SSM. Oficiální mládežnický svaz se chtěl podílet na organizaci manifestace, ale podmínkou byla změna trasy - z Albertova na Vyšehrad.

V naší organizaci propukl velký střet, zda si zadat s oficiálními mládežníky. V těsném hlasování prošlo, že ano, aby manifestaci bylo možné uspořádat legálně. Radikálnější část chtěla i v den manifestace vyrazit rovnou na Václavské náměstí, já byl pro okliku přes Vyšehrad. Chtěl jsem, aby byla splněna dohoda, když už padla, a na Václavské náměstí dojít stejně. Na Národní třídě jsem dostal obuškem přes záda, ale jako zkušený účastník manifestací jsem měl prošívanou džínovou bundu, takže to moc nebolelo.

Sedmnáctého listopadu 1989 byl pátek. Vzpomínáte si na to, co se dělo v sobotu? Pro účastníky tehdejších událostí to bývá doba, kterou si pamatují hodinu po hodině.

V noci z pátku na sobotu mi kolem jedné nebo půl druhé v noci volal jeden ze studentů DAMU — Divadelní akademie múzických umění, že se něco musí stát. Chtěl, abychom se u nich na fakultě sešli v sobotu v deset hodin dopoledne. Volal mi, protože jsme na demonstraci 17. listopadu rozdávali seznam kontaktů na lidi ze skupiny STUHA, kde každá fakulta měla zástupce. Snažil jsem se ještě v noci a ráno obvolat co nejvíce lidí ze Stuhy.

V deset ráno jsme v pěti lidech, s bratry Bendovými, Markem a Martinem, Milošem Rybáčkem ze stavební fakulty a Pavlou Knoblochovou z fakulty chemicko-technologické dorazili na DAMU. Studenti z DAMU byli velmi rozhořčení, emotivně prohlašovali, že si to nemůžeme nechat líbit, že jdeme do stávky. Mě to tehdy přišlo jako velmi radikální, byť všichni cítili nějakou potřebu odpovědi na to, co se stalo.

Shodou okolností jsme tam za Stuhu dorazili spíše z větších technických fakult, z molochů se čtyřmi, pěti tisíci studenty. Nebyli jsme si jisti, zda tyto fakulty budou ochotny jít do stávky. Nicméně jsme se tam dohodli na dalším postupu. Chtěli jsme organizovat kroky vedoucí ke stávce. Odpoledne vyhlásila stávku divadla. Proběhlo sezení v tehdejším Realistickém divadle na Smíchově.

Pak už to šlo velmi rychle, samospádem. Měli jsme domluvenu koordinační schůzku na neděli dopoledne, kdy už se připravovala stávka na vysokých školách. Tam jsem už nedorazil. Měli jsme sraz na Karlově náměstí u Bendů. Všechny, kdo tam přišli, sebrali policajti. Neděli jsem strávil na Náměstí Míru na policii, v budově dnešní radnice s celou řadou dalších lidí. Stávka se od pondělka velmi spontánně rozběhla na všech fakultách.

Vyslýchali vás? Neměli jste pocit, že vás zavřou na delší dobu? Demonstrace byla velká, rozhořčení nevídané, mohli cítit, že se k něčemu schyluje.

Nevyslýchali nás, neměl jsem ani pocit, že by s námi chtěli dělat něco zvláštního. Mým hlavním pocitem bylo, že tam úplně zbytečně sedíme a nemůžeme se podílet na přípravách věcí, které se odehrávaly. Naše hlavní činnost byla likvidace letáků, které jsme měli u sebe. Hlavní výsledek našeho zatčení spočíval v tom, že jsme jim na policejní stanici ucpali záchody. Splachování letáků byla velmi smutná činnost. Neexistovala technika, byly poctivě přepsané na psacím stroji, pracovali jsme na nich celou noc.

Ne na veřejnosti, ale za zavřenými dveřmi byla stávka charakterizována velkou nejednotou mezi studenty. Medici se chtěli učit, právníci tvrdili, že texty může psát jen právník, studenti DAMU by stávkovali věčně, protože stávka a demonstrace byly tak trochu jevištěm. Jak jste vnímal napětí uvnitř studentského hnutí?

Na začátku jsem žádnou nejednotnost nezaznamenal. Spíše nejistotu, jak radikální máme být. My z technických fakult jsme si ještě v sobotu ráno neuměli představit stávku, v pondělí už byla skutečností. Různá byla míra odvahy a radikálnosti požadavků. Konflikty se objevily až po několika týdnech.

Byl jste zvolen do stávkového výboru? Monika Pajerová o vás mluví jako o významném studentském vůdci, který hodně odpracoval, přestože nepatřil k mediálně známým.

Myslím si, že všichni členové stávkových výborů byli svým způsobem významnými studentskými vůdci. Všichni se podíleli na zásadním společenském pohybu. Byl jsem členem stávkového výboru strojní fakulty, za tento výbor jsem byl delegován do celostátního stávkového výboru studentů, který zasedal v divadle Disk v Karlově ulici.

Proběhlo to volbou nebo aklamací, vycházející z toho, že kdo mluvil dostatečně nahlas, dostal funkci a najednou zjistil, že je někam vyslán?

Popravdě řečeno ustavování stávkových výborů bylo velmi živelné. U nás na fakultě zárodky vznikly na jednotlivých kolejích, takže už v pondělí ráno do školy přišli zástupci kolejních aktivit. Lidé, kteří byli už předtím aktivní, se dostali do stávkového výboru. Šlo tedy spíše o aklamaci než o regulérní volbu. Na začátku jsme se neznali, v následujících dnech se tříbilo, kdo má jaké schopnosti organizovat nebo vystupovat.

Byla s vámi od začátku automaticky spojována nějaká očekávání, protože jste syn významného disidenta?

Myslím si, že ne. Cítil jsem spíše návaznost na fakt, že jsme byli jediná fakulta, o které vím, kde se podařilo prosadit ještě před listopadem 1989 jakési zárodky studentské samosprávy. Bylo to na základě petice organizace STUHA z jara 1989. Na strojní fakultě ji podepsalo asi 700 lidí.

Fakulta přistoupila na to, že vznikne poradní sbor proděkana pro pedagogickou činnost, kam proběhla právě v týdnu před 17. listopadem volba. Byl jsem zde členem za svou studijní část. Zároveň lidé, se kterými jsem organizoval petici, byli základem budoucích stávkových výborů na kolejích. Měli jsme už něco málo za sebou a věděli, jaké kdo má postoje. Objevila se ale řada lidí, kteří se spontánně přidali a byli pak velmi platnými členy stávkového výboru.

Vzpomínáte si na atmosféru v Disku? Zažil jsem tam Martina Mejstříka sedícího a kouřícího na pódiu. Pil kdoví kolikáté kafe, kolem hloučky bouřlivě diskutujících studentů, vařilo se to tam.

Byl to var, ve kterém se projevovala různá míra radikality postojů. Včerejší radikální požadavky už další den vypadaly jako velmi umírněné. Režim se hroutil rychleji a snadněji, než jsme si dovedli představit. Proto se názory na další postup po nějakém čase začaly lišit. Mezi lídry jako Martin Mejstřík a Šimon Pánek začalo být vidět, že jsou to i osobnostně jiné typy.

Martin Mejstřík jako velký radikál byl mistrem v umění bourat. Šimon Pánek byl mnohem konstruktivnější, méně radikální, spíše typ, který se snažil věci a lidi dávat dohromady. I na tom se vyostřil konflikt, který měl i věcný rozměr.

Jako největší konflikt vnímám diskusi v noci ze 2. na 3. prosince 1989. Šlo o otázku, zda a dokdy má pokračovat studentská stávka. Druhý den měla nastoupit nová vláda, což byl do té doby maximální požadavek. Radikální část studentů chtěla pokračovat ve stávce až do zvolení Václava Havla prezidentem. Druhý velký konflikt se také projevil na tomto zasedání. Šlo o ambice slovenských studentů spojené s požadavky na jakýsi samostatný postoj.

Kde jste stál vy, ve škále Martin Mejstřík — Šimon Pánek?

Lidsky mi byl mnohem bližší Šimon Pánek. Nejsem žádný radikál, považuji se za konsensuální a konstruktivní typ člověka a politika.

Měl jste během revoluce svých hvězdných deset minut?