Věda by měla být schopna dávat předpovědi, které lze ověřit pozorováním. S touto tezí svého času neuspěl jeden můj známý, když přešel ze studia fyziky na ekonomii. Profesorovi ekonomie se taková odpověď na otázku, co je věda, ani trochu nezamlouvala.

Je pravda, že ekonomie v některých ohledech připomíná spíše válečné tažení než vědecký obor. Česká národní banka učinila strategický krok snížení kurzu koruny údajně ve snaze pomoci české ekonomice. Odborníci a komentátoři se nemohou shodnout na tom, jestli tento krok bude mít pozitivní dopady, nebo ne. Zdá se, že teprve ex post se ukáže, jestli byl guvernér centrální banky Miroslav Singer dobrým „generálem“.

Není samozřejmě pochyb, že snížení kurzu pomocí intervence na devizových trzích je poměrně běžné opatření, které se používá pro posílení exportu. Rozpaky ovšem vyvolává skutečnost, že se tak děje ve chvíli, kdy je za problém považována spíše slabá domácí poptávka. Navíc ČNB zdůvodňuje tento svůj krok obavami z nedodržení inflačního cíle, rozuměj: snaží se tímto krokem zvýšit inflaci, která je podle názoru bankovní rady příliš nízká.

To, co je tedy na celé věci zvláštní, je skutečnost, že se používá kurzového nástroje k dosažení měnového cíle (zvýšení inflace). Kurzová a měnová politika centrální banky jsou přitom mezi odborníky chápány spíše jako dvě oddělené veličiny, byť k vzájemnému ovlivnění mezi nimi dochází.

Centrální banka každého státu postupuje podle obecně přijímaného předpokladu, že ekonomicky žádoucí je mírná inflace. Její výši ovlivňuje pomocí úrokových sazeb. Ve chvíli, kdy jsou úrokové sazby centrální banky stlačeny směrem k nule, inflace je velmi nízká a ekonomika stagnuje nebo se propadá, přestává tento nástroj fungovat.

Některé centrální banky v takovém případě začínají provozovat politiku tzv. kvantitativního uvolňování. Při kvantitativním uvolňování centrální banka skupuje aktiva obchodních bank, čímž zvyšuje jejich rezervy na účtu centrální banky.

Za normálních okolností by to umožnilo bankám poskytovat snadněji více úvěrů, problém ale je, že se tak děje ve chvíli, kdy o úvěry není zájem, přestože jsou úrokové sazby velmi nízko. Někteří ekonomové proto tvrdí, že kvantitativní uvolňování neznamená nic jiného než, že centrální banka předstírá činnost ve chvíli, kdy nemůže dělat vůbec nic.

Česká národní banka se tedy rozhodla zkusit místo toho metodu oslabení koruny. Zdůvodnění devalvace snahou docílit žádoucí inflaci je však poměrně neobvyklé. Guvernér ČNB Miroslav Singer se v rozhovoru pro Mladou frontu DNES odvolává na zahraniční příklady Izraele, Švýcarska a některých latinskoamerických zemí, kde k úspěšným intervencím došlo. Bohužel se už nezmiňuje o tom, zda jsou také tyto intervence motivovány dosažením inflačního cíle.

Ekonom Josef Jílek ve své knize Peníze a měnová politika píše, že pokud má být oslabení domácí měny za účelem posílení exportu úspěšné, pak nesmí být doprovázeno inflací. Dojde-li k následné inflaci, pak se fakticky změní jen nominální ceny, čímž efekt zlevněného vývozu zmizí. Jílek proto dodává: „Oslabení domácí měny může být úspěšné pouze v případě, že zaměstnanci nemají šanci vymoci si mzdovou kompenzaci za dražší dovážené zboží.“

Zdá se tedy, že záměr centrální banky zvýšit inflaci právě touto cestou nese v sobě jisté rozpory. O tom, že by si zaměstnanci v této zemi dokázali vyjednat vyšší mzdy, by se dalo s úspěchem pochybovat. Krok centrální banky tak pomocí zdražení dováženého zboží zajistí primárně především pokles reálných mezd a snížení hodnoty úspor. To pochopitelně omezí domácí koupěschopnou poptávku.

Miroslav Singer přesto kupodivu věří (nebo to alespoň tvrdí), že tímto krokem přiměje lidi více utrácet, neboť „levněji už nebude“. Ve zmíněném rozhovoru to ukazuje na hypotetickém příkladu rodiny, která otálí s koupí pračky: „Problémem je čekání u těch, co na to mají a potřebují koupit novou. Což jsou ti, na které cílíme.“

Je navíc přesvědčen, že s nastartováním ekonomiky se podaří počáteční stlačení poptávky překonat:„S tím, jak ekonomika dlouhodobě roste, generuje tlaky na zvyšování mezd, domácnosti mají větší jistotu zaměstnání, a to všechno první efekt snížení poptávky přetlačí.“

Zdá se tedy, že oslabení kurzu bude mít (alespoň podle centrální banky) samá pozitiva: 1) Dojde k inflaci. 2) Zlepší se export. 3) Lidé budou více utrácet. 4) Domácnosti budou mít následkem toho větší jistotu zaměstnání. Bezděky se nabízí otázka, jestli to guvernér ČNB myslí všechno opravdu vážně.

Ovšem i o samotném blahodárném účinku na export řada komentátorů pochybuje. Ilona Švihlíková například upozorňuje, že česká ekonomika je sice orientovaná na vývoz, ten však má převážně subdodavatelský charakter. Firmy jsou jednak pod cenovým tlakem zahraničních matek, jednak i export je z velké části závislý na importu, takže vstupní náklady firem po oslabení koruny vzrostou a nižší exportní cenu tak bude možné udržet jen za cenu nízkých mezd pracovníků.

Může se pochopitelně stát, že zvýšený export skutečně ekonomiku nastartuje a dostaví se i žádoucí inflace. Lze poukázat na příklady evropských zemí, které v okamžiku recese úspěšně provedly devalvaci své měny, například v roce 1992 Velká Británie, Itálie a Švédsko.

Problém je, jestli lze očekávat skutečný ekonomický růst v okamžiku, kdy víceméně stagnuje celá Evropská unie. Pokud by se o podhodnocení měnového kurzu začaly pokoušet i další evropské země včetně eurozóny, dostali bychom se do podobné situace jako za velké hospodářské krize, kdy se jednotlivé státy začaly přetahovat o nízký kurz své měny, aniž by z toho kdokoliv významně profitoval.

Podíváme-li se na všechny aspekty právě probíhající intervence ČNB na devizových trzích, pak se nelze divit, že tento krok je veřejnosti nesrozumitelný. Stojí možná za to si připomenout, že centrální bankéři obvykle dosti váží svá slova a jsou zvyklí dávat veřejnosti vyhýbavé odpovědi, protože vyjádření centrální banky může vyvolat reakci na trzích.

Sofistikovaným mlžením svého času proslul předsedající americké centrální banky Allan Greenspan. Vedle všech možných interpretací se nabízí i otázka, do jaké míry se oficiální zdůvodnění ČNB shoduje se skutečnými důvody intervence.

Nezbývá než konstatovat, že existuje jistá šance, že oslabení koruny může ekonomice pomoci, ale také nemusí. Řada komentářů dnes vyznívá v duchu šalamounského tvrzení: Počkejme a uvidíme. Není mnoho případnějších vět, které by se daly v tomto kontextu použít. Český občan může jen doufat, že Česká republika roku 2013 se do budoucna nestane učebnicovým příkladem špatně provedené intervence centrální banky.