Případy, kdy důlní průmysl přinesl některému regionu něco dobrého, byste spočítali na prstech rukou. Možná by vám stačila i jedna. V naší zemi byste hledali marně.

Těžba kovů či uhlí na severu Čech přinesla za posledních tři sta let jen doby náhlého hospodářského rozmachu a pak dlouhé roky stagnace a hledání náhrady. Zničená krajina, nezaměstnanost, migrace a národnostní spory. To je krátký sumář výsledků extraktivního průmyslu v Čechách.

V Moravskoslezském kraji to není jiné.Doly a hutě byly po léta tvůrcem špatně placených míst (s výjimkou několika let reálsocialismu) s velkým rizikem, zdrojem sociálního napětí a nepokojů. Mizela města a nová se tvořila, jakoby tu uhlí a ocel měly být na věky. Ale každý důl se jednou vyčerpá. Mnohdy se ani nemusí vyčerpat, jen se prostě těžba nevyplácí.

Dnes se před námi odehrává příběh, který jsme tu měli již mnohokrát. Zlý kapitalista se už napakoval dost a nechce si nechat prodělečný podnik, ani živit horníky, které nepotřebuje. Prezident Miloš Zeman vypadá, jako by spadl z měsíce, když tvrdí: „Já sám se domnívám, že skutečně schopný podnikatel v době, kdy důl Paskov a další jeho podniky vytváří zisky, si nechává něco na horší časy a vytváří si tedy takzvaný rezervní fond." Proč by to dělal? Aby udělal radost Zemanovi? Horníkům? Jde přece o zisk, a ten, jak vidno, si Bakala dokáže dobře zajistit i bez nějakého Zemanova rezervního fondu.

Otázkou je, zda si Zeman nepopletl svůj právě vynalezený fond odpovědného podnikatele s tzv. fondem rezerv, do kterého jsou těžaři povinni ukládat dle horního zákona na následnou sanaci po těžbě. Asi ano, ale je to poněkud bizarní, jak už moudra z Hradčan po několik let bývají.

↗

Základem problému je kupónová privatizace

Privatizace extraktivního průmyslu je sama o sobě obrovským problémem. Nevím o jediné úspěšné privatizaci. Takové, která by zajistila rozvoj regionu a přinesla prospěch dané lokalitě i státu — to se domnívám, že skutečně není možné. Ale nevím ani o takové, která by situaci nezhoršila.

Základním problémem OKD byla kupónová privatizace ve které si sice Fond národního majetku zachoval většinu, ale o tu přišel, když bylo v roce 1997 sníženo základní jmění OKD. Rozhodujícím se tak stal balík 5 % akcií, které dostaly v privatizaci obce.

A tak se opakovala situace s privatizací Mostecké uhelné. I tehdy se díky amatérismu (toto slovo budu používat častěji) vlád Tošovského a Zemana podařilo Appian Group takřka konspirativně skoupit akcie obcí a převzít nad Mosteckou uhelnou kontrolu. Se spřátelenými zastupiteli jsme se tehdy snažili přesvědčit rady obcí, aby akcie neprodávaly, snažili jsme se jednat s odbory, všechno marné. Vedení radnic, především v rukou ODS a ČSSD nakonec akcie prodala a tak jsme se díky nefunkční samosprávě a servilním odborům dostali tam, kde jsme nyní.

V OKD se také podařilo akcie obcí skoupit. Kde byli tehdy odboráři, zda interpelovali ve prospěch zachování státní kontroly, mi není známo.

Privatizační amatérismus ČSSD

Bohuslav Sobotka je dnes představován jako hlavní viník současné situace. Je ale jen menší částí problému — tou hlavní je kupónová privatizace a nekompetentnost obecních zastupitelstev spolu se selháním odborů.

Nicméně v Grossově vládě se mohli poučit z chyb Zemanovy vlády, která se nechala připravit o majoritu v obou klíčových uhelných společnostech. Navíc duo Gross - Sobotka už znalo dopady doprivatizace — tedy prodeje minoritního státního balíku akcií — do rukou privátní a ještě k tomu netransparentní společnosti.

Nepoučili se. Držení 46 % akcií OKD jim sice nezaručovalo kontrolu, ale umožňovalo jim dostatečně důrazně kontrolovat dění ve společnosti a z pozice akcionáře zabránit tunelování a dalším excesům. Nebyl by tu problém bytového fondu ani následného vyvádění majetku, které s sebou doprivatizace přinesla.

Tedy nebyl by, pokud by vláda a její zástupci chtěli řádně plnit své povinnosti. Není jisté, nakolik můžeme takovému postupu důvěřovat. Podíváme-li se na roli některých zástupců ČSSD (o ODS nemá ani smysl mluvit) v mnoha městských a státních podnicích, výsledek je spíše tristní, než aby nás naplňoval optimismem.

Selhávající odbory

Role odborů byla v kauze privatizace OKD (stejně jako privatizace Mostecké uhelné) velmi žalostná. „Když vám pořád opakují, že v Paskově jsou zásoby kvalitního koksovatelného uhlí až do roku 2035, tak tomu prostě uvěříte,“ řekl předák hornických odborů Rostislav Palička. Smál bych se, až bych se za břicho popadal, kdyby to nebylo tak smutné. Je neuvěřitelné, že odboráři z jednoho z nejsilnějších svazů prostě jen poberou informace od svého vedení — na němž mají vymáhat zájmy zaměstnanců — a nijak si je neověří.

Kdyby se uděloval medaile ve skoku na špek, letos by ji určitě dostali.

Odbory se nedokázaly angažovat ani proti odkupu obecních akcií, ani proti prodeji menšinového podílu státu.

Role odborů nespočívá jen v kolektivním vyjednávání, jak se nám snaží namluvit pravice a jak to pohříchu přijali i někteří odboroví předáci a mnohdy si to obohatili ještě soukromým výtahem do správní či dozorčí rady. Odbory by měly být politické, mít přehled a nebýt jednostranně zaměřené na prospěch svých vlastních zaměstnanců. Ale to je dnes utopie.

Už Rosa Luxemburgová psala o tom, jak se odboroví bossové zpronevěřili svému poslání a paktují se s politiky. A jak se politici spolčují s velkými odborovými svazy, aby prosazovaly jejich zájmy a zájmy jejich chlebodárců, mnohdy i proti zájmům země.

Profesionalita a angažovanost

V kauze privatizace uhelných dolů se ukázal amatérismus a ideologické poblouznění neoliberalismem všech českých vlád i většiny poslanců. Neoliberální ideologie není problémem jen pravice, silné zázemí má i v ČSSD především v osobě ekonoma Jana Mládka a jeho přívrženců.

Stále se setkáváme také s nedostatečnou informovaností občanů a jejich spolků, které jsou pak naprosto neschopné racionálně vyhodnotit situaci, definovat problém a efektivně jej řešit.

Prorežimní a vlastníkům oddaná média situaci nijak nepomáhají. Příkladem je dnes velká kritička Jana Bobošíková, která v době zásadních majetkových změn v Mostecké Uhelné a OKD vedla Českou televizi a problémy privatizace přehlížela jako družstevní lány.

Nebýt zahraničních vyšetřovatelů, o mnoha kauzách bychom se nedozvěděli dodnes.

To jsou základní faktory, které ovlivnily neracionální privatizaci OKD, před tím Mostecké uhelné a předtím i potom mnoha dalších, do té doby funkčních firem a společností.

Současná situace nedává velkou naději, že by se podařilo vyřešit restrukturalizaci průmyslu na Ostravsku a v dalších podobně postižených regionech. Jakkoli úspěšné modely existují a můžeme zajistit i zdroje na jejich pokrytí.