Za listopadovou intervenci se na ČNB snesla kritika zleva i zprava. Principiálně proti-intervenční kritika zprava byla pochopitelná a přímočará. Kritika zleva už méně. Intervence totiž byla — i přes pravicovější profil členů bankovní rady — spíše levicová než pravicová.

Deflace, proti které se nás ČNB rozhodla bránit, totiž pomáhá věřitelům a přitěžuje dlužníkům. Nahrává těm, kteří už peníze mají a chtějí je utrácet. A bere těm, kteří žijí od výplaty k výplatě. A nemusí v podstatě ani dojít k deflaci. Už velice nízká inflace má podobné efekty.

Naneštěstí, nic není jednoduché. O něco vyšší — i když stále nízká — inflace přirozeně nepomůže důchodcům a jiným skupinám obyvatel s fixním příjmem včetně nezaměstnaných. Nepomůže ani zaměstnancům, kteří slovní spojení „dostat přidáno“ slyšeli naposledy, když Miloš Zeman objímal stromy na Vysočině.

Rozhodnutí o tom, zda bude intervence ČNB ve svých následcích progresivní či regresivní, levicová či pravicová však třímá budoucí vláda a rozpočty na další roky. Může intervenci ČNB proměnit z vágně neregresivní v jednoznačně progresivní.

Inflace, deflace, růst a redistribuce

I ty nejjednodušší modely se prakticky bez výjimky shodnou, že ve státu s pozitivní obchodní bilancí, kterým je stále ještě i Česká republika, trhem málo očekávané oslabení měny zvýší domácí produkt a tím pomůže hospodářství jako celku. Kdo na takovém zvýšení bude profitovat, je jiná otázka.