Zajištění dostatečného množství dostupné energie se stává zásadní strategickou otázkou přežití naší civilizace. Jedná se tedy o fenomén globálního rozměru, nikoliv o problém, který by bylo možné vyřešit v rámci jednoho státu, nebo jenom cestou pouhé mezistátní spolupráce. Způsob, který pro řešení zvolíme, to, jak se do řešení globálního problému zapojíme, rozhodne i o budoucí podobě společnosti.

Je zřejmé, že naše civilizace je energeticky nesoběstačná — a to od okamžiku, kdy se nastartovala průmyslová revoluce a výroba a spotřeba energie opustily tisíciletý kruh využívání obnovitelných zdrojů. Spotřebováváme postupně zásoby, jejichž množství je limitované. Fakt, že klasické formy získávání energie jsou víceméně na svém konci, je zřejmý. Otázkou zůstává, kdy přesně k definitivnímu vyčerpání těchto forem dojde.

Je také zřejmé, že pro všechny části světa se to nestane ve stejném okamžiku. Důsledkem bude samozřejmě enormní mezinárodní napětí a zesílené nebezpečí válek. Těžko si můžeme představit, že jakmile se energetická krize podstatně rozvine, nejsilnější mocnosti si pro své zdroje nesáhnou vojensky. Energetická krize znamená též krizi bezpečnostní — řešit ji s předstihem znamená zabránit budoucím válkám.

Česká diskuse o budoucnosti energetiky je stále ještě na začátku nebo vůbec neexistuje. Soustřeďuje se jenom na několik více méně technických otázek a nebere v úvahu celou šíři problému. V České republice představuje elektřina jen 18 % konečné spotřeby energie, ale polovinu spotřeby energetických zdrojů spotřebujeme na výrobu elektřiny, zbytek dodává teplo a pohání dopravu.

Stejně tak bereme jen málo v úvahu sociální důsledky celé věci. Přístup k energii znamená přístup k civilizaci — a právě proto je také právem, nikoliv pouze službou. Společnost je povinna zajistit přístup k energii všem svým členům, ať se nalézají v jakýchkoliv sociálních okolnostech.

Další otázkou našeho uvažování je problém času. Investiční cyklus v energetice činí čtyřicet let. Inovační cyklus od objevu k optimálnímu uplatnění ve společnosti je ještě delší.

Znamená to, že energetika v příštích čtyřiceti letech bude užívat postupy, které známe již dnes. Nemůžeme počítat s nějakým zázračným průlomem. Rozhodně nebude v plném provozu jaderná fúze. Pro příští cyklus máme tedy k dispozici úspory, na fosilních zdrojích založenou energetiku, jadernou energetiku a obnovitelné zdroje.

Pro cyklus po roce 2050 zeslábne podíl fosilních zdrojů a jen těžko lze předpokládat výraznou pozici jádra. Mimochodem podíl jádra je pouze 5,5 % na primární spotřebě a dokonce pouhá 2,3 % na konečné spotřebě. Pokud bychom chtěli zachovat dosavadní podíl jádra do roku 2030, vyžadovalo by to uvést každých čtrnáct dnů do provozu jeden reaktor o tisíci megawattech.

Pokud Čína dokončí svůj ambiciózní jaderný program, dosáhne podíl atomové energie na jejím energetickém mixu tři a půl procenta. Z těchto skutečností je zřejmé, že se nejedná o perspektivní zdroj.

Naopak pokud jde o obnovitelné zdroje, lze říci, že jsou v zásadě schopné poskytnout dostatek energie pro spotřebu státu, jako je Česká republika. K plnému zásobení ČR by při desetiprocentním využití stačilo dva tisíce kilometrů čtverečních solárních panelů. To je přibližně tři a půl krát plocha Prahy. Plocha všech střech je přitom v České republice tři tisíce pět set kilometrů čtverečních.

Zdá se, že lidstvo má k dispozici na rozhodující změnu dva investiční cykly. Není to mnoho a je zřejmé, že nemůžeme ztrácet čas. Nemůžeme si dovolit chybná rozhodnutí. Je třeba postoupit ve využití obnovitelných zdrojů v průběhu současného cyklu tak daleko, jak to jen bude možné.

Energetika je civilizační záležitostí a z toho důvodu není možné náš problém vyřešit pouhými technickými inovacemi. To platí o Evropě i v měřítku globálním. Pokud chceme situaci zvládnout, musí dojít k odpovídající politické reakci vycházející z širokého, civilizačního pohledu na problematiku.

Současná demokracie musí hledat nové možnosti dialogu a správy, které umožní spravovat dlouhodobé strategické změny a to zejména na nadnárodní úrovni. Žádný z evropských států není energeticky soběstačný. Národní řešení není možné, žádný ze států nemá dostatek vlastních zdrojů, a to zejména intelektuálních, k dosažení potřebné technické a společenské změny.

Také energetický mix není věcí jednoho státu, navzájem se ovlivňují, a to přímo i nepřímo. Akce v jednom státě ovlivňují životní prostředí jinde, stejně tak si často vynucují technické reakce minimálně v sousedních státech.

Posílení pozice obnovitelných zdrojů s sebou ponese rozsáhlou sociální a politickou inovaci a sníží i globální napětí. Je třeba zajistit spravedlivou distribuci zdrojů na globální úrovni. To není možné bez intenzivní evropské integrace a v konečné fázi bez změn na celosvětové úrovni.

Lze si představit komisi OSN pro energetiku, která by rozhodovala o distribuci energie nezávisle na jednotlivých státech. Podobně jako to dělala Unie uhlí a oceli na začátku Evropské integrace. Pokud se k tomu neodhodláme, začne se stupňovat napětí a zápas o přístup ke zdrojům, především prostřednictvím snahy o dominantní ovládnutí území nebo plochy oceánů.

Přechod na udržitelnou energetiku je zásadní společenskou změnou, která na jedné straně bude představovat vznik nových pracovních míst a na druhé straně bude znamenat velký zánik dosavadních míst. Studie zpracovaná pro Evropskou unii ukazuje, že v celkové bilanci bude nových pracovních míst v obnovitelné energetice zřejmě více nežli je jich dnes v energetice fosilně-jaderné, ale půjde o obrovskou transformaci a bez promyšlené sociální politiky doprovázející tuto se nemůže podařit.

Energetika je zásadním společensko-ekonomickým subsystémem. Nelze ji ponechat tržnímu systému; je nutné ji považovat za službu v obecném zájmu a podrobit ji důsledné společenské regulaci.

Text je variantou proslovu, který Vladimír Špidla přednesl na setkání expertů Towards a Progressive Energy Policy for Central Europe, které organizovalo zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice. Ve spolupráci s touto nadací vychází text v Deníku Referendum.

Grafy v textu pocházejí z přednášky Jana Beránka pro Akademii sociální demokracie, 27. května 2012 ve Slaném. Graf k vývoji energetiky v Evropě v letech 2000 — 2011 připravila European Wind Energy Association, graf k zaměstnanosti v energetice obnovitelných zdrojů je dílem německého Ministerstva životního prostředí.