Mudrování prezidenta Klause nad významnými historickými výročími jsou mi už ukradená. Žije si ve vlastním světě a nikoho do něj nepouští.

Získává však vážnou konkurenci v ministrovi financí. Ano, mluvím o Miroslavu Kalouskovi, který už dobrých patnáct let zneužívá tolerantnosti (či nezájmu?) voličů k tomu, kdo v této zemi dělá politiku. O Miroslavu Kalouskovi, který zneužívá vratkého ústavního systému, aby se vždy stal nepostradatelným článkem koalice. O Miroslavu Kalouskovi, který zneužívá veřejnou správu k její pozvolné privatizaci či alespoň do ni zve vykuky, jimž není žádná státní zakázka svatá.

Tak tento Miroslav Kalousek nám v neděli z televizní obrazovky tvrdil, že některé nevládní organizace zneužily 17. listopad. Čím je pan Kalousek, že má tu odvahu soudit, kdo a co zneužívá? Nechal si 17. listopad patentovat u příslušného úřadu? Co vlastně sám dělal před 23 lety, tehdy člen národněfrontovních lidovců?

„Co pokládám za nepřiměřené, je říkat, že takto demokracie nevypadá.(…) Volání po změně systému právě o 17. listopadu považuji za nestoudné...“

A kdy jindy, pane Kalousku, než v den, kdy je u nás zvykem, že se lámou ledy? 17. listopad je symbolem změn — a ty dnes potřebujeme jako sůl. Ne odstranění demokracie, ale návrat k požadavkům, které po 17. listopadu 1989 zaznívaly v ulicích českých, moravských, slezských, ale i slovenských měst. Chtít splacení dávného dluhu — to je tak moc? Co na tom je nestoudného?

Kalouskovo pojetí demokracie už 12. listopadu v deníku Právo přesně okomentoval Jan Keller: „V zásadě je vidění těchto politiků velmi jednoduché. Řídí se dvěma hlavními zásadami. Podle prvé z nich platí, že cokoliv udělají oni sami, je projevem demokracie. I ty politické tahy, které se občanům mohou jevit jako hodně podlé, špinavé a cynické, jsou pouze výsledkem demokratických kompromisů. (…) Z rozhovoru s ministrem financí v Právu 10. 11. vyplývá, že politici a strany, které jsou právě u moci, se prakticky nemohou dopustit ničeho, co by bylo možno kvalifikovat jako jednání podpásové, neférové, ubohé. I pokud by si snad kupovali hlasy jistých poslanců za teplá místečka v dozorčích radách, je to pořád naprosto legitimní, neboť to přispívá k politickému konsenzu.

Druhé pravidlo říká, že každý, kdo má v zásadních věcech typu církevních restitucí jiný názor než naše dnešní politická elita, je obyčejný bolševik. (…) Jak je takto prostinké vidění světa vůbec možné? Vzniklo jednoduchým přepólováním názorů mocných před listopadem 89. Cokoliv tehdy strana učinila, bylo naprosto správné. Ten, kdo s něčím nesouhlasil, prostě jen nepochopil, byl pomýlený. Ten, kdo snad nesouhlasil hlasitěji, sám se zařadil mezi nebezpečné živly, se kterými se nediskutuje, protože chtějí škodit a stýská se jim po starých pořádcích.“

K tomu není co dodat. Pan Kalousek nám v kteroukoli denní hodinu - z ministerstva, Sněmovny nebo nejbližší putyky - prozradí, jak správně vládnout, jak správně reformovat a též jak správně demonstrovat a jak chápat demokracii. V případně potřeby nechápavce profackuje v malostranském podloubí. On, ukázkové ztělesnění odvrácené strany demokracie, tedy toho, proč tolik lidí u nás stále víc tleská extremistům napravo a nalevo!

To už není salónní intelektuál Klaus, kterému stačí provokovat, nýbrž nekompromisní a houževnatý hybatel politickou sférou, státní správou i mediálním prostředím.

Ovšem ani když odhlédneme od účelové Kalouskovy interpretace, nespatříme příjemný obrázek. Když jsem 17. listopadu procházel Prahou od Muzea přes Můstek na Národní třídu, slyšel jsem varovný zpěv Karla Kryla, rozvášněné odborářské předáky a občanské aktivisty i do ampliónu hulákajícího Zdeňka Ponerta z hnutí Skutečná demokracie. Potkal jsem levicové politiky, anarchisty i skinheady. Prostě nefalšovaný guláš. Atomizovaná společnost. Zároveň ale též stále neklidnější.

Lidé jsou nabroušení, ale pořád zatím jen hledají nejvhodnější způsob „kanalizace“ své nespokojenosti. Nápad na generální stávku se nepodařilo dotáhnout do konce, nelíbil se ani řadě odborových svazů. Maximální varianta tak naplnění nedošla, leč minimální varianta zase nestačí. Asi není nutné rozvádět, co s podepsanými protivládními peticemi koaliční většina pravděpodobně učiní. Konkurence a nevraživost bují jak v občanské společnosti, tak mezi politickými stranami — a to i tam, kde by jeden spíš očekával spolupráci a kooperaci. Naštěstí zdatný populista, který by slíbil pevnou ruku a pečené holuby do úst, ještě nepovstal a Tomio Okamura se teprve zabydluje v Senátu a vyčkává na ověření podpisů svých podporovatelů v prezidentské volbě. Situace se ale může kdykoliv změnit, není proto důvod, aby lídři etablovaných stran spokojeně usínali.

Jednou z cest, jak usměrnit občanskou aktivitu, je nastolování věcných témat k diskusi a k vyjádření individuálního postoje. V Roudnici nad Labem se například 17. listopadu demonstrovalo za zachování místní nemocnice. Před špitálem i na roudnickém náměstí se sešlo až pět tisíc občanů, mezi nimi sympatizanti různých politických stran, místní celebrity, poslanci, senátor, komunální a krajští politici i sociálně demokratický prezidentský kandidát Dienstbier. Ti všichni se domnívají, že před třiadvaceti lety lidé v ulicích nesnili o omezování dostupnosti zdravotní péče.

Miroslav Kalousek by se patrně i o roudnické akci vyjádřil pohrdavě a označil ji za zneužití 17. listopadu. Nic si z toho ale nedělejme. To datum nepatří žádnému politikovi, žádné vládě, ale pouze občanům, kteří nejsou lhostejní a kterým záleží na tom, kam se naše společnost a náš stát posouvají. Žádné občanské vzepětí není marné. Jen by to příště chtělo přesnější zacílení a větší důslednost. To aby si pan Kalousek nemyslel, že se v demonstrujícím davu pouze producírují podivíni, kteří „prožrali“ naši skvělou budoucnost a teď nevědí, co roupama.