Bludný kruh nepoliticko-politické cesty Andreje Babiše krajinou českého populismu možná konečně narazí na realitu. Na jejím startu bylo nahrazení volebního programu koblihami. A pokračovalo to mnohoznačným programovým prohlášením vlády vyhýbající se skutečným problémům (jako např. daně či tzv. církevní restituce).

Prubířským kamenem kursu Babišovy rádoby nepolitické politiky nyní možná bude reforma penzijního systému. K tomuto tématu už v rámci jasné ústavní odpovědnosti ministra financí nestačí jenom opakovat „makám“.

Najednou vyplývá na povrch, že prosazovat zájmy Agrofertu je jednodušší než hájit zájmy státu a jeho občanů. Vláda sice deklarovala společnou koaliční vůli ukončit kritizovaný soukromý 2. pilíř penzijního systému k 1. 1. 2016, ale předseda ANO 2011 najednou začal vypouštět signály, že „je to možná blbě“. Kde zůstalo jeho nesmlouvavé vymezení vůči vládě Petra Nečase?

Tento týden na ČT24 začal vykládat, že „zrušení 2. pilíře by asi byla škoda“ a začal se kát, „neumím si představit, kdo teďka vymyslí nějakou zázračnou důchodovou reformu.“ Na billboardech ANO 2011 přitom uhrančivě hlásal: „Bude na důchody.“

Tou realitou, na kterou Andrej Babiš narazil, není až tolik realita ekonomická. Protože fakt, že zavedené dobrovolné soukromé penzijní pojištění není schopno garantovat výraznou kapitalizaci vložených zdrojů, je poměrně známý. Takže jde o zájmy politické - koncentrovaně vyjádřeno jde o střet principů solidarity a zásluhovosti.

Státní 1. pilíř spojený s určitým valorizačním schématem prostě zahrnuje větší redistribuci zdrojů — ať již mezi bohatými a chudými pojištěnci, tak i ve vztahu k daňovým poplatníkům. 2. pilíř přináší ekvivalentní nadlepšení ve vztahu k individuálnímu vkladu a výsledkům investování na kapitálovém trhu.

Neobstojí opakovaný argument propadu zdrojů, které mimochodem nesouvisí až tak s demografickou situací, jako se stagnující odvodovou bází (nízké platy a vysoká nezaměstnanost ji snižují). Pokud vyšší výnos kapitálového pilíře není dostatečně garantován, tak zřízení tohoto pilíře není o nových zdrojích. Je o útěku od odpovědnosti, kdy se stát zříká garance důstojné penze a významnou část této odpovědnosti přenáší na privátní kontrakt pojištěnce s penzijním fondem.

Přiznává to vlastně i expert Vladimír Bezděk, který tomu ovšem eufemisticky říká diverzifikace rizika. Takto pokrácený státní systém pak logicky tenduje k výplatám rovné penze, v podmínkách nedostatku zdrojů připomínající spíš chudinskou dávku.

Vůli k ukončení tohoto experimentu deklarovaly před volbami některé politické strany, ale přijala ji do svého závazku i koaliční vláda. Odmítají to strany, které u nepovedené reformy penzí stály, tedy ODS a TOP 09.

Zdá se, že ANO 2011 by nyní rádo přeběhlo na jejich stranu. Přitom provozovat 2. pilíř nemají moc chutě ani samotné peněžní domy, protože pokud se 2. pilíř nestane povinným, tak se do něj klienti už nepohrnou a to znamená nízké výnosy, ale hradit režii. Proto je asi pro všechny (stát, pojištěnce i fondy) lépe bavit se o tom, jak tuto epizodu s co nejmenšími náklady ukončit.

Nemusí přitom vůbec jít o nějakou direktivní likvidaci fondů a jejich uzavřených smluv. Stačí zákonem ukončit placení příspěvků do 2. pilíře - opt out činí cca ¾ mld. Kč ročně, a zrušit jej rychlou novelou jako první krok k 1. 1. 2016 by mělo být ústavně konformní. Ztráta perspektivy tohoto experimentu povede postupně k jeho samovolnému zániku třeba během dvou až tří let. Exit z 2. pilíře totiž může být otevřený, zatímco se hledá jak na korekci systému jako celku.

Pokud necháme pojištěnce vybrat si, co provedou se svými planícími a nevydělávajícími penězi v 2. pilíři, tak odpadnou soudní spory za nedodržení podmínek kontraktu a zmařené investice. Buď si je nechají vyplatit a nebo je převedou do reformované struktury penzijního systému (tedy rozdělí je mezi průběžně financovaný státní 1. pilíř a státem podporované připojištění, tedy 3. pilíř) a podle toho budou upravena jejich aktiva na stáří.

Obavy Andreje Babiše, že jiná reforma penzí je asi vyloučená, jsou zřejmě hodně povrchním dojmem. Sám má asi o své zajištění na stáří postaráno. Reformní kroky ale mohou zahrnovat parametrické úpravy 1. pilíře (od zápočtových dob až po systém valorizace), komplexně promyšlenou politiku zdanění v této oblasti, ale i zvážení dalších zdrojů do systému (od sdílení části daňového výnosu až po zapojení členů rodiny, ale i zaměstnavatelů).

Prostě neexistuje jen jediná možná strategie, tedy částečná privatizace penzijního pojištění. Metoda krok vpřed dva kroky vzad, ale určitě už předsedovi hnutí ANO 2011 nevydrží.