Jakkoliv ANO Andreje Babiše nevyhrálo senátní volby, při pohledu na jeho zisky v komunálních volbách a fakt, že s pravděpodobností hraničící s jistotou obsadí radnice Prahy a Brna a v Ostravě z něj ostatní politické subjekty učiní místního „politického mučedníka“, nelze jej nepovažovat za vítěze těchto voleb.

Manažersky řízený politický podnik prokázal své kvality i v jiném ohledu: všude tam, kde Babiš poskytl občanům, toužícím po „změně“ a trestu pro místní politiky svoji frenčízu „tekutého hněvu“, zvítězil — s výjimkou enkláv, kde již autentické místní „změnařské hnutí“ existovalo, popřípadě kde byla silná osobnost starosty z „kamenných stran“.

Lidem bylo často jedno, že hnutí nenabízí žádný program či že její představitelé byli na poslední chvíli vytaženi jako králíci z klobouku: chtěli říci své „NE“ stávající politické elitě, která je zklamala, popřípadě která nabízí složitá řešení, když to jde jednoduše „prostě zařídit“.

„My jsme lidem slíbili, že bude líp, ale já jsem nikdy neřekl kdy“, prohlásil Andrej Babiš těsně před volbami a tato věta přesně vystihuje snad vše, co představuje on, hnutí ANO a náš aktuální společný problém, z něhož jeho politický podnik tak prosperuje.

Připomnělo mi to doby, kdy do postkomunistického veřejného prostoru vletěl kudrnatý klučík z USA, začal lidem rozdávat trička a tužky s reklamními slogany „Jistoty desetinásobku“ a přeformátoval dosud nastavený proces kupónové privatizace na soutěž těch, co mají kuráž překračovat pravidla a nacházet skuliny v systému.

Samozřejmě, nebyl to jen Viktor Kožený, kdo přispěl k tomuto dějinnému zvratu a ustavil v Čechách ekonomický a společenský vývoj na X let dopředu, ale bez jeho razantního vstupu do prostředí by tehdy těžko nastal takový obrat.

Ani dnes nemůžeme za úspěchem ANO vidět pouze vyvinutý predátorský instinkt Andreje Babiše, který jakoby nad každým člověkem viděl vznášet se jeho imaginární cenovku. Nejdříve se musely samy zdiskreditovat politické elity a strany, které představovaly posledních dvacet pět let příběh demokracie, což s sebou přineslo do veřejného prostoru protikoručpní ideologii jako hlavní politický program, který způsobil, že — jak správně formuloval Bohumil Pečinka — odstředivé síly převládly nad těmi dostředivými.

Pak teprve mohl přijít miliardář s podivnou komunistickou i byznysovou minulostí, poplivat všechno a všechny a — vyhrál. Nikdo ze stávajícího systému totiž nebyl schopen systém ani bránit. Ba naopak: podobně, jako tehdy v první vlně kupónové privatizace, mnozí ze systému začali kalkulovat a s predátory spolupracovat.

A podobnost s privatizačním procesem pokračuje: vstupem do mediálního byznysu inspiroval Andrej Babiš ostatní miliardáře, kteří si opatřují média. Zatím proto, aby měli také „zbraně hromadného ničení“ a mohli s Babišem hrát hru na vzájemné odstrašení. V politice zatím jeho příběh inspiroval českého krále hazardu Iva Valentu, který — ačkoliv odsouzený za korupci a s podivnou minulostí — taktéž suverénně vstoupil do nemocného veřejného prostoru a… vyhrál.

Je však podle mne jen otázkou času, kdy si i ostatní čeští miliardáři nezačnou pod vlivem Babišova privatizačního triumfu v politice pohrávat s myšlenkou aktivního vstupu do politiky vytvořením svých hnutí ANO. Skupováním médií a aktivnější rolí ve veřejném prostoru již tento proces „poslední vlny privatizace“ začal. Uvidíme, jak bude probíhat a co bude na jeho konci. Dějiny tím rozhodně nekončí — bude líp, jen nevíme kdy.