Absolvoval jsem ve středu rozhlasovou debatu s poslancem hnutí ANO Martinem Komárkem. Byla korektní. Můj oponent na jedné straně přiznal, že je loajální ke svému lídrovi, na straně druhé ale zdůraznil, že se kvůli tomu nevzdává vlastního názoru. To také několikrát předvedl.

Dvě věci mne však u poslance ANO zarazily. Především podivuhodné vysvětlení partyzánské akce Andreje Babiše v kauze Dolu Paskov. Ministr financí se nedávno bez předchozího ohlášení vlomil do kompetencí ministra průmyslu a obchodu, „trochu si zavyjednával“ a domluvil jinou — o kousek lepší - smlouvu mezi státem a firmou NWR, jíž patří Ostravsko-karvinské doly, než vládní kolega Mládek.

Podle Martina Komárka za vším bylo Babišovo naštvání na premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD), který mu před tím vytknul střet zájmů. Čekal jsem argumenty o zájmech země nebo o Babišově talentu dělat byznys, ale dočkal jsem se jen výkladu z oblasti psychologie. Poznatek, že Babišem hýbou emoce, varuje. Když jej příště namíchne šéf lidovců Pavel Bělobrádek, může Babiš se stejnou logikou vtrhnout do resortu zemědělství a „pomáhat“ s vyjednáváním třeba Lesům ČR.

↗

Martin Komárek s kolegy z ANO prosazují ještě přísnější omezení parlamentní rozpravy než dnes. 

Kam se poděla loajalita, kterou přece musí znát i lidé z firemního prostředí? Proč Babiš porušuje dělbu práce mezi členy vlády? A co se stalo s respektováním „nadřízeného“ — byť jedním dechem dodávám, že premiér není nadřízeným ministrů v běžném slova smyslu (spíš jen prvním mezi rovnými)?

Vysvětlení je jednoduché. Babiš umí být jen jednička. Jako vlastník a hlava Agrofertu mohl cokoli. Když začal řešit věci za své manažery, nikdo ani nehlesl. Na to, že ve vládě je „jen“ vicepremiérem, si evidentně těžko zvyká.

A ještě cosi mu nejde pod vousy: chod parlamentu. Už se dokonce přiblížil někdejším ruským bolševikům a Gottwaldovým komunistům, kteří v parlamentu viděli jen „žvanírnu“. To už i dnešní členové KSČM mají k parlamentu větší respekt než osazenstvo ANO. Ve vládě i na zahraničních výjezdech se Babišovi líbí, ve Sněmovně ale nikoli. Je pomalá a víc se v ní mluví než „maká“.

I poslanci Komárkovi v ní chybí „věcná obchodní debata“. Budiž, po volat po věcnosti na místě je. Ale obchodní styl? Ten snad do parlamentu nepatří, a to ani tehdy, když se „zobchodovávají“ zákony za trafiky, jak jsme sledovali za Nečasovy vlády. Martin Komárek s kolegy z ANO mimo jiné prosazují ještě přísnější omezení parlamentní rozpravy než dnes. Poslanci by pak prý museli být struční a jasní.

Jenže není parlament právě od toho, aby se v něm hovořilo dlouho a v souvislostech, aby se v něm vedly verbální střety „tělo na tělo“, ba aby se v něm i čas od času obstruovalo, když má opozice pocit, že ji koalice arogantně válcuje? Mějme na paměti rozdíly mezi parlamentem a exekutivou, které nejsou náhodné a které nevznikly omylem. Nikoli. Pouze vycházejí ze zákonitostí zastupitelské demokracie.

Na rozdíl od řady jiných analytiků a komentátorů hnutí ANO přiznávám pozitivní vliv na českou politiku. Štiky v dresu ANO leckdy zcela správně prohánějí tradiční partajní kapříky. Jejich tah na branku a akcentování problémů zdejší politiky zaslouží ocenění. Zejména vůle bojovat s korupcí, klientelismem a plýtváním.

Jenže i ANO by mělo umět hrát podle pravidel. Včetně Andreje Babiše. Jinak se sotva stane respektovaným politickým subjektem, který by zapadl do evropské rodiny liberálů, a jen stěží přežije více než pár sezón. Revolucionáři nectící psané či nepsané normy si koledují o to, být časem smeteni revolucionáři jinými, ještě oprsklejšími.