Poklidně jsme prožili výročí dvaceti čtyř let od výbuchu v Černobylu. Žádné pozdvižení, žádné demonstrace, žádné velké připomínky, klid. A možná radost. Radost, ze už to je tolik let za námi a že už se o tom nemusí mluvit.

Co je však u občanů důsledkem znavení opakováním jednoho a téhož, to je v případě hráčů české energetické scény úspěšnou snahou odpoutat pozornost. Copak by se za přítomnosti strachu z jaderných elektráren daly v klidu stavět další dva bloky v romantické jihočeské krajině? Těžko. Naštěstí jsme v České republice, v zemi, kde se pohlavárům věří a lidé nemají na demonstrace a přemýšlení čas. Při všem tom shonu, při všech obavách z budoucnosti, při všem tom snižování všech možných dávek a zavádění všech možných poplatků se průměrný Čech zajímá hlavně o to, zda mu zbude aspoň na pivo. Zbytečné je po něm chtít, aby vzpomínal, jak to tenkrát před dvaceti čtyřmi lety bylo, nemluvě o tom, že by se pídil po tom, jak to je teď, či se ptal, co bude zítra.