Liberálové si včera připomněli Den daňové svobody spojený s představou, že doteď jsme pracovali „na stát“ a teprve od včerejška „pro sebe“. Snaží se tak podpořit představu, že čím nižší daně, tím lépe. Měli bychom si však připomínat i dny, kdy se pohybujeme v dluhovém otroctví.

Zrušení progresivní daně z příjmů a snížení daní korporací na úroveň, která umožňuje každoroční vývoz čtvrt bilionu korun dividend ze země, tento otrocký rámec značně zvětšilo.

Dluhové otroctví přitom má několik podob. První je obsluha státního dluhu, která spočívá v úhradě úrokových sazeb (většinou kupónů dluhopisů) a v refinancování splatných emisí. Dokud na to máme, je tu jen riziko, že to bude dražší.

Jakmile však začnou splátky haprovat, začne se svoboda rozhodování omezovat na výběr, jestli to chceme schytat klackem, nebo bičem. Nastupuje kuratela Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu, vnucují se programy vnitřní devalvace (snižování mezd a důchodů, nezaměstnanost, pád cen aktiv) a privatizace zbylých veřejných služeb. Zkušenost ze Španělska nebo Řecka přitom říká, že tato opatření dluh neřeší a spíše jej zhoršují.

Zatím na to máme, či přesněji — zatím to jde. V březnu jsme tak spláceli tříletý dluhopis v objemu čtyřicet šest miliard korun, ale na tuto splátku jsme si samozřejmě vypůjčili. Hrubá emise střednědobých a dlouhodobých dluhopisů v prvním čtvrtletí dosáhla 67,1 miliardy korun, takže jsme si udělali mírného strejčka na příště.

Skutečné splácení státního dluhu — že by jej někdo zmenšoval, nikoliv pouze osvěžoval — je sice teoreticky možné, ale v praxi se s něčím takovým setkáváme velice zřídka a pokud je tento dluh v rozumných mezích, je to vnímáno spíše negativně. Když se o to například pokusil americký prezident Bill Clinton (demokrat), za jehož vlády se federální rozpočet překlopil do výrazných přebytků, byl republikány tvrdě zkritizován za příliš vysoké daně.