Patří k dobrému tónu vyjádřit znepokojení nad koncentrací mediální moci v rukou českých miliardářů — po Bakalovi s jeho Economií přichází na řadu Babiš s Mafrou — doplněné téměř povinným odkazem na Berlusconiho a obavou, zda i u nás nedojde k berlusconizaci veřejného prostoru.

Jenže to je asi tak všechno, co lze dělat, pokud tedy člověk buď nemá dostatečně vlivnou funkci v antimonopolním úřadu, aby tomu mohl zabránit, nebo není zaměstnancem firmy Mafra a v reakci na změnu majitele nedá výpověď, jako to udělal Tomáš Němeček, tvůrce, autor i editor přílohy Lidových novin Právo a justice, jejíž vznik — to jen na okraj — považuji za jeden z nejpřínosnějších momentů poslední doby na české mediální scéně.

Nejčastějším argumentem proti tomu, aby tak silnou mediální firmu, jako je Mafra, vlastnil druhý nejbohatší Čech, jsou jeho přímo vyjádřené politické ambice. Navíc jeho Hnutí ANO je považováno za populistické a antisystémové, překračující pomyslnou dělicí čáru mezi byznysem a politikou, nebezpečně připomínající do politického bahna upadnuvší projekt Věcí veřejných a jejich klonu LIDEM. Zkrátka palec dolů.

Jenže — čím se Babiš liší od jiných českých miliardářů (případně stejně mocných ambiciózních manažerů polostátních gigantů), kteří také usilují o to ovlivňovat politiku? Kromě jiného tím, že své cíle neskrývá, ale prosazuje je veřejně, dokonce okatě.

Namísto toho, aby ovlivňoval politická rozhodnutí prostřednictvím nastrčených figur (s nimiž samozřejmě navenek jejich hybatelé nemají jiné vazby než čirou náhodou společný golfový klub nebo marinu, kde kotví jejich jachty), případně Jany Nagyové, chce to dělat sám, a k tomu se vlastní média coby vládcové veřejného prostoru hodí.

Koupit si noviny je navíc legitimní, a když fungují i ekonomicky, může to být jak účinnější, tak levnější, než snaha ovlivňovat veřejný prostor ze zákulisí. Média jsou totiž podnikání a kromě ovlivňování veřejného prostoru, o čemž je především řeč ve vyjadřovaných obavách, mohou, dokonce mají, vydavateli vydělávat peníze.

Dosavadní německé majitele právě Mafry nelze podezírat, že by je na téhle — viděno jejich očima — provinciální mediální skupině zajímalo něco jiného než to vydělávání. Neplatí to jen o nich, stejnou logikou se řídí i další zahraniční majitelé českých médií.

Soustředit se pouze na zisk ovšem veřejný prostor ovlivňuje také, byť jde o cosi jako vedlejší škody. Jsou páchány na kvalitě médií jakožto veřejné služby. Jen s mírnou nadsázkou lze říci, že kdysi uctívané (u nás převážně jen teoreticky) pravidlo, že každá zpráva musí být ověřena nejméně ze dvou zdrojů, pak nahradí nutnost vydolovat z každého zdroje alespoň dvě zprávy a ověřování nahradit kouzelným slůvkem „údajně“ nebo „zdroj, který si nepřeje být jmenován“.

Základní mantrou řízení redakcí se pak stává snižování nákladů a největší bonusy má ten šéfredaktor, který dokáže dělat noviny s nejmenší redakcí, složenou pokud možno ze studentů, kteří stojí polovic.

Kdyby Babiš koupil firmu Mafra a chtěl ji řídit se stejnou podnikatelskou filozofií jako dosavadní majitel, lze to proto považovat za jen o málo méně nebezpečné, jako to, že svých médií bude využívat k prosazování zájmů svého politického hnutí a svých firem. Vést by to dokonce mohlo k jednomu z možných scénářů vývoje: po zhodnocení obchodních výhledů jednotlivých titulů a dalších akvizic (včetně tiskáren) je klidně možné, že nový majitel se bude chovat jako krizový manažer a bude rozvíjet jen ty silnější a perspektivnější části Mafry (MF DNES, Metro, tiskárny).

Slabší části, konkrétně Lidové noviny, může naopak utlumit až zadusit. Jsou sice svého druhu národní kulturní památkou z papíru, avšak zkušenost nás učí, že to žádné terno není a často nepřežijí ani ty z kamene. Nicméně je tu i naděje, že tento vývoj jistý není, a i když Babiš rozhodně nevypadá jako člověk ovládaný sentimenty, překvapit může.

Mnoho nenapovídá ani konflikt mezi redakcí Lidových novin a novým majitelem, který se odehrál okamžitě poté, co Babiš Mafru převzal (byť vlastnictví není dosud stvrzeno antimonopolním úřadem). Majitel v něm dal najevo, že má své zájmy, že si myslí, že má právo na to, aby mu jeho noviny věnovaly pozornost, avšak poté, co narazil na odpor, vyhodnotil si, že by se mu tlak nemusel vyplatit, omluvil se za něj, a dokonce sám navrhl, že nechá připravit etický kodex, v němž budou vztahy mezi ním a redakcí (redakcemi) definovány.

Je to chvályhodné, avšak vzhledem k tomu, že dodržování takovéhoto kodexu silnější stranou (Babišem) není vynutitelné, natož aby vůči němu bylo možno uplatnit nějakou sankci, může jít o pouhou formalitu, trik, jak postupně ovládnout situaci. Také v tomto případě však nelze vyloučit, že i Babiš může pozitivně překvapit.

Navíc bych řekl, že za pozornost stojí víc to, co se nestalo, než co se stalo: MF DNES, o níž Babišovi nepochybně jde mnohem víc než o Lidovky, se od samého počátku chová velmi neutrálně. Je to výraz profesionálního přístupu nebo signál ochoty přizpůsobit se novému stavu?

A konečně, větší jasno do vývoje nepřináší ani oznámení, že se Babiš pokouší koupit také TV Prima, tedy opravdovou televizi a nikoli stanici typu Óčko, kterou dostal s Mafrou. Samotné oznámení totiž navozuje pouze otázky: jde o hru, jakési ukazování svalů nebo o skutečný pokus vytvořit opravdové mediální impérium, byť pořád jen provinciální?

Zatím to vypadá, že Prima není na prodej a antimonopolní úřad by v tomto případě mohl mít opravdu významné námitky — avšak je tomu skutečně tak? V českém prostředí je přece až příliš často možné i to zdánlivě nemožné. Každopádně teprve kdyby se tenhle nákup uskutečnil, začal by z Andreje Babiše jít strach doopravdy.