Čeští mediální magnáti, oligarchové Bakala a Babiš, mají vyloženě smůlu na verdikty soudů. Zatímco Zdeněk Bakala je zřejmě prvním Čechem, který si rozsudkem soudu vydobyl právo být označován exaktním pojmem „gauner“, Andrej Babiš si nyní v procesu ozdobeném učebnicovou ztrátou paměti vydobyl nejspíše nárok být označován novotvarem „neestebák“.

V závěru videoreportáže, kterou pro TV DR natočili Robin Kvapil a Martin Kohout, obrázky krmení krokodýlů na Babišově farmě podkreslují jeho dnes již legendární telefonát do Lidových novin: „Tak snad kluci vědí, co dělají. Oni asi neví, s kým mají tu čest.“

Kolegové v Mafře by o tom jistě mohli vyprávět. Grafika politické hnutí ANO

Babišův čínský program

Možná si Andrej Babiš opatří glejt na to, že je neestébákem, nikdo ostatně nemůže po nikom chtít, aby mu po čtvrt století dobře sloužila paměť. Ale jisté je to, že záznam jeho telefonátu je aplikací přesně těch metod, které si lidé spojují se Státní bezpečností Husákova režimu.

Ve zmíněné videoreportáži, naopak v jejím úvodu, přirovnává Karel Škrabal, bývalý zástupce šéfredaktora MF DNES, den, kdy Mafru koupil Andrej Babiš k 11. září: navždy si bude pamatovat, co v ten den dělal: „Chtěl bych říct, že tím, že ty noviny koupil, je vlastně zničil,“ líčí.

Jakkoli kolegové odcházející z důvodu svědomí z Babišových novin zasluhují úctu a stavovskou solidaritu, s oním „zničením“ je to bohužel složitější. V reakci na výrok bratislavského soudu pronesl Andrej Babiš lakonickou programovou větu: „Pojďme se konečně zabývat tím, co se tu dělo po listopadu 1989.“ To bychom skutečně měli, i když výsledky takového počínání se možná zrovna Andreji Babišovi budou líbit pramálo.

Poctivé „zabývání se“ tím, co se tu dělo po listopadu 1989 totiž nemůže obejít otázku, v čem fakticky nové poměry na Husákovu normalizaci navazovaly a v čem se od ní liší. Za fasádou verbálního antikomunistického balastu totiž velmi často prosvítá mentalita i techniky reprodukce moci, které s Husákovou érou mají společného mnohem víc, než by se nám zamlouvalo.

Ostatně velmi málo se mluví o tom, že československý komunismus Husákovy normalizace se od komunismu před rokem 1968 v některých ohledech principiálně odlišuje. Před rokem 1968 byl československý komunismus v jádru idealistické hnutí, v padesátých letech samozřejmě v mnoha ohledech zatížené fanatismem a strašnými surovostmi, v šedesátých letech naopak mířící svou nejtvořivější částí k programu demokratického socialismu, který může inspirovat podnes. Zato po roce 1970 už šlo o čistou technologii moci, která ze společnosti jakýkoli idealismus systematicky vymývala a usilovala o založení společenské stability na materialismu, cynismu a předstírání.

Toto sociální inženýrství se Husákovi bohužel vcelku zdařilo a dopady jeho fáze komunistického režimu na strukturu i kondici československé společnosti jsou v tomto smyslu nepoměrně horší nežli období otevřeného státního teroru v padesátých letech. S tímto vědomím vezměme Babiše za slovo a pojďme se zabývat tím, co se tu dělo po roce 1989.

Dnes zleva zprava okopávaný program Václava Havla a jeho kolegů z disentu byl fakticky programem rozchodu s mentalitou Husákova režimu. Je ale i Havlovou chybou — i když samozřejmě nejen jeho —, že se zavčas Klausova alternativa „volného trhu bez přívlastků“ nepojmenovala jako program navazující na mentalitu Husákova režimu, charakterizovanou cynickým pořekadlem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Havel sám v té době na čas původní program disentu opustil a propadl neoliberálním, neokonzervativním bludům.

Sám vznik Mladé fronty Dnes je v tomto kontextu symptomatický. Vznikla přece vytunelováním — ještě dřív než slovo získalo dnešní smysl — původní Mladé fronty, redaktoři si přisvojili krajně pochybným způsobem legitimovaným jen revoluční situací a revolučním nadšením majetek státní organizace SSM, jejímiž mnozí byli až do konce Husákova režimu konformními členy. S majetkem, který takto nabyli, pak zacházeli jako se svým.

Je jen náhoda, že mezi svazáky, kteří se takto přičinlivě účastnili prvotní akumulace kapitálu v Klausově éře, je i dnešní Babišův zbrojnoš Martin Komárek? Je jen náhoda, že MF Dnes po celou svou éru, dokud to bylo jen trošku únosné, napomáhala budování kultu osobnosti Václava Klause a hájila jeho katastroficky zpackaný model privatizace, byla-li ona sama produktem onoho „úprku před právníky“?

Čeští pravicoví novináři — a to jsou až na pár vzácných výjimek prakticky všichni — tak dlouho obhajovali český model kapitalismu, až jim v podobě gaunera Bakaly a neestébáka Babiše zaklepal na dveře. Andrej Babiš nespadl z nebe, není nějakou aberací vstřelenou do české kotliny odněkud z Pováží.

Je doslova a do písmene zákonitým výsledkem specifiky české kruhové obrany Klausova mafiánského kapitalismu, který svou mentalitou navázal na Husákův režim. To přívržencům nového režmu samozřejmě nebránilo ve verbálním, co nejjednoznačnějším odsuzování zločinnosti minulého režimu, ba dokonce krytí poměrů nových jím bylo a dosud je podmíněno!

Všechny pravicové vlády po listopadu 1989 stály na implicitním krédu: „my sice krademe, korumpujeme, vytváříme kmotrovský systém, ale jedinou alternativou k nám je návrat komunistů.“ Právě takovéto pokrytectví, cynismus a netečnost k vnitřním paradoxům patřily k základním charakteristkám komunismu Husákovy éry.

Babiš na Husáka navazuje nejen svou českoslovenštinou, to je jen malebný detail. Všimněme si podstatnějších podobností: od Gustáva Husáka u nás nebyl politik, který by pokládal za samozřejmost spojovat ve svých rukou politickou, mediální a ekonomickou moc. A Babišův program řídit stát jako firmu je přece aktuálním programem čínských komunistů. O tom jak takové firemní řízení vypadá, mohou nejlépe vyprávět krokodýli Mafry a novináři Agrofertu; nebo naopak.

Ještě před pár lety byl Andrej Babiš pro novináře Mafry „Pepou Tvarohem“ a „Andrejem Bavičem“. Mezitím ale „kluci“ pochopili, s kým mají tu čest, a tak se ho ptají „Jak to dělá, že je tak dobrý?“ (Petr Kamberský) a zveřejňují mu články, u nichž jej decentně charakterizují, jako „ministra financí a předsedu hnutí ANO“. Není on náhodou rovněž majitelem Mafry a Agrofertu?

V úterý 24. června vyšel Andreji Babišovi v Lidových novinách a na blogu idnes článek, v němž půvabně vysvětluje, proč jsou ODS a TOP 09 špatné, když chtějí jeho firmám zakázat účastnit se státních zakázek. Což o to, Andrej Babiš jako expert na krokodýlí slzy, má úplně pravdu, když se vysmívá bývalým vládním stranám jako pokrytcům, kteří systém mafiánského kapitalismu stvořili (ODS), anebo se jej ochotně účastnili (TOP 09).

Ale svobodné noviny by po něm možná mohly chtít, aby své vyprávění doplnil o soupis dluhů, které jeho firmy mají k českým bankám, a výklad, jak se mu ty banky z ministerstva financí potom regulují. Anebo prostě jenom o přehled toho, kolik reálně od státu dostával a kolik se od něj nadále dostávat chystá.

Babiš je zaslouženou odměnou za hysterický antikomunismus

Ovšem rozpoznáváme-li v Andreji Babišovi faktického následovníka Husákovy normalizace a příznivce politického programu čínských komunistů, ještě by nás to nemělo zbavovat zájmu o komunisty, kteří si tak doopravdy říkají: v naší malé milé KSČM. Pomineme-li vystoupení poslance Adama v Deníku Referendum, čeští komunisté jsou podivuhodně tiší.

Dělají to z politického realismu a z loajality k sociální demokracii, vědouce, že radikálnější levicový program není při současné konstelaci ve Sněmovně uskutečnitelný? Anebo jsou prostě jen neschopní provozovat reálnou programovou opoziční politiku?

Bohužel z výkonu komunistů v těch řídkých chvílích, kdy mohou předvést, co opravdu chtějí, se zdá, že pravdou je spíše druhá možnost. Nejpamětihodnějším politickým výkonem komunistů po roce 1989 je přece to, že pomohli Klause dostat na Hrad. Snad i oni v něm tehdy instinktivně rozpoznávali pokračovatele Husáka. Těmi Klausovi tehdejší protikandidáti rozhodně nebyli.

A těžko můžeme mít porozumění pro pohoršení poslance Adama nad ochotou sociálních demokratů v Evropském parlamentu podpořit Jeana Claudea Junckera do role předsedy EP, nota bene diktuje-li si to jasně parlamentní matematika, když svou kandidátku v evropských volbách nechali vést Kateřinou Konečnou, lobistkou severomoravských uhlobaronů.

Již dříve jsme napsali, že poslední tajemství komunistů spočívá v tom, že se v novém režimu přizpůsobili a de facto se prakticky neliší v dobrém ani ve zlém od ostatních politických stran. Blokují ovšem početný voličský potenciál lidí požadujících, v mnoha ohledech právem, aby politika českých zemí byla mnohem dbalejší potřeb sociálně zranitelných lidí.

Ještě jedno pořekadlo pěkně vystihuje mentalitu Husákovy éry: „Oni předstírají, že nás platí, my předstíráme, že pracujeme.“ Lze jím vysvětlit počínání dnešní KSČM: předstírá, že představuje alternativu a hrozbu a je za to špatně odměňována izolací a patnácti procenty, které zásadně zužují manévrovací prostor celé levice.

Česká politika nutně potřebuje vyvedení nominálních komunistů v KSČM z izolace. Ačkoli to zatím vesměs její příznivci nevidí, je to v zájmu i české pravice. Když se o to Miroslav Kalousek v roce 2006 pokusil, byl vskutku jasnozřivější, než je mu prakticky kdokoli podnes ochoten přiznat.

Kdyby totiž česká pravicová média netrojčila jak posedlá smyšlenou hrozbou návratu komunismu, kdyby připustila, že jejich účast na vládě nemusí být propadem do pekla, kdyby nestvořila imaginární monstrum Jiřího Paroubka, o tolik evropštějšího a civilizovanějšího politika, než byli oba poslední premiéři za ODS, byl by Paroubek vládl, patrně v nějaké alianci s komunisty, už v roce 2006 a nejpozději v roce 2010.

Zeman by nebyl na Hradě a Babiš by nebyl ve vládě, ani v Mafře. Celý český pravicový komentátoriát by si ve světle tohoto svého triumfu nad hrozbou komunismu měl vytapetovat své kanceláře anglickým rčením: „Dobře si rozmyslete, co budete chtít, mohlo by se Vám to splnit.“

Pamatujme si, že pokud lidé dostanou na vybranou mezi peklem a kapitalismem, dostanou chuť nechat se zachraňovat lidmi, jako jsou Miloš Zeman či Andrej Babiš. Jeho výzvu k diskusi o tom, co se tu dělo po roce 1989 nadšené vítáme: a tímto se do ní hlásíme.