Poklidně jsme prožili výročí dvaceti čtyř let od výbuchu v Černobylu. Žádné pozdvižení, žádné demonstrace, žádné velké připomínky, klid. A možná radost. Radost, ze už to je tolik let za námi a že už se o tom nemusí mluvit.

Co je však u občanů důsledkem znavení opakováním jednoho a téhož, to je v případě hráčů české energetické scény úspěšnou snahou odpoutat pozornost. Copak by se za přítomnosti strachu z jaderných elektráren daly v klidu stavět další dva bloky v romantické jihočeské krajině? Těžko. Naštěstí jsme v České republice, v zemi, kde se pohlavárům věří a lidé nemají na demonstrace a přemýšlení čas. Při všem tom shonu, při všech obavách z budoucnosti, při všem tom snižování všech možných dávek a zavádění všech možných poplatků se průměrný Čech zajímá hlavně o to, zda mu zbude aspoň na pivo. Zbytečné je po něm chtít, aby vzpomínal, jak to tenkrát před dvaceti čtyřmi lety bylo, nemluvě o tom, že by se pídil po tom, jak to je teď, či se ptal, co bude zítra.

A ačkoli důsledky toho, že jsme s touto náturou v české kotlině zůstali sami, vidíme v naší krajině na každém rohu, v Evropě sami nejsme. A to je dobře. Máme tak možnost se podívat, jak prožili výročí ostatní. Třeba k sousedům. Uplynulý víkend se v Německu konala největší protijaderná demonstrace německé historie vůbec. Zúčastnilo se jí přibližně 150 000 lidí, kteří vytvořili lidský řetěz spojující 120 km vzdálené elektrárny Brunsbüttel a Krümmel. Demonstrující dali současné vládě v Berlíně najevo, že stále podporují sedm let staré rozhodnutí tehdejší vlády SPD a zelených postupně vyřadit všechny jaderné elektrárny z provozu. Mezi těmi, které čeká odstavení již tento rok, jsou i obě zmíněné. Současnou vládou opatrně vyslovenému přání harmonogram odstavení prodloužit demonstranti řekli jasné „NE“.

A co že to německou veřejnost na jaderných elektrárnách tak dráždí? Už ze všech stran probraná fakta. Provoz jaderných elektráren je velmi rizikový, bohužel nepojistitelný a navíc drahý. Ani s jaderným odpadem to není jednoduché. Němci s ním mají už teď dost problémů. Přes veškerou snahu se jim dodnes nepodařilo vybudovat stabilní úložiště, ta dosavadní se rozpadají a odpad z nich bude muset být vyzdvižen.

I my v Čechách tyhle argumenty známe. Nového na nich není nic. Němci je však berou vážně. Minulá německá vláda se totiž hlavně na jejich základě rozhodla i za cenu energetické závislosti provoz všech jaderných elektráren ukončit a nové nestavět. Co vede českou vládu k domněnce, že se nám podaří to, co se Němcům nepovedlo?