Představme si, že se průzkumy víceméně potvrdí a ČSSD získá ve volbách 25 % a KSČM 15 %. To jim může stačit na pohodlnou většinu, může se ale stát, že při totožném výsledku na většinu nedosáhnou. Jak je to možné? O tom, kdo a za jakých podmínek bude sestavovat vládu, totiž rozhodnou výsledky malých stran a populistického projektu Andreje Babiše, lidově nazývaného Anofert.

Představme si dva základní scénáře. V tom prvním do Sněmovny pronikne tak jako od roku 1996 pokaždé přesně pět stran, a to s těmito výsledky:

ČSSD      25 %   70 mandátů

ANO        17 %   40

KSČM     15 %   35

TOP 09   15 %   35

ODS        10 %   20

O zbylých 18 % by se podělily strany pod hranicí 5 %. Za tohoto stavu by mohla vládnout menšinově ČSSD s podporou KSČM.

Naopak při druhém scénáři by ve Sněmovně usedlo osm stran, a to s těmito výsledky:

ČSSD       25 %   67 mandátů

ANO         15 %   32

KSČM      15 %   32

TOP 09    13 %   27

ODS           9 %   18

KDU-ČSL   6 %   10

SPOZ         6 %     9

Úsvit           5 %     5

Na mimosněmovní subjekty by tu zůstalo jen 6 %. Ale ČSSD by při stejném výsledku jako v první scénáři byla odkázaná na podporu aspoň dvou partnerů: musela by se zřejmě dohodnout jak s KSČM, tak se SPOZ, anebo uzavírat koalici přes politický střed.

Politická krajina v pohybu

V české sněmovně od roku 1996 zasedalo pokaždé přesně pět stran. Český stranickopolitický systém byl relativně stabilní, na poměry v bývalém sovětském bloku až mimořádně. Stabilitou stranicko-politického prostředí jsme připomínali spíše Rakousko nebo Německo než své bývalé partnery z RVHP.

Až do voleb v roce 2010 dokonce čtyři z parlamentních stran zůstávaly totožné: ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM. Navíc v trojici po sobě následujících sněmovních voleb od roku 1998 až do roku 2006 se postupně koncentrovaly hlasy na obou pólech politické mapy: pro ODS a ČSSD. Volby v roce 2010 znamenaly v tomto trendu zvrat.

Výsledky před třemi lety naznačily, že stará stabilita bere za své a českou politiku začíná v daleko větší míře tvarovat marketingová populistická mobilizace, která staví na odmítnutí zavedených stran jako jednolitého zkorumpovaného molochu. Že se nejedná o jednorázový výkyv, potvrdil mimořádný odliv hlasů pro zavedené strany v loňských krajských volbách.

Lze očekávat, že v letošních sněmovních volbách se tento trend ještě prohloubí. Věci veřejné byly politickou divizí bezpečnostní agentury ABL. TOP 09 byl čistě marketingový projekt postavený na organizačním potenciálu Miroslava Kalouska a tváři Karla Schwarzenberga.

Ačkoli není možné zcela odepsat podíl starostů na projektu TOP 09, Schwarzenbergovo pro danou cílovou skupinu marketingově budované charisma, bylo rozhodujícím faktorem. A je pravděpodobné, že po jeho odchodu TOP 09 znovu spadne na jednotky procent a dost možná i pod hranici volitelnosti. Personální vyprahlost TOP 09 i VV se ostatně ukázala velmi záhy po volbách.

Do Sněmovny nyní míří projekt Andreje Babiše, který je možné označit za poltickou divizi Agrofertu, projekt oproti Věcem veřejným horší v tom, že Agrofert už si opatřil i svou divizi mediální. Úloha vydavatelství Mafra při pádu Věcí veřejných byla klíčová. V případě Anofertu ji zajisté již nesehraje.

Pětiprocentní hranici bohužel navíc atakují i další dva projekty otevřeně pracující s odkazem na vůdcovské charisma: SPOZ a Úsvit. Jejich vstup do Sněmovny přitom může, jak ukazuje rozbor výše, zásadně změnit parametry povolební situace a přenést těžiště politiky mimo programový střet politických stran.

Základní paradox: vítěz je jasný, jeho tvář nikoli

Ve stabilní politické situaci, při střetu bývalé vládní koalice s bývalou parlamentní opozicí, by již dnes nebylo co řešit. ČSSD a KSČM nad ODS a TOP 09 zvítězí s převahou, která by jim garantovala ústavní většinu. Tomu dokonale odpovídá ospalá předvolební atmosféra.

Jenomže lídři zavedených stran i politická veřejnost přehlíží vzmach antisystémových populistických stran, zatím na ně nedokáží reagovat, jako by nevěděli, jak jim čelit. To má zřejmě dvě hlavní příčiny: stav zavedených politických stran a stav médií.

Sociální demokracie je sama hluboce vnitřně rozpolcena svým vztahem k Hradu a nedokáže se zatím shodnout ani na potřebě elementární autonomie. Komunisté zde fatálně selhávají, zlenivěli natolik, že již nedokáží vést kampaně ani v situaci, kdy je ohroženo jejich postavení protestní antisystémové strany.

A bývalá vládní pravice prostě není dnes vůbec v ničem pro podstatnější části veřejnosti věrohodná. Především TOP 09 se pokouší do voleb vnést štěpící linii, která by spočívala ve fundamentálním sporu o budoucnost a charakter demokratické politiky. Dříve tento manévr pravice činila prostřednictvím antikomunistického apelu, Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek se letos pokouší do předvolebního boje vnést téma údajné hrozby uzurpace moci prezidentem.

Za pozoruhodné lze přitom označit dva momenty. Prvním je nejspíš definitivní zánik antikomunistické karty, kterou pravice před každými volbami mobilizovala veřejnost. Voliči na ni již zkrátka bezmála čtyřiadvacet let od listopadových událostí neslyší. TOP 09 tento posun ve společnosti vycítila správně, avšak nedokázala vyhodnotit skutečné příčiny zvolení Miloše Zemana na Hrad.

Mezi ně patřila především mimořádná nepopularita pravicových vlád a jejich tak zvaných reforem a s tím související sociální a ekonomické těžkosti nemalých segmentů české společnosti. Zeman byl v očích velké části voličů alternativou ministrům Topolánkovy a především Nečasovy vlády.

Celkové znechucení politikou padá zákonitě především na vrub pravice. V tomto slova smyslu je obrana demokracie z úst TOP 09 pokrytecká, neboť právě její ministři systematicky podkopávali sociální rozměr demokracie.

Základní paradox předvolební situace a pravděpodobná příčina určité voličské apatie ovšem leží jinde. Spočívá ve skutečnosti, že prakticky nikdo nepochybuje o volebním vítězství ČSSD, ani o tom, že právě ona bude sestavovat vládu. Současně vinou nemístného vměšování Hradu do situace v ČSSD, kterému navíc podstatná část jejích členů vychází neloajálně vstříc, není — a bez ohledu na její výsledek — ani nebude ihned po volbách jasné, jaká podoba, jaký typ ČSSD tu reálně bude vládnout, což jsme zde nedávno podrobně analyzovali.

Svou velkou vinu na tom nesou i česká média. Málokdo zpochybňuje, že většina českých deníků, ale i veřejnoprávních médií, inklinuje k podpoře pravicových subjektů. Naposledy jsme toho byli svědky před prezidentskými volbami. Mnoho novinářů zároveň přebírá rétorickou figuru TOP 09 o případném rozvalu demokracie v případě vítězství levice.

Média svou předpojatostí, která jim nedovoluje vůbec nikdy připustit, že by vítězství levice mohlo být pro demokracii užitečné, škodí i sama sobě: čím dál tím méně lidí je bere jako nezávislého arbitra, čím dál více lidí v nich vidí manipulativní nástroj mocenského boje, v nějž se bohužel proměňují. Nejsou schopna uznat ani to, co uznal v nedávném rozhovoru expremiér Topolánek: že by vládu měla převzít ČSSD a že nám nyní nic nemůže prospět tak jako její co nejlepší výsledek.

Pravicové strany potřebují po sedmiletém vládnutí pobýt v opozici. Pro každou stranu, která má projít očistou, je optimální, pokud tak činí z opozičních lavic. Pouze pobyt v opozici může pravicovým stranám umožnit pokusit se o návrat k ideovým základům a programovému pojetí politiky. Pokud se například ODS potýká s krizí vlastní identity, nemůže jí snad lépe prospět nic jiného, než hluboký otřes zapříčiněný drtivou volební prohrou. I v jejím zájmu je, aby se jí dočkala.

Média by v tomto případě měla hrát roli kritických strážců hodnotového pojetí politiky, a nikoli znova tíhnout k omlouvání či bagatelizaci nejen korupčních poklesků, jichž se pravicové strany v posledních letech u moci dopustily. Selhávání médií v elementární úloze nepředpojatého zprostředkovatele komunikačních potřeb demokratické společnosti, je podobně závažným faktorem celkové společenské frustrace jako selhávání elit politických.

Populisté jako klíčová síla

A právě narůstající frustrace je příčinou vzestupu populistických formací. Letos se to týká především hnutí ANO Andreje Babiše. Pro politickou analýzu není podstatný současný stav, nýbrž tendence. A z ní se zdá být evidentní, že ANO získá v předčasných sněmovních volbách víc hlasů, než ODS i TOP 09.

Andreji Babišovi se podařilo v krátkém čase identifikovat mezeru na voličském trhu, která byla zapříčiněna ztrátou důvěry v pravicové strany. Nemalá část voličů stran bývalé vládní koalice totiž záhy po vzniku vlády začala jasně vnímat, že program, který koalice provádí, není v jejich zájmu.

Zároveň se mnoho z nich stále ještě vězí ve vleku kulturní hegemonie pravice, a odmítá se proto přiklonit k levici. Důvody tohoto postoje lidí z větších měst jsou především psychosociální, historické a kulturní. Babiš jim tak připadá jako nejmenší zlo.

ANO dokázalo náladu těchto voličů odhadnout a přizpůsobit tomu předvolební strategii. Ta spočívá mimo jiné v ostré kritice politik Nečasovy vlády. Tuto první dílčí strategii doplňuje druhá, a to koncipování hnutí jako alternativy nejen ke stranám bývalé koalice, nýbrž i k opozici. Právě proto se Babiš odmítal zařadit na pravolevé ose a své straně naordinoval image neideologického subjektu, který neřeší otázku pravolevého konfliktu, nýbrž nabízí údajně racionální a pragmatická řešení.

Majitel Agrofertu navíc vyšel vstříc náladám veřejnosti, která deklaruje znechucení ze stranické politiky. A antistranický prvek nakonec ANO okořenilo antielitářským apelem (kritikou celého politického establishmentu) a sebevymezením jako formace otevřené „profesionálům“: odtud jeho teze o tom, kterak se má stát řídit jako firma. Právě tato směs je charakteristickým atributem typicky populistického subjektu.

Otázkou je, zda se Babišovi podaří udržet jednotu například čtyřicetičlenného poslaneckého klubu. Zkušenost s Věcmi veřejnými naznačuje, že to nemusí trvat dlouho, a heterogenní skupina politiků původně sjednocená výše popsanou směsí populistických frází se mu pod náporem každodenní politiky rozpadne.

Vždyť jaké konkrétní zájmy kromě kritiky a znechucení ze všech stávajících politických elit jednotlivé kandidáty ANO vlastně spojují? Na místě je tu připomenout klasický Masarykův postřeh, že rozčilení není program.

Výsledek ANO, Úsvitu a SPOZ je dopředu sice těžko odhadnutelný, avšak již nyní můžeme konstatovat, že zásadním způsobem ovlivní rozložení sil v prvním bloku stran. Čím více dostanou populistické subjekty hlasů, tím více bude konflikt pravice a levice zkreslen.

Zkušenost s Věcmi veřejnými navíc hovoří jasně: frustrace, která je zapříčiněna znechucením velké části veřejnosti z politiky, může způsobit pokračování té samé politiky, avšak v ještě výrazně pokleslejší podobě.

Přitom nelze říct, že ČSSD nemůže pro svůj lepší volební výsledek sama nic udělat. Zajisté by bylo čirým nerozumem řešit nyní vnitřní sváry, nebo mobilizovat proti prezidentovi. Ale v každém případě chybuje, pokud ve své kampaní zřetelně nezviditelňuje dvě základní alternativy, před nimiž země stojí: buď Sobotka, Hašek, Zaorálek, anebo Babiš, Kalousek, Kuba.