Mým nejsilnějším zážitkem letošního 17. listopadu bylo setkání se synem nastupující jihočeské radní pro školství, Vítězslavy Baborové. Demonstraci 17. listopadu na Václavském náměstí předcházel program s besedami, z nichž jedné jsem se účastnil.

Syn budoucí radní na ni přišel a položil zde otázku, zda je v demokracii možné, aby byl člověk, který získal mandát poctivě ve svobodných volbách, skandalizován a odvoláván z funkce ještě předtím, než se jí ujme a než prokáže, zda na ni stačí či nikoli. Mou odpověď, v níž jsem se mu snažil říct, že to samozřejmě možné není, už neslyšel; možná neunesl tíhu křivdy, která se jeho mámě děje. Od té doby na tu situaci myslím a především pro něj se zde pokouším odpovědět důkladněji.

Tvář paní Vítězslavy Baborové jsem viděl poprvé včera večer, a to pouze proto, že ji sdílela na sociálních sítích Komunistická strana Čech a Moravy. Jaká je to zpráva o českém mediálním provozu, že na jedné straně věnuje sympatizující pozornost kašírovaným demonstracím proti jedné potenciální komunistické radní, aniž by ji ukázala anebo s ní hovořila, na straně druhé pokus o rehabilitaci původního ducha listopadové revoluce, který se konal v sobotu na Václavském náměstí, se pokouší bagatelizovat, překrucovat či shazovat?

Jeden můj přítel, malíř, patrně poněkud upřílišněně tvrdí, že od svých osmnácti let si za svou tvář každý člověk může sám. Kdyby měl pravdu, pak soudě čistě dle její tváře, pokud by paní Baborová přejala jakýkoli rezort v současné vládě, snad s výjimkou zahraničních vztahů, musela by to pro občanstvo českých zemí být vyloženě úleva.

Prozatím se z toho, že díky svému demokraticky nabytému mandátu převezme resort školství, mohou radovat pouze naši spoluobčané v jižních Čechách. Radovat by se skutečně měli, protože změna jihočeské koalice z ČSSD-ODS na ČSSD-KSČM je reálný pokrok k lepšímu. Zeptejte se Jihočechů, kterou z těchto koalic pokládají za přijatelnější, a sami uvidíte, jak vám odpoví.

Anebo ještě jinak, polopatě, třeba pro mladé třeboňské, kterým se dostalo špatného vzdělání v hodinách občanské nauky: Konaly se volby. Z nich vznikla v jižních Čechách po všech stránkách legitimní koalice ČSSD a KSČM. Na základě koaliční smlouvy přebírá KSČM některé odpovědnosti — ostatně tak jako v několika krajích před čtyřmi lety. Přesně v tuto chvíli, nikdy dřív a nikdy potom, platí Klausova arogantní poučka: pokud to chcete změnit, volte, kandidujte, uspějte.

Pokud jsme KSČM dovolili kandidovat, nesmíme jí v žádném ohledu bránit participovat na výkonu moci. To je tak jasný, samozřejmý princip, že žádný liberál by v něm neměl stát proti nám. Ukáže-li se, že někdo mandát vykonává špatně, že o jeho výkonu nediskutuje, že při něm flagrantně porušuje svůj předvolební program, pak protestujme a žádejme jeho odvolání.

Jistěže lze argumentovat různými hrůzostrašnými vzpomínkami, jež se váží k adjektivu komunistický; také k adjektivu katolický se váží strašidelné vzpomínky, rovněž k adjektivu americký, nebo britský. Podstatou je přítomnost. Kdo jsou naši komunisté dnes? Co chtějí? K čemu směřují? Víme to? Ti, kdož s nimi nemluví, nevědí o tom zhola nic.

Ze všeho, co prozatím víme o paní Baborové, nemáme ani jeden sebemenší důvod domnívat se, že by měla svěřený úřad vykonávat špatně. Neřekla nic o tom, že by chtěla ve své funkci bránit zájmům vzdělání. Má své představy o tom, co je pro vzdělání optimální; to je v demokracii normální. Ale neřekla na rozdíl od řady ministrů, že o svých záměrech není ochotná diskutovat.

Naopak jednu věc nám dluží a měla by ji říct: že se nebude s nikým bavit o tom, zda začne vykonávat svůj, volbami a koaliční smlouvou ukotvený mandát. Elementární předpoklady má.

Už tím se dosti liší od ODS. Když se Petr Nečas za potlesku všech českých médií od Novy po Respekt chopil v roce 2010 moci, v zápětí jmenoval ministrem životního prostředí muže, který se uvedl slovy, že hodlá „dýchat za český průmysl“; poradcem pro lidská práva učinil muže, který svého času doporučoval střílet do demonstrantů; ministrem práce a sociálních věci se v jeho vládě stal evidentní sociopat. Vybíralo se tedy podle kompetence svěřený resort ničit. Kdo byl ministrem školství? Kdo je ministryní kultury?

A radní Baborová se od ODS liší i v tom, že má nespornou demokratickou legitimitu k výkonu svého mandátu. ODS, když chtěla vládnout v roce 2006, musela si koupit dva poslance. A je třeba si zapamatovat, ba připomínat, že při této brutální korupční protiústavní ohavnosti asistovala jak KDU-ČSL, tak Strana zelených. Uvidíme, co nám o tom na svém nadcházejícím sjezdu poví.

Velký díl politiky, a to — bohužel — včetně sociálnědemokratické politiky, v jižních Čechách ovlivňuje skutečné zosobnění korupčně-klientelistického kořistnictví současného režimu, Pavel Dlouhý z Hluboké, médii v něžných eufemismech označovaný za kmotra či knížete. Je to muž, o kterém Karel Schwarzenberg v jedné ze svých bdělejších chvilek pronesl, že by se s ním rád seznámil, poněvadž během pár let dokázal shromáždit jmění, jež jeho rod schraňoval po generace.

Až budou třeboňští studenti bivakovat před domem Pavla Dlouhého za zestátnění jeho nelegitimně nabytých majetků, uvěříme jim, že jim záleží na osudu české demokracie, ba že o ní vůbec něco vědí. Odmítáme-li tedy jejich protest pokládat za projev spontánní občanské iniciativy a mnohem spíše v něm vidíme příbuznost s českým vajíčkovým antilevicovým fanatismem, je třeba se ptát: kde se vzali, z čeho se zrodili?

Tu nás málo zajímají dílčí psychologické okolnosti místního charakteru, typu: pan A má na paní B pifku. Zajímá nás a za zásadní pokládáme, jak je možné, že se takové demonstrace vůbec mohou konat a okamžitě se těší takové mediální přízni, aniž by byly zesměšňovány jako obraz naprostého nepochopení demokracie, jímž věru jsou. Tím se dostáváme k tomu, proč česká demokracie skutečně tuze potřebuje, aby se prozatím aspoň jihočeského školství ujala paní Beborová, a aby dělala svou práci dobře.

Zdá se totiž na obraze až groteskně zmanipulovaných, naši předkové říkávali s obdivuhodným citem pro etymologii „pohlouplých“, třeboňských studentů, že zde začíná působit plíživá indoktrinace české mládeže antidemokratickým virem antikomunismu. Reálným problémem české demokracie jsou až do komunistické krajnosti manipulativní vzdělávací programy o době před rokem 1989, jak je organizuje tak řečený ÚSTR, neboli ústav pro překrucování minulosti, spolu s organizací pro politické zneužívání ochrany lidských práv, jež nese jméno Člověk v tísni.

Málo na čem lze tak demonstrovat fatální selhání polistopadového režimu jako na tom, že se pokouší učinit hrdiny ze zfanatizovaných psychopatických hrdlořezů, jimiž byli bratři Mašínové, zatímco jména skutečných demokratických a pro dnešek svrchovaně inspirativních hrdinů té doby, jako byli Vladimír Krajina či Ota Hora, zůstávají prakticky neznámá.

Podobnou hanbou je, že mnohá jména hrdinů sice známe, ale nedokážeme jimi vzdělávanou mládež vůbec nadchnout. Tak třeba archetypem českého svobodymilovného politika, který byl skutečným hrdinou, je František Kriegel. To byl ovšem současně po celý svůj život komunista. Bojoval ve Španělsku, se spojenci v jihovýchodní Asii, spolu s Che Guevarou zakládal podnes celým rozumným světem obdivovaný kubánský zdravotnický systém, a samozřejmě — to jediné víme — nepodepsal kapitulantské moskevské protokoly, zato podepsal spolu s nejlepšími, které jsme tu tehdy měli, Chartu 77.

Kriegel, Vaculík, Šik, Kosík, Kundera, dnes zesnulý Jan Trefulka, Šabata, Sekaninová-Čakrtová, obdivuhodných komunistů máme v našich dějinách moc. Avšak nastolit zde demokratický socialismus chtěli v našich moderních dějinách čeští hrdinové prakticky úplně všichni, včetně Milady Horákové, Masaryka, Beneše či Peroutky. Byly výjimky jako Rašín, ale byly to výjimky. A až zjistíte, co si myslel Karel Havlíček Borovský například o pojišťovnách, pochopíte rázem, že socialistou byl i on.

Nic nám dnes nehrozí tak jako ztráta paměti, to, že se necháme připravit o svou minulost a z ní vyrůstající totožnost. Nikde se neučí, kým jsme my Češi byli, oč nám šlo. Jsem docela velkorysý rodič; když jsem si jedinkrát v životě šel stěžovat do školy, bylo to kvůli hanebnému výkladu dějepisu. Můj syn se mě ptal, zda je pravda, že na straně Jihu v době občanské války v USA bojovali dobrovolnické sbory černochů. V podobném arcikonzervativním duchu se neslo vzdělání o českých dějinách. Co se děti o naší minulosti dozvídají, je často propaganda obludnější nežli za Husáka.

Komunisté jsou samozřejmě problém a je mnoho důvodů hledět na ně s hlubokým despektem. Současně nikdo snad s výjimkou Masaryka zde neměl takovou celonárodní, všeobčanskou podporu jako vláda komunistů v době vysočanského sjezdu v roce 1968, k jehož delegátům mimo jiné Jan Trefulka patřil, což se, předpokládám, nedočtete v žádném z nekrologů, ačkoli si myslím, že by mu na tom záleželo.

Mělo svou hlubokou logiku, že převrat v roce 1989 nebyl antikomunistickým pučem, jak by si mnozí revolucionáři třinácté hodiny přáli, ale vyjednanou sametovou revolucí, která od počátku pracovala s tím, že komunisté budou rovnoprávnou součástí demokratické soutěže, v níž ovšem neuspějí, poněvadž demokraté vždy dokáží přesvědčit o svých přednostech. To jsme chtěli, to chtěla naše revoluční reprezentace vedená Václavem Havlem. A to také máme.

Pokud všechny vládní strany v minulých volbách získaly v absolutních číslech méně hlasů nežli komunisté, kteří sami ovšem byli až druhou stranou v pořadí, vypovídá to především o debaklu iluzí, přeludů, manipulací a maškarád Klausovy republiky. Ten režim nyní v nepěkných záškubech končí, stojíme na prahu nové éry a komunisté v ní budou hrát určitou, možná jen epizodní roli.

Naši komunisté pomalu vylézají z pohodlné ulity protestní strany. Budou si muset vybrat, kde chtějí stát, kým dnes chtějí být, zda chtějí mít tvář obskurní, vlastně nechutné strany, která volí na Hrad tu svého arcinepřítele Klause, tu na něj navrhují Bobošíkovou a jindy koketují s Okamurou, anebo zda chtějí znovu vyspět v politickou stranu, která rozvíjí dědictví svého zřejmě nejlepšího člena ve 20. století, jímž byl František Kriegel, zda chtějí navazovat na program situace, v níž jsme za nimi stáli úplně všichni, jíž byl vysočanský sjezd. Anebo zda chtějí žít a dožít z unylé, vyžilé nostalgie.

Paní Baborová má před sebou rozhodně mnoho práce, a nebylo by poctivé nepřát jí v ní nyní zdar.

Věnováno památce Jana Trefulky, velkého moravského a evropského spisovatele a delegáta vysočanského sjezdu KSČ.