Výbuch v Černobylu byl „možná pravou příčinou rozpadu Sovětského svazu,“ vyjádřil se svého času Michail Gorbačov, poslední vůdce Sovětského svazu, který byl v době havárie u moci. Možná však důležitějším ponaučením z černobylské katastrofy je, že dezinformace mohou zabíjet.

Nesmíme zapomenout, že největší a nejničivější jaderná havárie světa nebyla tehdejším informačně uzavřeným a zkorumpovaným Sovětským svazem zprvu vůbec zveřejněna. Teprve dva dny po roztavení reaktoru — poté, co švédská jaderná elektrárna Forsmark zaznamenala vyšší míru radiace — byli Sověti nuceni přiznat, že se stala havárie. Forsmark je přitom od Černobylu vzdálen 1100 km.

Dezinformace o událostech v Černobylu se ovšem netýkají jen Sovětského svazu. Rozhodující roli při bagatelizaci a zkreslování informací o dopadech katastrofy sehrály i západní země a zejména OSN. Nejzřetelněji se to ukazuje na odhadech počtu obětí souvisejících s katastrofou.

V roce 1959 podepsala Mezinárodní agentura pro atomovou energii, vlivná instituce OSN zodpovědná za rozvoj a dohled nad jadernou energetikou, spolu se Světovou zdravotnickou organizací, agenturou OSN pověřenou ochranou veřejného zdraví, dohodu, která jim zakázala poskytovat informace o jaderných haváriích.

A v rámci západního mediálního krytí následků černobylské havárie generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Hans Blix čtyři měsíce po černobylské havárii prohlásil: „Svět by zvládl podobně vážnou jadernou havárii, jako byl Černobyl, každý rok.“