V prostředí Českého rozhlasu, patrně na jeho „vltavském okruhu“, se vynořila zajímavá otázka, kdo by mohl být současným hrdinou a proč. Mně tuto otázku položila Alena Zemančíková a dost dlouho mi trvalo, než jsem se probral k nějaké odpovědi.

Na žádném národním hrdinovi se neshodneme, z minulosti nám tu ční třeba Jan Žižka, ačkoli Jan Hus byl hrdinou větším, jenže to je mučedník, hrdina bez vítězství. Palach je na tom podobně. Mysle na Husa, myslím také na sv. Vojtěcha neboli biskupa Adalberta, slavného Slavníkovce.

Když je vyvraždili, Vojtěch se rozhodl jako misionář odejít k pohanským Prusům v Pomořanech. Úspěchu se nedočkal, naopak byl zavražděn. Je patronem Čech a je uctíván v celé střední Evropě. Podobně ani svatý Václav není hrdinou, zvláště pro Miloše Zemana ne, ačkoli jeho socha na pražském Václaváku nás k hrdinství vždy vyzývá.

Naši hrdinové musí spíše slavně vyhrát, nebo slavně padnout. V řadě těch prvních kdysi býval i maršál Radecký, nyní jsou tam Patton, Montgomery i Žukov a Koněv, i když zvraty doby je různě vytěsňují, v řadě druhých jsou Julius Fučík, Mašín starší, Valčík, Kubiš, Gabčík…

Proto mě velice překvapilo, když někdy v roce 1986 starý pan učitel Meloun mi v důvěrnějším rozhovoru řekl, že největším naším hrdinou je Božena Němcová, a její Divá Bára není příběhem jedné bláznivé ženy, ale vystižením vůbec ženského osudu. A škoda, že v našem městečku její jméno nese náměstí postranní a ne to hlavní, které je Palackého. V té linii se mi jeví hrdinkou také Panna Marie nebo Milena Jesenská. Mám v tom pěkný zmatek, viďte.