Stává se módou posledních týdnů hovořit o předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi jako o nemotorném popletovi, jehož labutí písní je právě probíhající volební kampaň. Roztodivní „znalci“ politiky se světáckým pomrkáváním líčí, jak ve volbách vlastně o nic nejde, protože prezident Miloš Zeman si po nich beztak udělá, co chce.

Vzhledem k tomu, že Zemanovým oblíbencem je Michal Hašek, a nikoli Bohuslav Sobotka, je prý jasné, že premiérem Zeman jmenuje právě ho. Ale objevují se i jiné neméně senzační představy kolportované různými „zasvěcenci“: premiérem by mohl být třeba Rusnok. Anebo Škromach. Anebo prostě kdokoli, koho si vrtošivý divous na Hradě usmyslí. Třeba Remek nebo Klaus. Anebo třeba Livia.

Ve skutečnosti se ovšem ve všech těchto pohádkových historkách nejedná o nic víc nežli o zvláště cynickou aplikaci sociologické poučky o sebenaplňujícím se proroctví. Promítají se do nich dva předsudky, jimiž je postižena reflexe domácí politiky v českých médích: takřka naprostá ztráta smyslu pro míru, pokud jde o Miloše Zemana, a instinktivní sklon poškozovat ČSSD, ať to stojí, co to stojí.

Pro velkou část českého mediálního provozu je Miloš Zeman hrůzný uchvatitel, jehož pohrdání ústavními, ba vůbec demokratickými procedurami, nezná mezí, takže si prostě tu jmenuje či nejmenuje profesory, tu si dle své libovůle určuje velvyslance, a tu si pověřuje, koho chce, sestavením vlády.

V tomhle obrázku, ač na něm je kus pravdy, se zapomíná na fakt, že k některým razantním krokům Zeman prostě demokratickou legitimitu měl, ale zejména na to, že může obsazovat právě tak velký prostor, jaký mu politické strany a ostatní ústavní instituce ponechají. V krizi po kolapsu Petra Nečase Zeman prostě jen využil takřka úplné devastace původní vládní koalice, která faktickou legitimitu k demokratickému vládnutí reálně ztratila již odchodem Věcí veřejných do opozice.

Jak reálně omezený je prostor, v němž může Zeman uskutečňovat své představy, se ovšem ukázalo v řešení vládní krize. Stačilo, aby se tři poslední reálně fungující strany zastoupené ve Sněmovně — ČSSD, KSČM a TOP 09 — domluvily a rázem bylo rozhodnuto o řešení, které si Zeman nepřál, ba co víc, o němž byl navíc okolnostmi donucen tvrdit, že je celou dobu chtěl. Nejenom, že byl poražen. Byl i ponížen.

Jeho plánem bylo nechat Rusnokovu vládu řídit stát až do řádných voleb. Co by se dělo pak, si můžeme představit při pohledu na to, kolik rozličných ministrů Rusnokovy vlády vede již dnes v jeho příruční straně SPOZ kampaň.

Druhou složkou mýtu o všemocném Zemanovi je popis ČSSD jako strany, která je nejpozději od ostravského sjezdu hříčkou v jeho rukou. Média tu opět fatálně přehlížejí všechny Zemanovy nezdary ve snaze o reálné uplatnění tohoto vlivu. ČSSD má například většinu v Senátu. Členem senátního klubu je i Zemanův velký spojenec Škromach.

Přesto, když navrhl na ústavního soudce Zeman kandidáta Sváčka a velmi si dal záležet na tom, aby všichni věděli, jak mu na jeho jmenování záleží, odešel poražen, a to dokonce Jiřím Dienstbierem, jenž má být dle historek o odepsaných liberálech v ČSSD ještě větším outsiderem než Sobotka sám. Podobně, když se Zemanova pátá kolona ve straně pokusila nahradit předsedu Sobotku ještě před volbami Michalem Haškem, odešla poražena, a to výrazněji než si zřejmě představovala i ve svých nejtemnějších představách.

Proč takovýto obrázek nevyčteme z novinových zpráv? Pokud jde o Právo, tam je věc jasná. To rezignovalo na popis reálného dění v ČSSD v duchu svých nejhorších tradic ze 70. a 80. let minulého století a stále dopouští, aby redaktor Ovčáček (zkratka —jov-) provozoval na jeho stránkách bohapustou prozemanovskou propagandu, maskovanou jako zpravodajství. V slušných novinách by jeho články vycházely viditelně označeny jako reklama.

Pokud jde o zbytek, ve své velké většině pravicově předpojatých médií, ten se bohužel přidržuje svého základního instinktu: co je špatné pro ČSSD, to je dobré pro pravici, a tím pádem i pro stát. Jak kontraproduktivní je to v přítomnosti strategie, se ukázalo naposledy při prezidentské volbě, z níž si ale velká většina českého komentatoriátu neodnesla vůbec žádné poučení. Otázkou ovšem také je, jak velký manévrovací prostor novinářům v médiích vlastněných českými oligarchy vůbec zbývá.

Každopádně za falešným líčením reality v ČSSD stojí názor, že pokud se sociální demokracie vykreslí jako hříčka v Zemanových rukou, prospěje to volebnímu výsledku pravice. Na tom sice něco je, i když zřejmě nejdál, kam mohou být někteří méně pevní voliči ČSSD ochotni přeběhnout, je k Babišovi. Ale hlavní účinek je jiný: v duchu sebenaplňujícího se proroctví se posiluje šance, že by Zeman přece jen se svou pátou kolonou v ČSSD mohl získat v této straně převahu, kterou dnes ještě nemá.

Skutečnost je taková, že Zeman si po volbách samozřejmě nebude moci „dělat, co chce“. Nepochybujeme o tom, že jeho chuť zkoušet meze svých možností i ústavních zvyklostí je převeliká. Ale stále zůstává jen jednou ze sil v pestrém politickém poli, která může skončit poražena tak jako v minulosti — a to i po svém triumfálním vstupu na Hrad — už mnohokrát.

Parametry situace stanoví voliči svými hlasy v předčasných volbách, pak bude záležet na výsledku povolebních jednání, v nichž uplatnění jednotlivých sil a vlivů není tak snadno předvídatelné. Jisté ale již dnes je to, že například nic nebude bránit tomu, aby dohoda na půdorysu ČSSD, KSČM, TOP 09, která rozpustila Sněmovnu, radikálně omezila prezidentův vliv natrvalo. Ústavní sílu na to mít určitě bude.

Faktem také je, že velmi záleží na reálné síle i kompozici předpokládané levicové většiny. Zde půjde jednak o to, jak početný bude klub ČSSD, zda se ve Sněmovně ocitnou zemanovci a jak pohodlná bude levicová většina po započtení hlasů komunistů. Ale jedná se také o to, jaký ohlas bude mít kroužkovací iniciativa, kterou jsme zahájili v tomto týdnu a která sleduje cíl pomoci do sněmovny řadě kvalitních kandidátů ČSSD, kteří se kandidátkách ocitli příliš nízko.

Obecně platí, že čím bude volební zisk ČSSD větší, čím bude její klub kvalitnější a pokud k pohodlné většině ve Sněmovně nebude potřebovat hlasy zemanovců, tím menší bude prostor pro Miloše Zemana cokoli jakkoli ovlivnit. Sobotka za sebou bude mít většinu poslaneckého klubu, jehož mnozí budoucí členové již dnes nesou počínání Miloše Zemana i jeho vnitrostranických spojenců s krajní nelibostí, takže si bude moci počínat vcelku suverénně.

Zemanovi bude moci kdykoli pohrozit ústavními změnami, které z něj udělají natrvalo ceremoniální figurku. Sobotka umí být tvrdý, předsedou strany by se bez toho nikdy nestal. Pokud současný nápor odrazí, počítejme s tím, že se jeho moc může vcelku přirozeně konsolidovat, stejně tak jako se vcelku přirozeně obrátí uvnitř strany hněv vůči lidem, kteří dnes tak okázale upřednostňují svůj osobní zájem před zájmem celku.

Pokud ČSSD ve volbách neuspěje, anebo v případě, že sice uspěje, ale současně dosáhnou mimořádného výsledku zemanovci, takže vládní většina bez nich nebude myslitelná, politické pole se zásadně promění v Zemanův prospěch a scénář počítající s tím, že rozhodující vliv nad ČSSD přece jen převezme Hrad a jeho vnitrostraničtí spojenci, se prosadí.

V tuto chvíli má ovšem pořád ještě lepší karty v rukou Sobotka a jeho spojenci. Každý, kdo před volbami tvrdí něco jiného, nebo škodí volebnímu výsledku ČSSD, je ať už bezděčným nebo vědomým spojencem Miloše Zemana a Michala Haška. Pro naše kolegy z českého mediálního mainstream tak znovu platí: dobře si rozmyslete, co chcete, mohlo by se vám to totiž splnit.

Pohádka o odepsaném Sobotkovi, kterou si vyprávějí na Hradě, v některých temnějších zákoutích ČSSD i v pravicových médiích, má k pravdě zhruba stejně daleko jako ta o Červené Karkulce. Což ale neznamená, že nakonec nemusíme skončit sežráni.