Po Kalouskových eskapádách v oblasti fiskální politiky a rozsáhlých sabotážích státu, kterých jsme byli svědky za minulé parlamentní většiny, je hospodářství ČR vystaveno dalším experimentům, tentokrát ze strany centrální banky.

ČNB si již v praxi ověřila neplatnost fundamentálního monetaristického axiomu o nízkých úrokových sazbách jako impulsu pro růst ekonomiky. Rozhodla se proto spektrum experimentů rozšířit a zjistit, zdali se jedná o endogenní poruchu monetaristické ideologie nebo nevýznamný omyl v globální měnové a finanční alchymii.

Monetarističtí ultras se tedy těsným poměrem hlasů rozhodli expandovat z oblasti péče o měnu do oblasti péče o hospodářskou politiku. Cena za tento zbytečný experiment bude strašlivá. Kromě obecného konstatování, že tato oblast není výsostnou doménou centrální banky ČR (na rozdíl od FEDu, kterým se zřejmě ČNB inspirovala), existuje řada konkrétních důvodů, proč je tento krok předem odsouzen k nezdaru.

Nezdaru, kterým se centrální banka poučí na účet občanů. Důvodem budoucího neúspěchu je především objektivní instrumentální omezení ČNB. Intervence jsou prakticky jediným významným nástrojem, který jí zůstal a který dosud nevyužívala. Tato nepřímá virtuální emise měny v sobě nese řadu rizik.

Za prvé ČNB přímo vyzývá na souboj spekulativní finanční skupiny, souboj, který ČNB a malá otevřená ekonomika ČR nemůže vyhrát. Dostatečným varováním by měl být Sorosův souboj o libru, který skončil porážkou britské centrální banky, byť její důvody k tomuto souboji byly jiné než u ČNB.

Za druhé ČNB, ať už úmyslně nebo neúmyslně ponechala stranou skutečnost, že její kapitál je záporný a intervencemi se rizika z této skutečnosti plynoucí zvyšují.

Za třetí je fundamentálním omylem uvažování pokoušet se léčit monetárními metodami strukturální problémy ekonomiky, které jsou hlavním důvodem nízké a upadající produktivity práce a tedy i ekonomické výkonnosti ČR.

Devalvace povede k ještě silnější tendenci udržet deformovanou strukturu ekonomiky s relativně nízkým podílem finálních výrobků a vysokým podílem různých forem práce ve mzdě, respektive ji prohloubí. Koneckonců (mylně identifikované) riziko deflace je výsledkem této deformované struktury.

Za čtvrté se jedná o významný zásah do už tak zdecimované vnitřní agregátní poptávky, dlouhodobě podceňované nejrůznějšími koryfeji „moderního ekonomického uvažování“ a poničené Nečasovou vládou.

Za páté tento krok povede ke znehodnocování úspor, které se dotkne především drobných řadových střadatelů. Skutečnost, že investice občanů do státních dluhopisů jsou v zásadě zesměšněny, jen dokresluje nejen komplexnost dopadů, ale i společenskou obludnost rozhodnutí ČNB.

Za šesté se odrazí na všech úvěrových formách financování, od hypoték až po provozní financování subjektů produktivní ekonomiky, což stagnující ekonomickou výkonnost ještě podlomí.

Za sedmé zhorší podmínky čerpání dividend zahraničních investorů, kteří se vysokou měrou podílí na tvorbě HDP, což je v přímém rozporu se snahou vlády o jejich přilákání a může vést k jejich odchodu ze země, což je zlým snem vlády, ať už tvořené kýmkoliv. Tento trend by byl koneckonců pozitivní, avšak pouze za předpokladu, že zde bude připravena řada místních investorů, kteří by je nahradili. Pohříchu, v naší dekapitalizované ekonomice takoví investoři nejsou.

Ve spojení s oslabením vnitřní agregátní poptávky (viz za čtvrté) se jedná o přímý hazard s ekonomickou budoucností země včetně rizika nezaměstnanosti a dalších například fiskálních propadů z toho plynoucích.

Za osmé je nezodpovězenou otázkou budoucí vývoj kursů měn (z veřejných zdrojů není zřejmé, jaká byla měnová struktura intervence) a tím i možností, jak a za jakou cenu bude ČNB „rozpouštět“ zbytnělé devizové rezervy. Za deváté…

Za desáté… Hospodářská politika je komplexní disciplína s bezprostředním dopadem na životy občanů. Hlavní páky této politiky drží v ruce vláda. ČNB a její měnová politika ji má pomáhat dotvářet. V extrémních případech, jako je tento, ji však může centrální banka rozvrátit.

Při pohledu na výsledky voleb a jednání o sestavení vlády se nelze vyhnout otázce, jedná-li se o čistě ekonomicky motivovaný krok, komu má sloužit, kdo na něm vydělá a kdo to zaplatí. Ekonomice a občanům ČR jistě neslouží.