Spory o výši daní mnohokrát vedly k pádům vlád. Ještě dnes platí, že výše daní a jejich zacílení je rozlišovacím prvkem mezi stranami politické levice a pravice. Jde jak o daně jako nástroj, jak zajistit příjmy pro veřejný rozpočet. Tak o daně jako nástroj přerozdělování od bohatých k chudým a od soukromých zisků k úhradě veřejných potřeb.

Proto musí být pro politické strany nepřijatelná teze, že by snad mohla existovat jakási neutrální, a tedy správná výše daní anebo rozpočtová a hospodářská politika jako taková. A že by snad výši daní nebo politické kroky v oblasti hospodářství šlo určovat pouze akademickou expertízou.

Levice upřednostňuje rovné šance před osobním bohatstvím. Všeobecnou dostupnost veřejných služeb klade před možnost službu si koupit, pokud ji zároveň potřebuji a zároveň na ni mám.

Stabilitu i srozumitelnost politického systému poškozuje, když se z ministerstva financí stává jakési druhé vládní centrum. Což se stalo zejména v posledních pravicových vládách, kde Miroslav Kalousek své premiéry postupně mocensky, přinejmenším mediálně, přerostl.

↗

Úkoly dává Andreji Babišovi koaliční smlouva. Shánět příjmy pro realizaci domluveného vládního programu je ten nejdůležitější z nich. Foto archiv DR 

Nikde ale není psáno, že ministr financí společně se svou židlí získává jakoukoli zvláštní schopnost, která z něj činí hlavní postavu vlády. Ivan Kočárník, Ivan Pilip, Ivo Svoboda, Pavel Mertlík, Jiří Rusnok, Bohuslav Sobotka, Vlastimil Tlustý, Miroslav Kalousek, Eduard Janota, znovu Miroslav Kalousek a naposledy Jan Fischer ve vládách, ve kterých byli ministry, na vůdčí roli vesměs neaspirovali.

Hlavní výjimkou byl právě Miroslav Kalousek, který s ministerskou funkcí spojil i pozici nejvýraznější postavy druhé koaliční strany. Petr Nečas nezvládl to, co by se mělo podařit Bohuslavu Sobotkovi. Řídit všechny ministry k naplnění společného zájmu či toho minimálního společného jmenovatele, který se rovná textu koaliční smlouvy.

Vláda podle Ústavy rozhoduje ve sboru. Každý ministr má na starosti nějakou agendu, kterou musí jeho aparát odborně posoudit a ministr jako hlava úřadu prezentovat. Úkolem ministerstva financí v rozdělení ministerských rolí je zajistit dostatek příjmů, aby bylo možné provádět domluvenou vládní politiku. Úvahy některých ministrů, zda jim Andrej Babiš na nějaký domluvený projekt peníze dá nebo nedá, jsou nepatřičné. Je společné vládní politice podřízen stejně jako oni sami.

Své základní kroky má pak ministr financí Andrej Babiš popsány v koaliční smlouvě. Má zajistit zlepšení výběru daní podle požadavků daňové správy. Provést digitalizaci správy daní včetně „online hlášení tržeb, povinnosti vystavovat doklady s unikátním číslem a ‚účtenkovou loterii‘“. Připravit návrh na vyšší zdanění hazardu nebo zdanění loterií a her na internetu. Jeho odpovědností je i příprava zákona o prokazování původu majetku a v první řadě zákon o státním rozpočtu na rok 2015. Ten bude muset Andrej Babiš jako ministr předložit vládě už za dva měsíce.

Pokud se mu na ministerstvu zatím nedaří, pak je jistě na místě, aby mu zkušenější kolegové a strany metodicky nebo i personálně vypomohli. Není ale na místě, aby lídr pravicové části vládní velké koalice mluvil o obnovování zdravotnických poplatků nebo zachování druhého důchodového pilíře. Nejdříve se musí intenzivně věnovat úkolům, za které má odpovědnost coby resortní ministr. Shánět příjmy je mezi těmito úkoly na prvním místě.