Jet do Černobylu v rámci turistického zájezdu se může zdát poněkud bizarní. Nejsou to Viktoriiny vodopády nebo pyramidy v Gíze, ale dějiště katastrofy zapříčiněné pouze lidmi. O uctění něčí památky tady těžko mluvit. Ti, které havárie reaktoru postihla, v drtivé většině zemřeli jinde. Ti, kterým radioaktivní zamoření vzalo domovy, žijí jinde. Však i hlavní pomník v areálu je věnován leda hasičům, který sovětský režim alibisticky nazval hrdiny - jakoby ti nebozí profesionálové měli tehdy na vybranou.

Na druhou stranu, na místa lidských tragédií se jezdí a dojem bizarnosti to nevzbuzuje. Osvětim je podobným místem. Stejně jako v černobylské „zakázané zóně“ jsou pečlivě zachovány artefakty, které uvozují dojem „posledního dne“. V jistém smyslu je ale Osvětim znakem ukončené tragédie, fyzickým pozůstatkem historického mezníku. Tedy - doufejme.

Černobylský areál je na rozdíl od Osvětimi dosti cynickým lunaparkem. Návštěva Osvětimi dovoluje naplno porozumět, jak fungovala racionální technologie zabíjení továrního typu umožňující každodenní masovou likvidaci lidí. Návštěva zakázané zóny v Černobylu naopak nedovoluje pochopit vůbec nic.

Přiblížit se k havarovanému reaktoru a vyfotit si jej, projít se ve školce s rozházenými plyšáky, proslídit se školou s učebnicemi azbuky stále na lavicích, nahlédnout do opuštěných bytů v pripjatském paneláku a leknout se klavíru v mezipatře či poslechnout si kvílení dozimetru v tzv. Červeném lese nepřináší jakoukoli možnost dalšího pochopení příčin a důsledků průmyslové tragédie. Lze se případně jen dojmout.

Paradoxní situace nastává ve chvíli oběda, jenž se koná v areálu. Autobus zastaví u jídelny, turisté se vyhrnou do schodů a ocitnou se v sále, kde právě obědvají desítky černobylských elektrárenských dělníků. Lidí, kteří na místě někdejší havárie a dnešních zvýšených hodnot radioaktivních prvků v tisícových počtech dodnes pracují. Černobyl nejen pro ně není žádná minulost. Turisté si pro jistotu sedají na druhou stranu sálu.

Za stopadesát dolarů, které jednotlivce prohlídka stojí, toho turista nezíská málo. Fyzicky navštíví přesně ta místa, která viděl párkrát dokola ve všech novinách a časopisech na světě, může si pohrát s dozimetrem a hledat místo, kde to bude kvílet nejvíc, pročmuchat každý kout v domech, odkud museli odejít obyvatelé a poobědvat v zakázané zóně s trochou strachu, nakolik je i to jídlo kontaminované. Zájezdů turistů zde probíhá několik denně a agentury vydělávají majlant.

Kromě majitelů agentur z toho nikdo nic nemá. Když jsme následně v rámci natáčení navštívili profesora Jurije Bandaževského v Kyjevě, lkal při pohledu na rozpadající se budovy Koordinačního a analytického centra ekologie a zdraví, kde se zabývá výzkumem důsledků havárie, působení radionuklidů v lidském těle a pomocí nemocným. Na provoz centra nejsou takřka peníze, peníze nemají ani ti, kdo v důsledku havárie onemocněli, chybí nemocnice. Ukrajina nemá zájem, svět taky ne. Černobyl pro všechny skončil.

Mrzutý profesor Bandaževskij po dlouholetých výzkumech, za něž jej kdysi v rodném Bělorusku na několik let zavřeli, nepochybuje, že počet obětí Černobylu jde do milionů co do kontaminace organismu radionuklidy, samovolných potratů, neplodnosti manželských párů a nemocnosti dětí. Ukrajinská armáda má dokonce početní problémy, neboť se prakticky nerodí zdravé děti. Tragédie neviditelně postupuje vpřed, schovaná do lidí, kteří s elektrárnou neměli nic společného.

Ty miliony lidí zejména na Ukrajině, v Rusku, Bělorusku a pobaltských státech potřebují pomoc, kterou jim nenabízejí ani jejich vlády, ani mezinárodní společenství. Důsledné výzkumy se prakticky nerealizují. Fotografie z Černobylu a jeho návštěva naproti tomu sugerují, že po havarovaném reaktoru zbylo na pár místech leda vzrušující houkání dozimetru. Těch stopadesát dolarů za osobu by se dalo utratit podstatně smysluplněji.