Andrej Babiš si píše deník
Jaroslav BicanAndrej Babiš se rozhodl o své politické činnosti podávat zprávy formou pravidelného sloupku pod titulkem Deník nepolitika. Babišova snaha nebýt politikem nás naopak může přivést k otázce, kdo je v dnešní době vlastně politikem.
Andrej Babiš začal na webu svého politického hnutí zveřejňovat pravidelný sloupek. Nazval ho Deník nepolitika a píše ho jednou týdně. Předseda ANO 2011 se asi stále nesmířil s tím, že je politik. Stále se snaží stylizovat do pozice někoho, kdo do politiky nepatří, protože být politikem přece znamená být někým, kdo je živen ze státního, kdo často nikdy v životě pořádně nepracoval a kdo by se normálně snad ani nedokázal uživit.
Andrej Babiš je jiný, proto Deník nepolitika. Aby to došlo i těm největším tupcům, nově zvolený poslanec to vyzdvihl i na úvod svého prvního sloupku: „Nakonec jsem se rozhodl, že těmto týdenním „reportům“ ze sněmovny a politického dění budu říkat Deník nepolitika. Běžný politik by vám totiž asi nepsal, co dělá. Často by neměl o čem psát...“
Děs a hrůzu z politiky ale nemá bohužel jenom Andrej Babiš. Slovo politik dnes funguje nejčastěji jako negativní označení pro někoho, kdo působí ve stranické politice a kdo buď je, nebo má ambici být členem Parlamentu ČR. Nevybavuji si nikoho, kdo by se k označení politik hrdě hlásil a sám se tak hrdě nazýval.
Součástí postmoderny je však i osamostatnění popisů a nálepek, odtržení označujícího od označovaného. Postmoderna též sama sebe popisuje formou paradoxů (a jsou tací, kteří by dodali, že k tomu má dobrý důvod, ale to nechme nyní stranou).
Myslím, že postmoderna se ve zdejším kraji oblékla do postkomunistického i antikomunistického hávu. A ironie je její oblíbenou formou. Paradoxem tohoto diskurzu je to, že když chce postmoderna něco "vážně sdělit", musí to opět odít do paradoxního hávu. Její vážné promluvy tak mají formu popření.
A proto myslím, že Babiš se opravdu považuje za politika - leč postmoderní diskurz ho to nutí vyjádřit právě touto paradoxní formou: že si vede Deník nepolitika. Označení sebe sama je tak postmoderně odtržené od reality toho, že byl zvolen do sněmovny. Je to vlastně jeho způsob, jak si nasadit číro. Jeho způsob distancování od toho, co dělá a co reprezentuje. Pamatujme totiž, že znakem postmoderny je i krize reprezentace.
V tomto ohledu je zajímavé sledovat i vyjednávání o podobě vlády a stylizaci jednotlivých politiků. ČSSD totiž myslím stále reprezentuje moderní stranu v dobrém i zlém: určitým znakem tohoto postoje je i to, že nemá příliš vyvinutý smysl pro ironii (na rozdíl od TOP09). Jinou linii modernistické tradice reprezentuje KSČM (ale značně nereflexivní).
ANO mi však, i přes to, co jsem napsal výše, přijde jaksi rozpolcené mezi modernou a postmodernou. Babišův pragmatismus, s nímž zřejmě do politiky šel, mi totiž přijde vysloveně moderní. V jistém smyslu si totiž na nic nehraje když říká: jdu do politiky hájit zájmy své firmy. Jenže populistická sebeprezentace, to už je jev postmoderní. Možná to Babišovi poradili jeho PR poradci, a bere to pragmaticky (tj. že "to funguje", že "tahle se dnes získávají hlasy"). Ale kdo ví?
Já se kloním k reflexivní moderně - tedy takové, která je schopná své chyby uznat, poučit se z nich, ale také dbát o svůj veřejný obraz. Takový moderna však musí zůstat čitelná. Musí dbát o to, aby tento obraz nebyl od reality odtržen. Ale taky musí vědět, že realitu ovlivňuje právě i ten obraz. Proto jsem velice zvědav, do jakých slov a frází se bude stylizovat případná koaliční smlouva či vládní prohlášení, ale také, jak se bude v praxi realizovat.