Andrej Babiš si píše deník

Jaroslav Bican

Andrej Babiš se rozhodl o své politické činnosti podávat zprávy formou pravidelného sloupku pod titulkem Deník nepolitika. Babišova snaha nebýt politikem nás naopak může přivést k otázce, kdo je v dnešní době vlastně politikem.

Andrej Babiš začal na webu svého politického hnutí zveřejňovat pravidelný sloupek. Nazval ho Deník nepolitika a píše ho jednou týdně. Předseda ANO 2011 se asi stále nesmířil s tím, že je politik. Stále se snaží stylizovat do pozice někoho, kdo do politiky nepatří, protože být politikem přece znamená být někým, kdo je živen ze státního, kdo často nikdy v životě pořádně nepracoval a kdo by se normálně snad ani nedokázal uživit.

Andrej Babiš je jiný, proto Deník nepolitika. Aby to došlo i těm největším tupcům, nově zvolený poslanec to vyzdvihl i na úvod svého prvního sloupku: „Nakonec jsem se rozhodl, že těmto týdenním „reportům“ ze sněmovny a politického dění budu říkat Deník nepolitika. Běžný politik by vám totiž asi nepsal, co dělá. Často by neměl o čem psát...

Děs a hrůzu z politiky ale nemá bohužel jenom Andrej Babiš. Slovo politik dnes funguje nejčastěji jako negativní označení pro někoho, kdo působí ve stranické politice a kdo buď je, nebo má ambici být členem Parlamentu ČR. Nevybavuji si nikoho, kdo by se k označení politik hrdě hlásil a sám se tak hrdě nazýval.

Andrej Babiš je toho dobrým příkladem. Raději o sobě mluví jako o nepolitikovi, proti ostatním politikům se neustále vymezuje a říká, že je mu lépe mezi obyčejnými lidmi mimo Sněmovnu (a to v té Sněmovně přitom ještě pořádně nebyl).

Slovo politik se dnes používá jen pro velmi úzký okruh lidí. Přitom politikem je podle mne nakonec každý, kdo se nějakým způsobem pohybuje ve veřejné sféře. Každý, kdo působí na veřejnosti, kdo vstupuje do veřejného prostoru, vyvíjí do určité míry politickou činnost.

Pokud vyjdeme z toho, že politika je odvozená od slova polis, zahrnuje v sobě činnost týkající se záležitostí obce a je svázaná s veřejným prostranstvím, tak do ní dnes spadá každý, kdo se nějakým způsobem podílí na veřejném mínění, formování atmosféry ve společnosti a společenském dění jako takovém.

Každý z nás má svoji představu o tom, jak by svět kolem nás měl vypadat a tím, že se pohybujeme i v jiném prostředí než v tom čistě soukromém, tím, že přicházíme do kontaktu i s jinými lidmi než se svými blízkými a známými, těmito představami, ať už chceme nebo nechceme, ovlivňujeme druhé a tím pádem dáváme do pohybu celou řadu procesů, které mají politický charakter. Platí to podle mne o všech novinářích, učitelích, aktivistech, akademicích, vědcích a mnohých dalších.

Ideálem je podle mne to, aby do veřejného prostoru v nějaké podobě vstupovalo co nejvíce lidí - nejlépe všichni. V tomto smyslu by pak každý občan, měl být zároveň politik. Demokracie jako vláda lidu neříká nic jiného — pokud si lidé mají vládnout, tak zkrátka nemohou být apolitičtí, musí být politiky.

Občan se stává politikem ve chvíli, kdy nežije pouze svůj vlastní soukromý život, ale je zároveň veřejnou postavou — někým, kdo žije život oddaný obci a veřejným záležitostem. Proto by se Andrej Babiš neměl vůči politice vymezovat a vést si Deník nepolitika, ale pokud myslí vážně, co celou dobu slibuje, měl by se hrdě hlásit k tomu, že je politikem.

Kdo se hlásí k politice, totiž ve skutečnosti dává najevo, že nemá pouze své vlastní soukromé parciální zájmy, ale že jeho osoba má i složku veřejnou, jejíž součástí je zájem o společnost jako celek. Dobrý novinář ani učitel se bez takového zájmu neobejdou. Politika už z podstaty nemůže být pouhé hájení zájmů nějaké omezené skupiny, bez ohledu na celek — lid jako takový.

Slib poslance a senátora Parlamentu ČR je v tomto ohledu jednoznačný: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Klade se zde důraz na hájení zájmu všeho lidu. Podle této logiky by poslanec a senátor po té, co je zvolen, měl zapomenout na konkrétní skupiny občanů, kterým v předvolební kampani něco slíbil a kteří ho volili a měl by jednat ve prospěch všech občanů.

V praxi moderní stranické demokracie, kdy strany se svými programy zastupují různé skupiny lidí a různé zájmy, je něco takového velmi obtížné, to však nic nemění na tom, že politika je pravým opakem soukromých zájmů a že ze své podstaty stojí v opozici proti způsobu života, který je upřen pouze dovnitř, do soukromí.

    Diskuse
    November 22, 2013 v 20.53
    postmoderní doba, anebo už ne?
    jojo, v určitém smyslu jsme stále ve vleku postmoderny: důležitý totiž není program, ale kritika. Jestliže moderna měla pozitivní program (říkala něčemu "ano"), postmoderna říká "ano, ale...", ale taky "ne, ale". Důležité není ono "něco", ale právě to "ale".

    Součástí postmoderny je však i osamostatnění popisů a nálepek, odtržení označujícího od označovaného. Postmoderna též sama sebe popisuje formou paradoxů (a jsou tací, kteří by dodali, že k tomu má dobrý důvod, ale to nechme nyní stranou).

    Myslím, že postmoderna se ve zdejším kraji oblékla do postkomunistického i antikomunistického hávu. A ironie je její oblíbenou formou. Paradoxem tohoto diskurzu je to, že když chce postmoderna něco "vážně sdělit", musí to opět odít do paradoxního hávu. Její vážné promluvy tak mají formu popření.

    A proto myslím, že Babiš se opravdu považuje za politika - leč postmoderní diskurz ho to nutí vyjádřit právě touto paradoxní formou: že si vede Deník nepolitika. Označení sebe sama je tak postmoderně odtržené od reality toho, že byl zvolen do sněmovny. Je to vlastně jeho způsob, jak si nasadit číro. Jeho způsob distancování od toho, co dělá a co reprezentuje. Pamatujme totiž, že znakem postmoderny je i krize reprezentace.

    V tomto ohledu je zajímavé sledovat i vyjednávání o podobě vlády a stylizaci jednotlivých politiků. ČSSD totiž myslím stále reprezentuje moderní stranu v dobrém i zlém: určitým znakem tohoto postoje je i to, že nemá příliš vyvinutý smysl pro ironii (na rozdíl od TOP09). Jinou linii modernistické tradice reprezentuje KSČM (ale značně nereflexivní).

    ANO mi však, i přes to, co jsem napsal výše, přijde jaksi rozpolcené mezi modernou a postmodernou. Babišův pragmatismus, s nímž zřejmě do politiky šel, mi totiž přijde vysloveně moderní. V jistém smyslu si totiž na nic nehraje když říká: jdu do politiky hájit zájmy své firmy. Jenže populistická sebeprezentace, to už je jev postmoderní. Možná to Babišovi poradili jeho PR poradci, a bere to pragmaticky (tj. že "to funguje", že "tahle se dnes získávají hlasy"). Ale kdo ví?

    Já se kloním k reflexivní moderně - tedy takové, která je schopná své chyby uznat, poučit se z nich, ale také dbát o svůj veřejný obraz. Takový moderna však musí zůstat čitelná. Musí dbát o to, aby tento obraz nebyl od reality odtržen. Ale taky musí vědět, že realitu ovlivňuje právě i ten obraz. Proto jsem velice zvědav, do jakých slov a frází se bude stylizovat případná koaliční smlouva či vládní prohlášení, ale také, jak se bude v praxi realizovat.