Zhruba před dvaceti se mi ozval Teddy Goldsmith. Britský vydavatel, spisovatel a filosof mi telefonoval v zastoupení svého bratra, miliardáře Jimmyho Goldsmithe. Jimmy měl v úmyslu sezvat skupinu předních světových protijaderných odborníků a aktivistů a financovat jejich nejlepší projekty.

Měl jsem radost, že jsem se mohl na organizaci akce podílet, a přestože jsem nepatřil k nejzkušenějším, ani nijak zvláště významným členům protijaderné komunity, Teddy mě požádal, abych se akce, která se konala na Jimmyho zámku ve Francii, zúčastnil.

Sir Jimmy rozhodně nepatřil k politicky progresivním proudům. Neshodli jsme se v tématu imigrace, ani ve spoustě dalších otázek. Byl to klasický příklad účelového politického spojenectví, v němž se protivládní konzervativci mohli spřáhnout s anarchisty.

Sešlo se pestré společenství roztodivných lidí s ohromnou úhrnnou silou. Účastnil se ruský jaderný fyzik, který přeběhl k odpůrcům jádra po pádu železné opony. Pozvání přijal šéf protijaderné kampaně Greenpeace. Přijel americký expert na zvyšování energetické účinnosti, který se později za Clintona stal náměstkem amerického ministra energetiky. Byl tu rovněž expert na smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Pokoušeli jsme se získat Amoryho Lovinse, který byl osobním přítelem Teddyho i Jimmyho, ale bohužel měl v tu dobu už jiné závazky.

Jimmy skupině kladl spoustu pronikavých, chytrých otázek. Nakonec řekl, že chce od každého z nás návrhy na projekty proti jáderné energetice, o nichž si myslíme, že by mohly mít co největší dopad. Celkem dost času jsem v té době trávil psaním grantových žádostí, takže jsem se ho zeptal, jak mají být projekty dlouhé.

Odpověděl mi: „Jednu stránku. Pokud mě nedokážeš přesvědčit na jedné stránce, na delším prostoru se ti to už nepodaří.“ Rozmanité Goldsmithovy granty financovaly v následujících sedmi letech, které jsem v Evropě strávil spoustu protijaderných aktivit, řadu z nich ve východní Evropě.

Jedním z největších projektů, které Jimmy velkoryse podporoval nejen na protijaderném poli, byl ekologický časopis jeho bratra The Ecologist. V něm nedávno vyšla vynikající analýza, proč tak zvaná jaderná renesance zemřela ještě dřív, než se stihla zrodit. To, co budete číst dál, je shrnutím argumentace z Ecologistu.

Jaderná energetika je celosvětově na ústupu. V roce 1993 kryla sedmnáct procent světové potřeby elektřiny, v roce 2013 to bylo už jen deset procent. Největší propad v dějinách jaderné energetiky nastal v roce 2012 — výroba energie v jaderných elektrárnách poklesla o 7 % oproti roku 2011.

Jakkoli většina z toho připadala na uzavřené reaktory v Japonsku, výroba jaderné energetiky poklesla celkem v sedmnácti zemích, včetně pěti největších velmocí jaderné energetiky. Takřka polovina jaderných elektráren dodává proud už po třicet let, přitom průměrná životnost reaktorů je třiadvacet let.

Jen ve Spojených státech bylo ještě v roce 2009 jednatřicet žádostí o výstavbu nových reaktorů. Jen čtyři z nich vyústily v reálnou výstavbu. Všechny čtyři jsou ve státech, jejichž zákony umožňují energetickým společnostem účtovat spotřebitelům za náklady na výstavbu ještě předtím, než elektrárna začala dodávat proud, a to i v případě, nebude-li nikdy dokončen.

Současně poprvé po patnácti letech americké energetické korporace ohlásily na letošní rok uzavření celkem pěti reaktorů, což znamená, že ve Spojených státech poprvé po desetiletích bude v provozu méně než stovka reaktorů.

V západní Evropě jsou dnes ve výstavbě pouze dva reaktory. Předpokládaná cena výstavby reaktorů ve Finsku vylétla ze 4,5 miliardy na 12 miliard dolarů. Předpokládané náklady na výstavbu reaktoru ve Francii se nafoukly z pěti miliard na 12,8 miliardy dolarů. Ani jeden z obou reaktorů se neblíží k dokončení, kolem obou se vlečou nákladné soudní spory, které cenu ještě zvýší. Přitom lze počítat s dalšími průtahy a zvyšováním nákladů.

Jaderná energetika byla vždycky ciknutá hra. Díky úsilí britského miliardáře, anarchistů, aktivistů a budíčku strašlivé katastrofy, se nám možná může podařit konečně vstát od stolu.

Poznámka překladatele: Paxus Calta se vzácnou skromností o sobě v textu píše, že „nepatřil k nejzkušenějším, ani nijak zvláště významným členům protijaderné komunity“. Ve skutečnosti se nikdo v devadesátých letech nezasloužil o rozvoj protijaderného hnutí ve střední a východní Evropě tak jako on. Hnutí Duha, které si zvolil za svou základnu, i díky jeho zkušenostem a přispění dokázalo vést kampaň proti jaderné elektrárně Temelín s takovou účinností a stát se tehdy — slovy týdeníku Respekt — nejvlivnějším českým občanským sdružením. Článek původně vyšel jako autorův blog pod názvem My favorite billinoaire.

přeložil Jakub Patočka