Na víkendovém jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD měl opět proběhnout neúspěšný pokus o „puč“, vedený tentokrát bývalým šéfem poslaneckého klubu strany a někdejším velkým „sobotkovcem“ Jeronýmem Tejcem. Následné reakce některých politiků ČSSD i části médií byly tak trochu jako závan retra, jako kdyby někdo přepnul na starý týdeník z padesátých let: bylo odhaleno pučistické centrum, jeho zákeřné plány demaskovány a včas překaženy, aktéři potrestáni.

V pátek dopoledne tuhle podivnou atmosféru provázející celou debatu o vnitrostranickém referendu podtrhl svojí tiskovou konferencí Jiří Dienstbier, který s poslanci Jaroslavem Foldynou, Janem Chvojkou a zástupci organizace Idealisté varoval před zamítnutím návrhu na referendum s tím, že pak by to bylo vítězství kmotrovských struktur a nastoupení cesty ODS. ČSSD je podle něj demokratická jen formálně a proto potřebuje, aby referendum bylo schváleno.

↗

Jeronýmu Tejcovi můžeme vyčítat, že svůj návrh na rozšíření otázek pro referendum dopředu neprojednal s vedením, především pak s předsedou Sobotkou. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Tak pěkně popořádku: Není vůbec žádných pochyb, že ČSSD má problém, a to dlouhodobý, s vnitřní privatizací strany na úrovni okresů a především krajů. Autor těchto řádků opakovaně o tomto fenoménu psal, často se mu dostalo výsměchu a nakonec i vyloučení z ČSSD, aniž by kdo z dnešních bojovníků proti těmto zlořádům — včetně Bohuslava Sobotky a Jiřího Dienstbiera — vystoupil na jeho obranu.

Často tomu bylo přesně naopak, byl jsem okřičen coby škůdce, a konkrétně v Ústeckém kraji se vesele proháněli političtí podnikatelé s průkazkou ČSSD ve svých limuzínách spokojeně dál. Jak to skončilo, není třeba rozvádět.

O boji s kmotry se nesmí mluvit, ale musí se proti nim podnikat účinná opatření — Mirek Topolánek se také dlouhou dobu o kmotry opíral, aby pak proti nim mediálně vedl kampaň, která jen urychlila pád ODS. To, co však pád ODS odstartovalo, bylo myšlenkové vyprázdnění strany, kdy převážila forma nad obsahem a z ODS se stal stroj na moc a obsazování funkcí bez ambicí dlouhodobější vize a schopnosti reagovat myšlenkově na měnící se svět okolo.

Můžeme Jeronýmu Tejcovi vyčítat, že svůj návrh na rozšíření otázek pro referendum dopředu neprojednal s vedením, především pak s předsedou Sobotkou. Můžeme, ale nemusíme mu věřit, že ho tento krok napadl až po debatě na předsednictvu, to není podstatné. Podstatné je, že nikoho z myšlenkového zázemí Lidového domu toto nenapadlo a s obdobným návrhem nepřišel sám Bohuslav Sobotka, popřípadě si ho někdo z vedení strany neadoptoval.

Ani jedna z „Tejcovo“ otázek totiž není součástí koaliční dohody, takže neplatí námitka o případném ohrožení koalice. Možná by Andrej Babiš utrousil něco o tom, že svého premiéra „majzne lopatou“, ale to přece nesmí předsedu ČSSD rozhodit. Navíc v situaci, kdy Babiš sám si dělá z koaliční dohody podle aktuální nálady a potřeby trhací kalendář a bez dohody s koaličním partnerem nechá odvolat jeho náměstka.

ČSSD přitom úpěnlivě potřebuje programová témata, obnovit věcný dialog se svými voliči, které musí před nadcházejícími volbami mobilizovat. Zdanění monopolů a otevření otázky zdanění církevních restitucí se sice oprávněně nelíbí pravicové části politického spektra a médiím, avšak má přesně ten mobilizační potenciál, jako svého času měly třeba ve volbách 2008 poplatky ve zdravotnictví. Jaké téma pro podzimní volby nyní ČSSD nabídne, je mi záhadou. Ale třeba zabere nový odstín šedi.

Nepochybuji o tom, že je těžké přenést se přes události okolo tzv. Lánské schůzky a přes předchozí i následující větší či menší ústrky a podrazy. Bohužel, degradací vnitrostranického referenda pouze na otázku formy bez obsahu se ČSSD zbavila možnosti dostat do ruky lopatu, a pěkně, po demokraticku, totiž s mandátem od vlastních členů, s ní Babiše přetáhnout. Oba — jak ČSSD, tak Babiš — by to přitom potřebovali jako koza drbání.