Nebývalý zájem o práci ČNB jako nezávislého monetárního centra vypukl po zasedání bankovní rady 7. listopadu 2013. Centrální banka ČR má za úkol zajišťovat cenovou stabilitu a za tím účelem používá mj. i metodu tzv. cílování inflace.

Na tomto jednání se ČNB rozhodla „používat devizový kurz jako nástroj uvolňování měnových podmínek“. Tedy se rozhodla oproti dosadím zvyklostem zavést i cílování měnového kursu. Následovala nejen psychologická (pouze verbální) intervence jako dosud, ale i intervence fyzická (emise a masivní prodej koruny na měnovém trhu). Zvýšila tak zásobu eurobondů ve svém portfoliu a srazila cenu koruny, která nyní „plave“ nad 27 korunami za euro.

Silná reakce, kterou tento krok vyvolal, přišla jak z odborných, tak i politických kruhů. Šlo jen o nedostatečnou komunikaci ČNB? Vždyť zdůvodnění intervence z ČNB znělo tak bohulibě — bojem s deflační spirálou podpořit hospodářský růst a zaměstnanost. A inflační financování rozvoje není ve světě tak neobvyklé.

Jak to že z pravé poloviny politického spektra padala slova o vlastizradě a z leva se volalo po demonstracích? Dokonce se objevila petice za odvolání guvernéra ČNB Singera. Kriticky se vyjádřili i Václav Klaus a Miloš Zeman — označili tuto politiku jako drahou a neúčinnou. Je ta kritika ČNB jen pouhý nepodložený měnový populismus, kupodivu tentokrát nikoliv pouze levičácký?

Připomenu, že česká koruna se jako konvertibilní měna utvářela v období 1991-1995 po odstranění státního monopolu zahraničního obchodu, řízeného devizovým hospodářstvím a po měnovém oddělení Slovenska. Devalvace kursu volně směnitelné koruny v té době byla také součástí transformačního scénáře.

Do měnové krize v roce 1997 existoval fixní kurs CZK (upravovala se jen šíře fluktuačního pásma). Praxe ale ukázala, že cena udržení pevného kursu souvisí s tržní silou měnové autority. A že měnové manipulace nemohou nahradit sílu ekonomiky.

Po těchto zkušenostech je posledních patnáct let kurs CZK plovoucí (volně určovaný trhem). Jeho flexibilita pomáhající tlumit výkyvy ekonomiky byla také jedním z argumentů kritiků přijetí eura. Možnost udržovat rovnovážnou cenu měny v systému tzv. floatingu suverénním rozhodnutím ČNB je omezená. Cenu prostě určuje trh.

V tomto smyslu malá země žádnou měnovou suverenitu ani nemá. Nákupy na měnovém trhu mohou kurs rozkolísat, ale ne trvale udržet na nějaké umělé výši. Guvernér Singer tvrdí, že další nákupy eur jsou méně pravděpodobné., ale že chce kurs koruny udržet aspoň osmnáct měsíců. Co se tedy stane, až se ČNB rozhodne své cílování měny ukončit (tzv. exit)?

Běžný občan vnímá především to, že když ČNB usiluje o zvýšení inflace, bude tedy muset minimálně za dovážené potraviny, benzín a další věci více platit. Stanovisko odborů k politice inflace je opatrně kritické. Velcí exportéři jsou totiž i velcí zaměstnavatelé, se kterými budou vyjednávat, jak promítnou inflační tlaky do probíhajících kolektivních vyjednávání o reálné kupní sílu mezd.

Hlasování v radě asi nebylo jednoduché. V ČR totiž vlastně ani nešlo o typickou deflační past, nehrozil nedostatek peněz (likvidity) v ekonomice. Pouze politika úrokových sazeb vyčerpala své možnosti a vůči fiskálním injekcím trvá odpor. ČNB tedy nezvyšuje svými transmisními kanály oběživo, jen dováží inflaci s pomocí kursového zdražení dovozu.

Depreciace CZK také prodraží kofinancování evropských projektů (zkomplikuje čerpání zdrojů z fondů EU), což má protirůstový účinek. Zlevní se sice akvizice zahraničních investorů, bude ale každá akvizice také motorem růstu a ohniskem oživení?

Otázkou je, jak změklá koruna ovlivní spotřebitelské chování. ČNB očekává oživení domácí poptávky díky mobilizaci odložené spotřeby před zdražením. Většina Čechů se ale v úsporách neválí. Předvánoční nákupy elektroniky či dovolených v Alpách asi nevyvolají zásadní a trvalejší oživení ekonomiky. Substituce dovozů domácím zbožím naráží u potravin na praxi řetězců a u PHM ani neexistuje.

Možnost vzestupu cen na realitních trzích může ovlivnit jen lidi s opravdu velkými úsporami. Splasklou bublinu hypotéčních úvěrů z počátku 21. století to ale už těžko nahradí. A pokud by se koruna na hranici 27 korun přeci jen zabydlela, inflace zase lidem z úspor ukrojí.

Pokud se vyšší kurs udrží delší dobu, potěší to nepochybně exportéry. Ale co to dá celému národnímu hospodářství? ČNB argumentuje svými modely. Modelový propočet ČNB o 65 miliardách benefitu ekonomiky z depreciace kursu se může ale ukázat jako sporný.

Exportní multiplikátor snižuje u některých oborů (například české stavebnictví) výrazně jejich závislost na zdražených dovozech. Pokud nebude zahraniční poptávka dostatečně silná, tak ani depreciace koruny nepřinese vzestup odbytu a tvorbu nových pracovních míst. Velké firmy nemusí ani reinvestovat zisk v ČR.

Pokud ale za pár měsíců tento experiment skončí, bude to mít jen dopad na finanční zajištění proti kursovým rizikům. To mají dostatečné jen velcí exportéři. 90 % firem nemá dostatečný hadging vůči volatilitě měnového kursu. Efekt peněžní emise na měnovém trhu se tak možná brzy vytratí a pomůže jen spekulantům s měnou. A hodnota eur stažených z trhu a uložených do rezerv ČNB bude s tvrdnoucí korunou opět ztrácet.

Možná, že pak přijde okamžik ujasnit si přístup k tomu, jaký mandát by mělo měnové centrum v ČR mít v kontextu nové hospodářské strategie země (ta zahrnuje i možnosti fiskálních impulsů), rovněž tak perspektivu připojení ČR ke společné evropské měně. Rozhodnutí ČNB bylo legitimní, v souladu se zákonem. Politici nemohou zasahovat do rozhodnutí ČNB jinak než přes schvalování rady ČNB. Nemělo by ale být nezávislé úplně na všem...