Konaly se čtyři demonstrace

V Praze se včera konaly tři pozoruhodné demonstrace, zbytečná, užitečná a ekologická. Ta čtvrtá, jediná hrozná, ale zato nejpovzbudivější, se konala v Litvínově. Vstupujeme do nových časů, v nichž se sociální témata stanou osou politiky.

Je dobře, že máme 28. říjen a 17. listopad. Jednou zadrnčí jeden, jindy druhý, ale oba jsou obtěžkáni masivem symbolů, které podle potřeb, zájmů a ducha doby vystupují na povrch, jak hrany skály, jichž se můžeme chytit, stačíme-li na to ještě.

Letos sbírka veřejných vystoupení k 17. listopadu nabídla vějíř snad všech nadějí i bludných cest, které se před českou společností nyní rozevírají. V Praze se demonstrovalo pozdě, ale přece pozdě, proti koalici, k níž vše směřovalo takřka od uzavření volebních místností, také se potichoučku demonstrovalo proti zboření Horního Jiřetína; a proti komercionalizaci školství manifestovali na svůj svátek studenti.

Do Litvínova přijeli čeští rasisté, ale bylo jich tak málo, že jejich akce se stala hlavně výpovědí o stresu, v němž se jejich zavrženíhodné hnutí ocitlo po spravedlivých rozsudcích z vítkovského procesu. Je skvělé, že víc o tom říct tentokrát není potřeba. Zato všemi pražskými demonstracemi má smysl se zabývat důkladně.

Nejvíce lidí, podle některých odhadů na dva tisíce, přišlo na demonstraci proti vznikající pražské koalici ODS a ČSSD. Odpor proti ní zejména ze strany sociálně-demokratických idealistů je sice pochopitelný, včerejší demonstrace ale už málo. A to hned z několika důvodů.

To, že se ke koalici schyluje, bylo jasné nejpozději druhý den po volbách. Protestní hnutí demonstrující třeba i radikálně před sídlem pražské ČSSD či ODS, či před domovy klíčových funkcionářů mělo řádově větší smysl provozovat přesně do předvčerejška. Držet protestní stráž proti vstupu do koalice s ODS před domy Karla Březiny a Petra Hulinského mohlo něco změnit, včerejší demonstrace už nanejvýš poněkud zvýšit motivaci nové koalice vládnout aspoň trochu slušně.

Anebo si myslí někdo, že něčím pohne, označí-li nevkusnou, ale poměrně běžnou a důsledně vzato ze zvyklostí demokratického provozu nevybočující, koalici exaltovaně za „podvod století“? Očekává, že se pražská předsednictva obou koalujících stran nad sebou hluboce zamyslí a zalita studem přece jen se pokusí domluvit s TOP 09, aby tím pádem už epochálně nepodváděla? To je cílem protestního hnutí Vyměňte politiky, jehož organizátoři svou politickou duchaplnost už dříve prokázali podporou Věcí veřejných před sněmovními volbami?

A neprozrazuje vlastně na sebe svolavatel demonstrace už slovem o „podvodu století“, že je nadále dezorientovaný více než sobotní přílohy v Lidových novinách, ba více než ministr vnitra, kterému pomohl do funkce? Tak podvod století... I kdyby mluvil onen dobrý muž pouze o století jednadvacátém, nelze přehlédnout, že pražská koalice má na rozdíl od Topolánkovy vlády aspoň většinu.

Základní potíž demonstrace proti pražské radnici tkví v tom, že takové hnutí nemá úplně jasno v otázce, za co vlastně demonstruje. Za koalici TOP 09 s nenáviděnými socany? Za koalici TOP 09 s kmotry v ODS? Za právo relativního vítěze rozhodovat o sestavení většiny například po vzoru posledních sněmovních voleb? Za nové volby, díky kterým by Praze mohla vládnout obdoba současné celostátní koalice?

To ale nastoluje nejnepříjemnější otázku ze všech: v čem je vlastně pražská TOP 09 usilující prakticky po celou dobu pouze o koalici s ODS nositelem ušlechtilejší politické kultury? Jednostranné, místy hysterické, programově plytké a velmi nemotorné počínání Zdeňka Tůmy a spol. během povolebních vyjednávání bohužel pražskou TOP 09 mocně zbavovalo kreditu a poněkud nešťastně relativizovalo i zásadový postoj Jiřího Dienstbiera mladšího.

Ukazuje se, že jeho strategie nutně vedla ČSSD do opozice. Ta by jistě dlouhodobě byla pro postavení ČSSD v Praze nejvýhodnější, ale každý měsíc dělá ČSSD víc těžších chyb, než že promarňuje takovéto strategické příležitosti.

Na druhou stranu právě proto, že ji Jiří Dienstbier mladší rozpoznal a nepromarnil, se nyní jeví jediným, kdo z pražských povolebních dějů může dlouhodobě vytěžit. Nelze totiž očekávat, že by se pražská koalice svým počínáním nediskreditovala a nedávala tak jeho principiálnímu postoji po celé čtyři roky za pravdu.

Otázkou ovšem zůstává, zda bude mít Jiří Dienstbier vůbec s kým uvnitř pražské sociální demokracie idealistickou platformu, která by v ní nakonec převážila, budovat. Nové síly se mu k tomu asi budou hledat těžce. Protože koho může strana vedená politickými zjevy, jako jsou Karel Březina a Petr Hulinský, dnes lákat ke vstupu? To je velká otázka pro příští vedení ČSSD, pokud je ovšem nebudou obdoby Březinů a Hulinských samy tvořit.

Pro sociální demokracii je každopádně dobře, že se pražská situace stává symbolem, na němž se bude programově tříbit před sjezdem. I celostátně je totiž postoj, který pražskou koalici principiálně odmítá, daleko perspektivnější, jakkoli není jisté, zda na nadcházejícím sjezdu převáží. Pokud by se i na něm měl Jiří Dienstbier a jeho spojenci ocitnout na straně poražených, bude to pro ČSSD ve vztahu k veřejnému mínění snad větší katastrofa, než kdyby si do čela vrátila Jiřího Paroubka.

Zatímco iniciativa Vyměňte politiky, která se může pochlubit nahrazením Věry Jakubkové Kateřinou Klasnovou a Ludvíka Hovorky Jaromírem Drábkem a nyní by nejspíše nějaký podobný kousek ráda zopakovala v Praze, přilákala na svou demonstraci s tak skvělou misí tisíce občanů, na demonstraci iniciativy Vzdělání není zboží přišly účastníků jen stovky. Přesto je jejich hnutí perspektivnější.

Česká politická krajina se s nástupem Nečasovy a Kalouskovy vlády valem proměňuje a otázka sociální – řečeno postaru – se stane pro nadcházející roky daleko zásadnějším tématem nežli otázka kvality politické kultury, kterou jsou prozatím fascinováni odpůrci pražské koalice. Z Prahy se ještě nějaký čas věci mohou jevit jinak.

Ale z pohledu republiky, kterou postihuje čím dál větší sociální tíseň, se příští snahy řešit kvalitu politické kultury bez přímého vztahu k tématu sociálně-ekologické transformaci české společnosti budou zřejmě jevit už jen jako plytké moralizování. Studentské hnutí proti komercionalizaci školství tak tvoří další segment proudu, který vede klíčový politický střet přítomnosti: mezi demokracií a neoliberalismem.

Mají-li se Pražané nakonec dočkat slušné radnice evropských parametrů, přinese jim ji spíše hnutí těch, kteří se odmítají nechat redukovat na automaty k výrobě zisku, než těch, kteří chtějí vyměnit politiky dle vzoru Drábka za Hovorku. A dokud to rozhodná část pražského, ale třeba i brněnského občanstva nepochopí, bude mít své radnice v postatě právem obhospodařované sociálními a občanskými partokraty, kteří je třímají v rukou dnes.

V Praze také demonstrovala skupina několika desítek ekologických aktivistů. Nejpřehlédnutější ze všech přišli připomenout, že jednadvacet let po sametové revoluci není možné vyvlastňovat domy kvůli uhlí. Také vládě prý přišli připomenout její sliby, které se perspektiv Horního Jiřetína týkají, zašpitali.

Jejich akce byla ovšem bohužel ještě horším nápadem nežli demonstrace iniciativy Vyměňte politiky. Pokud mají ministři Nečasovy vlády chuť se svými sliby poskytnutými hornojiřetínským nezatěžovat, pozornost, kterou ochránci Horního Jiřetína včera ke své akci připoutali, jim mohla dát poměrně nebezpečnou informaci o výši politických nákladů jejich případné lhostejnosti.

Ukazuje se, že ekologické hnutí stále ještě žije ve světě, který zanikal už s nástupem Topolánkovy vlády a se vznikem vlády Nečasovy vlády vzal definitivně za své: světě, v němž je debata o kvalitě politické kultury pro cílové skupiny ekologického hnutí, jak mezi politiky, tak mezi veřejností, podstatnější nežli debata o sociálních tématech. Ta éra už je pryč. Časy zhrubly tak jako osazenstvo Pražského hradu či Strakovy akademie.

Každý, kdo nechce zůstat mezi nejpřehlédnutějšími, se bude muset naučit vidět věci i v jejich sociálním kontextu a neapelovat krotce na hodnoty ze ztracených časů, nýbrž brát se za své zájmy nahlas, výrazně a důsledně, stručně řečeno: radikálně.

17. listopad 2010 výmluvně ilustroval to, co je jasné už dlouho, že hnutí za zlepšení politické kultury i hnutí ekologické mají pro budoucnost šanci jen jako součást širšího sociálního hnutí proti neoliberální doktríně. České poměry se tím opět stávají světovými, byť už ne jako možný vzor, nýbrž jako zadýchaný pasažér dobíhající svůj osudový vlak na poslední chvíli.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

mimo téma Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 09:00:8

Vcelku jen na okraj, ale přeci jen chci poznamenat, že oba odkazy na Topolánkovu vládu "sedí" - velmi přesně a trochu mrazivě.

Bila

Vít Janeček - Praha

ad JP Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 10:38:19

Byl jsem včera na té zbytečné ze tří jmenovaných demonstrací a souhlasím s tím co píšeš potud, že šlo o akci s křížkem po funuse a že tam padlo mnoho příliš velkých, situaci neodpovídajících slov (verbální patos není ale výjimkou i u mnohem smysluplnějších akcí - proto bych to bral spíš jako obecný stylistický rys zdejšího prostředí). Může být i škoda, že se nenašlo jiné či dřívější krystalizační jádro pro veřejný nátlak na politické strany, který by vyjádřil nevůli k velké koalici či pokračování ODS na radnici - než až padl skutečný výsledek. Myslím, že stále příliš mnoho lidí doufalo, že ta proklamovaná nejpravděpodobnější varianta je jenom zlovolnou spekulací.

Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří svoji účastí vyjadřovali - jistě ex post - protest proti důsledkům rozdělení Prahy na volební obvody, který stál na začátku manévru na jehož konci se ocitá koalice pokračování stávajích poměrů.
Myslím si, že ČSSD z toho celého vychází úplně nejhůř z těchto důvodů:
1. ODS se svým působením na pražské scéně stala natolik čitelnou, že téměř cokoli by vůči ní dostalo šanci, představovalo to naději alternativy.
2. Pokud by touto šancí měla být TOP09, jak vyplývalo nejlogičtěji z volebního výsledku, šlo by potenciálně jen o alternativu v rámci stejného programu, snad realizovanou férovějšími prostředky.
3. ČSSD, která byla v dobách své dosavadní pražské opozice neviditelná, měla potenciál stát se buď opozicí viditelnou a programovou, nebo součástí z volebního výsledku nevyhnutné koalice s TOP09 - nicméně stále součástí alternativy vůči dosavadním poměrům. Podobně jako ODS se stala pro mnoho lidí čitelnou až přes husté kontury kreací na pražské scéně, které významně přispěly k jejímu vnímání v celostátním měřítku, nedokážu si představit, že by se tento mechanismus neprojevil také v případě ČSSD.

Pokud se aktéři této prebendové rošády setkají s jakýmkoli odporem veřejnosti, nemůže to být na škodu. Pakliže je takovýto odpor zpozdilý či trapně bezcílný a bezideový (s Jakubovým hodnocením Vyměňte politiky souhlasím), může to jen povzbudit nadějnější iniciativy k tomu, aby se staly krystalizačním jádrem veřejného mínění včas a s lepším zacílením.

Jakub Patočka - šéfredaktor DR, Brno

K volebnímu limitu a pražské politice Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 13:17:5

Účelová manipulace s volebními okrsky byla skutečně mimořádně odpudivý počin. Ale je třeba si uvědomit, že nejde o horší deformaci, než jakou zakoušejí v polovině volebních krajů voliči při každých sněmovních volbách: 5 % u nás na mandát stačí bohužel spíš jen vzácně.

Dokonce je určitým způsobem spravedlivé, že je tím postižena zejména Strana zelených, jež jako člen vládní koalice, který v roce 2006 získal 6 % hlasů, ale 3 % mandátů, ani tuto jednu jedinou věc obecnějšího systémového charakteru během svého zlopověstného vládního angažmá neprosadil.

V mém textu navíc jde o něco jiného: poukázat na absenci skutečných alternativ, které současná pražská politika nabízí, a jak tento stav souvisí s celkovým přístupem pořadatelů demonstrace k politice.

Tom_samek

Tomáš Samek - lingvistický antropolog

Řečeno postaru Čtvrtek, 18.Listopadu 2010, 19:48:45

Je ještě jedna otázka, která se u nás kladla: je to - řečeno postaru - otázka česká. Ti z našich myslitelů, kteří o ní přemýšleli nejhlouběji, dospívali opakovaně k přesvědčení, že odpovědí na ni nemá být provincialismus ani uzavřenost do národní sebestřednosti, nýbrž naopak - řečeno opět postaru: "spolupracovnictví na otázkách světových a spolupodílnictví na hodnotách všelidských."

Souhlasím s přesným postřehem, že zapojíme-li se více a angažovaněji do řešení otázky sociální, překonáme jeden z výrazných rysů zdejšího provincialismu a propojíme své úsilí s mnoha jinými zeměmi, kde se za sociální témata zápasí intenzivněji, než tomu doposud bylo u nás.

Co tu vyslovím, není postřeh nijak nový, jen poněkud pozapomenutý, a je tedy dobré ho připomenout - připomenout to, co říkali někteří staří českoslovenští a čeští demokraté, neboť to, zdá se, dnes opět začíná platit naléhavěji než v době nedávné: totiž že svou veřejnou angažovaností v otázce sociální se zároveň angažujeme v otázce české. Neboť jen máloco je tak vlastenecké jako překonávání provincialismu naší politické perspektivy. Sociální solidarita je hodnotou mezinárodní stejně jako hodnotou národní.

Nechci tu jakkoli plédovat za národovectví staré či nové. Jde mi jen o to, že naše levice se až příliš snadno nechala zahnat do defenzívy, když připustila, aby se v našem veřejném diskursu "hájení národních zájmů" po dlouhou dobu ve vědomí víceméně asociovalo s pravicovou ideologií.

Nepochybně: zahrávat si s nacionální rétorikou je vždy ošidné a nijak se mi po její levicové variantě nestýská. Ale i tak by myslím stálo za úvahu, zda by nebylo možno narušovat pravicovou diskursivní hegemonii třeba i docela prostým heslem, které zní většině českých uší stále ještě neobvykle a paradoxně, ač na něm nic paradoxního není: "Mezinárodní sociální solidarita je hájením českých národních zájmů ."

Řečeno postaru to znělo stručněji: "Česká otázka byla vždy také otázkou sociální."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.