Nein
Jakub PatočkaZdvořilá prosba sociálnědemokratickým přátelům v Německu o drobnou civilizační výpomoc.
Ludvík Vaculík někde rozebírá, že čeština zná tři slova, jimiž dokáže vyjádřit jednoduchý zápor: ne, nikoliv a — s prominutím — hovno. Když byl můj syn v období vzdoru, přivezl si z Vyškovska objev, který využíval, pokud chtěl něco odmítnout zvláště rezolutně: Kdepak!
Bohuslav Sobotka navštívil Německo. Noviny o jeho cestě přinesly dvě protichůdné zprávy. Podle první zde český premiér deklaroval bohulibý záměr vrátit naši zem do hlavního proudu evropské politiky. Podle druhé hodlá vyslat českého ministra průmyslu a obchodu do Berlína jednat o výjimce z našeho smluvního závazku zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na produkci energie.
Až Jan Mládek svého resortního — a shodou okolností rovněž stranického — kolegu Sigmara Gabriela navštíví, nebude mnoho záležet na tom, kterou ze čtyř variant si tlumočník vybere k přeložení odpovědi, jíž by se mu mělo dostat. Každopádně ač to předseda německých sociálních demokratů možná nedá pro své dobré vychování najevo, samo vyslovení takové žádosti bude na něj patrně působit jako setkání s nějakou orientální zaostalou civilizací.
Sigmar Gabriel se nepochybně nemůže dočkat, až ho Jan Mládek přijede přesvědčovat o iracionalitě německého přechodu na kompletně obnovitelnou energetiku. A nás mrzí, že nebudeme při tom. Foto SPD
Mezinárodní společenství pozvolna procitá k poznání, že nejtěžší zkouškou naší éry bude zvládnutí hrozivě se vyvíjejících změn klimatu. Promrhali jsme příliš mnoho času, koncentrace oxidu uhličitého již překročily bezpečnou mez a stále se zvyšují. Rok od roku zpřesňované modely ukazují, že změny klimatu i jejich dopady postupují rychleji, než se dříve předpokládalo.
Nadto panuje všeobecná shoda, že mezinárodní závazky jsou fatálně nedostatečné. Věci se jeví tak, že zřejmě v některém bodě v nepříliš vzdálené budoucnosti bude muset mezinárodní společenství přejít na krizový management, který naši závislost na fosilních palivech ukončí skokově, revolučně. Přitom je jasné, že z řady důvodů v této transformaci jaderné energetice nepřipadne ani epizodní role.
V Německu to vědí a s příslovečnou německou pořádností se na takový přechod připravují. Jejich Energiewende, energetický obrat, je zřejmě nejpozoruhodnějším státním programem v současné světové politice. Panuje shoda napříč politickými proudy a naši sousedé teď spěchají k vytčenému cíli, jímž je stoprocentně obnovitelná energetika.
Podařilo se to pod tlakem vyspělé německé občanské veřejnosti. Když Angela Merkelová po svém nástupu do funkce kancléřky ohlásila, že hodlá revidovat ústup Německa od jaderné energetiky, do živého řetězu u Hamburgu se spojilo osmdesát tisíc lidí. A když pak před třemi lety postihla katastrofa jadernou elektrárnu ve Fukušimě, bylo německé kancléřce jasné, že buď bude riskovat malou občanskou válku, anebo se za původní rozhodnutí opustit jadernou energetiku postaví.
Ví se, že její postoj k plánu je vlažný. Ne tak německých sociálních demokratů. Jejich předseda Gabriel si osobně při koaličních jednáních vymínil, že bude stát v čele ministerstva průmyslu a energetiky, aby mohl na německou energetickou transformaci dozírat. Němečtí sociální demokraté byli součástí koalice, která o vystoupení z jádra rozhodla, a jsou na to hrdí.
Čeští sociální demokraté toho mohli využít. Žádosti o pomoc se zapojením do německého transformačního plánu, které by nepochybně znamenalo impulsy ekonomické, technologické i zaměstnanost v perspektivních oborech, by němečtí přátelé jistě vyhověli.
Namísto toho však ze země, která zrovna vynechala zimu, přijíždí premiér a ze všech možných věcí, o něž by si mohl říct, žádá o to, aby mohl v zájmu zpupné energetické korporace, dál ničit klima a jeho země setrvávat v blažené zaostalosti, po švejkovsku vyšperkované tím, že jsme ochotní — my Němcům — ústy profesora Zahradníka vykládat o jejich iracionalitě. Kdyby to byla literatura, bylo by to směšné.
Takhle nám nezbývá než klopit zrak studem, doufat v jedno milé, libozvučné německé Nein a přát si, aby je německý předseda sociálních demokratů doprovodil několika radami, jimiž Bohuslava Sobotku a Jana Mládka zapomněli či nechtěli vybavit doma.
Naší agendou totiž zjevně je si u Němců a potažmo Evropské unie nějak vylobbovat právo jít opačnou cestou a ještě o něco déle zůstat u naší beznadějně zaostalé, špinavé a rizikové energetiky.
Bohužel to také patrně vypovídá o tom, jaký vliv má Vladimír Špidla a jeho tým poradců na reálnou strategii české vlády.
Chudaci Francouzi, skoda ze jim to nekdo vcas nerekl, oni to nevedeli - a dnes vyrabi vic jak 70 % elektriny z neemisnich zdroju. K tomuto pomeru se Nemecko podle planu 'Energiewende' (jenom planu, tj. pokud to dobre pujde) - nema behem 20 let ani priblizit.
Ceho zatim Energiewende v Nemecku dosahla, krome utraceni vskutku velkorysych financnich prostredku, je n a r u s t podilu zdroju produkujicich CO2 a te produkce same na dosud rekordni hodnoty. Nikoli pokles.
Priklad Francie (ale i Svedska a dalsich) ukazuje, ze nizkoemisni energetika zalozena na kombinaci jaderne energie a OZE je mozna, byt stoji vyrazne investicni naklady. Priklad Nemecka (ale i Rakouska a dalsich) ukazuje, ze OZE samotne nedokazou - ani v planovanem, tj. pokud to dobre pujde, vyhledu - zbavit energetiku vysokeho podilu fosilnich zdroju, za cenu investicnich nakladu nemene vysokych.
S usměvem tvrdila - moc se na jeho moudré poznatky těším.
Věřím že si vybaveni normalizační vzdělaností v neoliberálním hávu uřímně sentimentálně zavpomínali.