V prostředí Českého rozhlasu, patrně na jeho „vltavském okruhu“, se vynořila zajímavá otázka, kdo by mohl být současným hrdinou a proč. Mně tuto otázku položila Alena Zemančíková a dost dlouho mi trvalo, než jsem se probral k nějaké odpovědi.

Na žádném národním hrdinovi se neshodneme, z minulosti nám tu ční třeba Jan Žižka, ačkoli Jan Hus byl hrdinou větším, jenže to je mučedník, hrdina bez vítězství. Palach je na tom podobně. Mysle na Husa, myslím také na sv. Vojtěcha neboli biskupa Adalberta, slavného Slavníkovce.

Když je vyvraždili, Vojtěch se rozhodl jako misionář odejít k pohanským Prusům v Pomořanech. Úspěchu se nedočkal, naopak byl zavražděn. Je patronem Čech a je uctíván v celé střední Evropě. Podobně ani svatý Václav není hrdinou, zvláště pro Miloše Zemana ne, ačkoli jeho socha na pražském Václaváku nás k hrdinství vždy vyzývá.

Naši hrdinové musí spíše slavně vyhrát, nebo slavně padnout. V řadě těch prvních kdysi býval i maršál Radecký, nyní jsou tam Patton, Montgomery i Žukov a Koněv, i když zvraty doby je různě vytěsňují, v řadě druhých jsou Julius Fučík, Mašín starší, Valčík, Kubiš, Gabčík…

Proto mě velice překvapilo, když někdy v roce 1986 starý pan učitel Meloun mi v důvěrnějším rozhovoru řekl, že největším naším hrdinou je Božena Němcová, a její Divá Bára není příběhem jedné bláznivé ženy, ale vystižením vůbec ženského osudu. A škoda, že v našem městečku její jméno nese náměstí postranní a ne to hlavní, které je Palackého. V té linii se mi jeví hrdinkou také Panna Marie nebo Milena Jesenská. Mám v tom pěkný zmatek, viďte.

Takže až po značné odmlce jsem AZ odpověděl, že mám dva spíše soukromé hrdiny: ekologa Jana Piňose a Jiřího Suchého. Jejich hrdinství je tak neokázalé, až pro nezasvěceného ani není, protože se nenápadně sune celým jejich životem.

Jan Piňos už kdysi při bourání Libkovic v sandálech a tričku a s vyraženým zubem představitelům Mostecké uhelné společnosti řekl zhruba to, co o mnoho let později vyslovil také švýcarský soud. Vidím ho, jak jde v sandálech svým směrem, a když neuspěje, jak se mu děje, je cesta hodna následování, protože Jan ví, kam cesta vede (původním povoláním je zeměměřič).

U příležitosti šedesátin ministra financí načrtává Bohumil J. Studýnka v Lidových novinách Andreje Babiše jako možného vůdce, jenž konečně začíná plnit všechny naše posud zklamávané představy o fungování státu. Foto FB Andreje Babiše

Jiří Suchý mi ztělesňuje neochvějnost víry v poetizaci našeho životabytí navzdory osudovým ranám. Piňos po vzoru Ghándího, Suchý jako svatý František neutuchajícího optimismu, pevné víry v půvab světa, což člověk pochopí až z jeho posledních her. Hrdina může být velmi subtilní a dlouho nerozpoznán, nebo rozpoznán jenom někým, některými.

Pak jsou tu pochopitelně Hilsnerův Masaryk a Vaňkův Havel. Dvě největší postavy dějin našeho státu, rovněž hrdinové jen mimochodem, proti jejich dílu i vůli.

Proto mě velice zaskočil text od Bohumila J. Studýnka v příloze Lidových novin Česká pozice ze dne 6. 9. 2014. U příležitosti šedesátin jistého ministra financí Studýnka načrtává Andreje Babiše jako možného vůdce, jenž konečně začíná plnit všechny naše posud zklamávané představy o fungování státu, a to od jeho založení.

Masarykovi přiznává úlohu vůdce „s nezanedbatelnými výsledky“ , ale „rád také žil na svém polštářku vševědoucnosti, názorové jednoznačnosti a chvály nejen svých pátečníků (…), dlouhé žití první republiky nezajistil“. Všechny předválečné předsedy vlád Studýnka hodností jako „mdlé“.

O Havlovi Studýnka píše, že se sice stal „světovou ikonou nového světového řádu na zdánlivém fukyamovském konci dějin“, ale „projevy na mezinárodních fórech a světská sláva hmatatelná vítězství nepřinášejí“, ani to nestačí k „usměrňování českých dějin“.

Studýnka dále píše: „Idea tatíčkovství, národního otcovství, definitivně vzala za své při Havlově takzvaném Rudolfínském projevu v prosinci 1997, jakkoli vyzněl pateticky a majestátně a našel téměř unikátního jednoviníka — Klause. Havel totiž vymyslel a národu podsunul jen pojem skličující, nemotivační, plebejský a flagelantský — blbá nálada. Nic víc.“

S. podobně charakterizuje všechny naše státní představitele. K TOP 09 dodává, že „garancí měl být odpovědný a dlouhou historii důstojně reprezentující vůdce — aristokrat“, kterému „pružné manévrování v ne vždy nekalných vodách měl zajistit vždy schopný Miroslav Kalousek. Krytí bederní zástěrkou notoricky zbabělý Petr Nečas a jeho do propadliště odcházející ODS.“ Více netřeba citovat, zkušenější čtenář si povahu textu dokáže představit, a já nechci své psaní zatěžovat dalšími difamacemi, na nichž je text postaven, aby…

Aby na konci S. sdělil čtenářům LN, že konečně se přihlásil fenomén Babiš, na nějž „padla nová setba“. „Doba si o něj řekla a on si řekl o tu šanci.“ Máme šanci na nového vůdce, prý. Jen „pane Babiši, opatrnou ruku při výběru manažerů“. (Studýnka je vám zajisté k dispozici.)

Hrdinové také vznikali z ideologických pohnutek — měli jsme hrdiny práce, ačkoli to často ani nebyli dobří pracovníci. Kdo si na ně vzpomene? Nyní nám S. z nějakých podobných pohnutek načrtává jako hrdinu (patrně kapitalistické práce) tohoto Babiše. Divím se, že taková bezostyšná podlézavost samotnému Babišovi nevadí...

Tedy vlastně se nedivím. Divím se Lidovým novinám, proč tak špatný text tiskly. Co na to Peňás, Šustrová, Chuchma, Machalická? Pokud nic, nechtěl bych být v jejich kůži. Snad si říkají, že čtenář pozná sám... Že s vůdcem Babišem LN ztrácejí soudnost a svobodu, protože on je vlastní. A to za Nečase „s bederní zástěrkou“, ty nestydatá Studýnko, nebylo. Tak smrdutý text tiskne se až za Babiše, jenž prý „odstřihuje penězovody“. Ano, tomu, kdo nebude mít takové „studýnko“.

Bohumil J. Studýnka se stal „spolupracovníkem LN“, které k jeho jménu dále připsaly, že je advokátem a bývalým bankéřem. O tom, že je také bývalým estébákem, však pomlčely.

Vstupujeme do nové, Babišovy doby.