Liberálové si včera připomněli Den daňové svobody spojený s představou, že doteď jsme pracovali „na stát“ a teprve od včerejška „pro sebe“. Snaží se tak podpořit představu, že čím nižší daně, tím lépe. Měli bychom si však připomínat i dny, kdy se pohybujeme v dluhovém otroctví.

Zrušení progresivní daně z příjmů a snížení daní korporací na úroveň, která umožňuje každoroční vývoz čtvrt bilionu korun dividend ze země, tento otrocký rámec značně zvětšilo.

Dluhové otroctví přitom má několik podob. První je obsluha státního dluhu, která spočívá v úhradě úrokových sazeb (většinou kupónů dluhopisů) a v refinancování splatných emisí. Dokud na to máme, je tu jen riziko, že to bude dražší.

Jakmile však začnou splátky haprovat, začne se svoboda rozhodování omezovat na výběr, jestli to chceme schytat klackem, nebo bičem. Nastupuje kuratela Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu, vnucují se programy vnitřní devalvace (snižování mezd a důchodů, nezaměstnanost, pád cen aktiv) a privatizace zbylých veřejných služeb. Zkušenost ze Španělska nebo Řecka přitom říká, že tato opatření dluh neřeší a spíše jej zhoršují.

Zatím na to máme, či přesněji — zatím to jde. V březnu jsme tak spláceli tříletý dluhopis v objemu čtyřicet šest miliard korun, ale na tuto splátku jsme si samozřejmě vypůjčili. Hrubá emise střednědobých a dlouhodobých dluhopisů v prvním čtvrtletí dosáhla 67,1 miliardy korun, takže jsme si udělali mírného strejčka na příště.

Skutečné splácení státního dluhu — že by jej někdo zmenšoval, nikoliv pouze osvěžoval — je sice teoreticky možné, ale v praxi se s něčím takovým setkáváme velice zřídka a pokud je tento dluh v rozumných mezích, je to vnímáno spíše negativně. Když se o to například pokusil americký prezident Bill Clinton (demokrat), za jehož vlády se federální rozpočet překlopil do výrazných přebytků, byl republikány tvrdě zkritizován za příliš vysoké daně.

Následující republikánský prezident George Bush potom prosadil prudké snížení daní pro vysoké příjmy a další úlevy, které spolu s vysokými válečnými výdaji uvedly zemi do rekordního zadlužení. Toho pak později využila republikánská opozice k vydírání demokratického prezidenta Baracka Obamy formou „občanské války“ v Kongresu s pravidelnými hrozbami státního bankrotu USA.

Topolánkova vláda „moudře“ využila této historické zkušenosti a při snižování daní a rekordních výdajů na různé virtuální investice a penězovody pro přátele („systémy“, „služby“ a „vícepráce“) hovořila o potřebě úspor a přebytkového rozpočtu. Teprve později se ukázalo, že Topolánkův reformní batoh, se kterým se pak vláčel i Petr Nečas, to nejdůležitější skrýval na dně. Bylo tam zdvojnásobení státního dluhu.

Zadlužená země nemusí mít starosti, pokud hospodářství roste, má dobrou pověst, dluh není příliš velký (což je relativní), podíl krátkodobého dluhu je malý, úroky jsou nízké a domácí měna je stabilní nebo mírně posiluje. Nejlépe se dluh utopí ve vysokém hospodářském růstu, pokud se zároveň omezí jeho zvyšování. Když se to zkombinuje s mírnou inflací (když nejsou nové emise, růst úroků nevadí), dá se z toho vybřednout.

Vezměme uvedený výčet podmínek pro klidné soužití s dluhem odzadu. Téměř třetina státního dluhu je v cizích měnách. Naštěstí se tento podíl snižuje. Ještě roku 2012 jsme si půjčili na zahraničních trzích šedesát devět miliard korun, loni už nic a letos zatím taky nic. To bylo rozumné.

Když na podzim ČNB snížila směnný kurz koruny asi o sedm procent, bylo to, jako kdyby se k těm zahraničním emisím přihodil sedmiprocentní úrok. Kdyby ČNB naopak nechala měnu svému vývoji a zřejmě i pokračujícímu trendovému zpevňování, zahraniční státní dluh by se naopak zlevňoval.

Úrokové míry jsou nyní extrémně nízké a podle některých ekonomů mohou zůstat nízké ještě velmi dlouho. Evropská centrální banka dokonce sesunula svoji nejnižší sazbu na úroveň minus 0,1 procenta. Snaží se znevýhodnit plané polehávání peněz na účtu.

Negativní úrok už předtím vyzkoušely dánská a norská centrální banka, ale prosazovali jej i reformátoři v časech Velké krize 30. let u alternativních lokálních měn. Místo negativního úroku je opatřovali placeným kolkem, který se musel po několika měsících obnovovat. Každý se pak snažil peněz před datem kolkování zbavit, a když nebyla příležitost k nákupům, zvolil předčasné placení obecních daní.