Andrej Babiš si před časem v jedné televizní debatě povzdechl: „Kdyby si Václav Klaus v lednu 1993 přečetl Baťovu knihu Budujeme stát pro čtyřicet milionů lidí (sic), kterou napsal v roce 1937, tak tam bylo všechno napsáno. Kdyby to transponoval do prvních dní naší země a udělal audit, co jsme zdědili po komunistech, tak by tu byla strategie. My ji ale nemáme.“

Kniha Budujme stát pro 40 000 000 lidí je pozoruhodná už tím, že se snaží být komplexní vizí pro československý stát. Jan Antonín Baťa v jejím úvodu píše, že Československo by se nemělo bát mít ambiciózní cíl. Ten si také hned klade: československý stát může být kulturně i hospodářsky jedním z nejzdravějších, nejsilnějších a nejbohatších států v Evropě.

Následně Jan A. Baťa popisuje všechny možné oblasti, ve kterých je třeba na tomto úkolu pracovat. Od dopravy, přes energetiku, telekomunikace, vědu, výzkum a školství, až po zemědělství, průmysl, daně, finančnictví a obchod.

Podobná snaha o celkovou vizi fungování státu a zkvalitnění života jeho občanů je cenná a v mnohém inspirativní. V první řadě v tom, že pohlíží na stát jako na jeden vzájemně propojený celek, který není možná myslet po částech, ale pouze jako jeden celistvý organismus, jehož jednotlivé sféry spolu úzce souvisí.

Z Baťovy knihy ale zároveň až příliš čouhá, že je psaná manažerem a podnikatelem ve třicátých letech minulého století. Jako kdyby šlo z jedné kanceláře vydávat příkazy a řídit celý stát, aby běžel jako správně promazaný stroj, a jako kdyby hospodářský a průmyslový pokrok byl tím hlavním kritériem pro kvalitu života v dané zemi, ze kterého je odvozeno vše ostatní.

To, že ministr financí tuto knihu zmínil není náhoda. Zajímavá je už vzájemná podobnost toho, jak Baťa vysvětluje, proč napsal tuto knihu, a důvodů, které stály za vstupem Andreje Babiše do politiky.

↗

Kniha Budujme stát pro 40 000 000 lidí je pozoruhodná už tím, že se snaží být komplexní vizí pro československý stát. Foto archiv DR 

Baťa v úvodu Budujme stát uvádí: „Byl bych se s chutí držel svého kopyta, ale byly roky, kdy nám scházelo 900.000-1,000.000 zákazníků. Ba víc než milion, protože milion nezaměstnaných, které jsme měli, znamenalo milion živitelů. Milion živitelů — to je dalších, při nejmenším 3 miliony živených. Viděl jsem, že nám schází každý čtvrtý zákazník, nebo, abych mluvil jako švec — jestliže nebudou zákazníci, bude každé čtvrté kopyto bez práce. Možná, že své zaměstnání chápu primitivně a nemoderně, ale jsem toho mínění, že podnikatel se má starat o to, aby měl zákazníky a zaměstnání pro své lidi…. Po celých posledních šest let nedělal jsem nic jiného, nežli sháněl práci pro své lidi, a vynalézal, co by mohli dělat, aby se při ní slušně uživili.“

Babišovo vysvětlení jde stejným směrem: „Na rozdíl od některých našich politiků mám ale to hlavní: odpovědnost. Odpovědnost za bezmála 30 tisíc lidí, které naše firmy zaměstnávají, za to, co s nimi bude, až otěže vládnutí přeberou „mluvící hlavy“, jež nikdy nepracovaly. Tito harcovníci socialistických stranických sekretariátů spolu s komunisty ještě prohloubí propast mezi zaměstnavateli a zaměstnanými a postaví je proti sobě. Slušní podnikatelé, kteří zde ještě platí daně, zmizí v přívětivějších zeměpisných šířkách. Věřím, že má motivace je zřejmá a pochopitelná - jde o sebeobranu a já jen doufám, že se tato sebeobrana brzy nezmění až v domobranu. Chci bránit to, co jsem vytvořil. Obávám se totiž, že dokážu domyslet, kam až situace, kterou nám politici přichystali, může dospět.“

Baťa i Babiš se prezentují jako někdo, kdo cítí odpovědnost ke svým zaměstnancům a dílu, které tvoří, a protože se nic z toho neděje ve vzduchoprázdnu a protože cítí, že stát je ve stavu, kdy to jejich činnost potažmo jejich lidi ohrožuje či minimálně omezuje, jejich odpovědnost se přenáší na starost o stát jako takový, a proto začínají hledat cestu, jak jeho fungování podřídit stejným pravidlům, na která jsou zvyklí ze svých firem a u kterých to vede k úspěchu, prosperitě a dalšímu rozvoji.

Tuto úvahu potvrzuje už mnohokrát citovaný text Bohumila J. Studýnka, který vyšel v Lidových novinách několik dní poté, co Andrej Babiš v České televizi připomněl knihu Budujme stát. Jeho autor v něm píše, jaké nároky bychom měli mít na vůdce: „Jistě to musí být někdo domácí, kdo prožil s ekonomikou i společností dobré i zlé. A hlavně, kdo na vlastní kůži něco vytvořil. Ne staré tváře, ti primátoři, hejtmani a ministři, kteří uměli „podnikat“ jen se svěřeným veřejným majetkem jako se stoprocentní investiční pákou. A ještě bez špetky vlastního rizika.“ Do představy takového vůdce zapadá úplně stejně Babiš jako Baťa.

Na jiném místě pak Studýnka o Babišovi píše: „Sází na manažery s úspěšným životopisem a s prokázaným výsledkem... Japonsku se na profesní úspěšné manažery před časem vsadit vyplatilo. Vytvořilo pro řízení své ekonomiky vlastně jednu státní zájem ctící kapitalistickou firmu. Před několika desetiletími dalo vlastnímu japonskému ministerstvu obchodu a průmyslu rozsáhlé pravomoci pro celou ekonomiku (MITI), čímž vytvořilo jedno velké „The Japan Inc.“. A dobylo světovou ekonomiku.“

Spojme to s Baťovým budováním státu a můžeme si vystačit s volbou jednoho vůdce — generálního ředitele, který, pokud bude mít silnou vizi a propracovanou strategii, jak ji naplnit, se obklopí schopnými manažery, rozdělí úkoly a politika jako taková zanikne. Baťa ostatně píše, že všechny politické strany se přece shodnou na tom, že by náš stát měl být co nejvyspělejší a nejbohatší, takže by se do snahy realizovat tuto vizi měly shodně zapojit.

Nejhorší na tom je, že nelze vyloučit, že pokud by měl Andrej Babiš volné ruce a nemusel se obtěžovat parlamentní žvanírnou, kterou tolik nemůže vystát, opravdu by Českou republiku přivedl k větší prosperitě, než ve které se nachází nyní. Ale to pořád mluvíme pouze o jednom kritériu, pomocí kterého stát posuzujeme.

Druhá věc je, že by se tím občanům vzala jakékoli možnost promlouvat do správy státu. Namísto toho, že každý má dnes stejné právo (třebaže pouze formální) stát se politikem a nebo i jiným způsobem politiku ovlivňovat a měnit, by se řízení státu stalo záležitostí pouze manažerů a odborníků. Doufejme, že Česká republika se tím „Inc.“ nakonec nestane.