Pouze veřejný rozpočet je zárukou oné prazákladní rovnice mezi dodavatelem a odběratelem, že kdo „má dáti“ také „dá“. V našich nových poměrech všichni podnikatelé — od malých živnostníků po velkotovárníky — mnohokrát prošli krutou zkušeností nedodržení odběratelsko-dodavatelských vztahů ve smyslu „platební kázně“. Vymáhání plateb za dodanou práci, služby a výrobky je společným martyriem téměř pro všechny aktéry našeho tržního hospodářství, zvláště v období hospodářské krize. Není smlouvy, která by vám zaručila, že za odvedenou práci také dostanete zaplaceno.

V tomto smyslu je morálka našeho tržního hospodářství nesmírně chmurným prostředím, které má na svědomí nejen rozpad firem a vztahů společníků a spolupracovníků, ale také rodin, ba  i mnohé zmařené životy. Kdo chce uspět, musí mít nejen pevné nervy, ale také tvrdé lokty a přečasto i dobré právníky, nebo si musí vytvořit dostatečný okruh spolehlivých odběratelů a investorů. Nejspolehlivější je veřejný rozpočet obcí, měst a státu, kontrolovaný různými složkami naší veřejné správy. Proto tendence přisát se na veřejný rozpočet stále sílí, protože například radnice nemůže změnit firmu, nechat se vymazat z obchodního rejstříku, nemůže (až na výjimky) zmizet. V útrobách veřejných institucí vždy musíte najít odpovědné činitele za jejich hospodaření.

Politolog Bohumil Doležal soudí, že „nastane posun od demokracie k oligarchii jako způsobu vlády“. Po mém soudu čím více hlasů dostane Babišovo ANO, tím více se jeho slova naplní. Babiš už svým heslem „řiďme stát jako prosperující podnik“ nepokrytě představuje integraci ziskových komerčních složek do veřejné správy, která sama nemá žádné výrobní prostředky, a tak Babiš jí je hodlá dodat jako její hybnou sílu. Jinak, obrazněji řečeno pro „motory společnosti“ , ovládané Babišem a jeho soudruhy, potřebuje zajistit spolehlivý zdroj — nejlépe stát. Nezlobme se na velkopodnikatele, že je to „tržní hospodářství“, v němž nevědí dne ani hodiny, kdy je kdo a co sejme, už nebaví a jsou uondáni.

Paradoxem je, že na současných neutěšených poměrech mají lví podíl. Prostřednictvím svých lobbyistů a cinknutých zakázek oslabili naši důvěru ve veřejnou správu, ba rozložili společnost, a nebyl by to podnikatel Babišova formátu, aby této naší slabosti nevyužil pro své vítězství — a naši další porobu, kterou nám nabízí jako svou službu. Jev zvaný Dalík zůstane rytířem smutné postavy z dob, kdy ještě takového prostředníka mezi byznysem a státem bylo zapotřebí. Toto Babiš již obsáhne sám. Ve smlouvě — obrazně řečeno — Babiš kontra Babiš už nebude slabého místa, rozuměj záchytného bodu pro vyšetřující orgány. Konečně dosáhne smlouvy bez rizik — protože mu ji, jak doufá, podepíší přímo voliči. Bude podložena silným mandátem.

Lidé naštvaní na stát si neuvědomují, že jeho správa je nemotorná právem, protože musí brát ohledy takříkajíc na všechny zákony, lépe na zájmy všech občanů chráněných všemi zákony, což je strašně dlouhý vlak, a vagóny pořád přibývají na úkor schopnosti akcelerovat. Babiš by si přál, no jako každý podnikatel, urvat jenom pár vagónů, které se hodí do kšeftu a s nimi prosperovat. Z hlediska funkce státu je prosperita jedno z nejohavnějších hesel, protože vede k radikalizaci společnosti, která pak stále více odhlíží od širšího pojetí ústavnosti jako také souboru nepsaných konvencí a pravidel. Prosperovat se má v tržním prostředí a stát z toho má mít prospěch. Obráceně nikoli.

Prezident Miloš Zeman, jako představitel populistické demokracie, opírající se více než o samu ústavnost tak zvaně o silný mandát, poskytl Babišovi nevídanou příležitost, mnohem větší než své nemotorné SPOZ. Ta má sice zdatné manipulátory, kteří, dostanou-li příležitost, mohou v rámci populistické demokracie leccos zrušit či zavést, leckoho vyhodit či nově instalovat, aby ukojili touhu lidu po pomstě, ale nemají onen motor výkonu na prosperitu. Ten má Babiš, jehož politický vzmach je projevem konfliktu mezi ústavní a populistickou demokracií.

Podle právníka a pedagoga Jiřího Přibáně „v ústavní demokracii se všichni nakonec podřídí dikci ústavy a zákonů, v populistické demokracii se vše ospravedlňuje politickou vůlí a zájmy lidu reprezentovaného politickými vůdci“. Babišův populismus tkví v tom, že státem lidově pohrdá, a k tomu si žádá mandátu, aby pak mohl stát přechytračit. Řečeno s Přibáněm „dokonce i ti, kdo ho mají reprezentovat, se ho snaží využít pro vlastní potřeby“. Což se pochopitelně dělo i před Babišem, ale jaksi potajmu, takříkajíc proti vůli lidu; Babiš chce tak činit v zájmu lidu a vnutit nám hledisko parciální prosperity jako celospolečenské. Jako integrální osobnost ani nemůže jinak.

Na druhé straně je možné, že fenomén Babiš představuje také krizi podnikatelského stavu. Ke kterému, jak vychází z naší nátury, ale často i z osobních zkušeností, nemáme náležitou úctu. Voni vlastně jsou nám tak nějak ti Babišové a Bakalové, schválně to píšu po komunisticku, jaksi směšní. Otrávili nás: prominenti minulého režimu a později prominenti divoké privatizace, kteří vždy dovedně — v pravý čas a na pravém místě — úslužně přikyvovali frázím vrchnosti o liberální společnosti, aby si zajistili výhody a osobní prospěch. Babiš je si vědom toho, že směr vyšetřování se stočil jinam. A tak ho napadlo, že tímhle způsobem může své peníze (po komunisticku: smrdutý babišovský prachy) morálně očistit neboli vyprat, a to včetně sebe. Tím silným mandátem, který z nás v krizi vyloudí.