Patří k dobrému tónu vyjádřit znepokojení nad koncentrací mediální moci v rukou českých miliardářů — po Bakalovi s jeho Economií přichází na řadu Babiš s Mafrou — doplněné téměř povinným odkazem na Berlusconiho a obavou, zda i u nás nedojde k berlusconizaci veřejného prostoru.

Jenže to je asi tak všechno, co lze dělat, pokud tedy člověk buď nemá dostatečně vlivnou funkci v antimonopolním úřadu, aby tomu mohl zabránit, nebo není zaměstnancem firmy Mafra a v reakci na změnu majitele nedá výpověď, jako to udělal Tomáš Němeček, tvůrce, autor i editor přílohy Lidových novin Právo a justice, jejíž vznik — to jen na okraj — považuji za jeden z nejpřínosnějších momentů poslední doby na české mediální scéně.

Nejčastějším argumentem proti tomu, aby tak silnou mediální firmu, jako je Mafra, vlastnil druhý nejbohatší Čech, jsou jeho přímo vyjádřené politické ambice. Navíc jeho Hnutí ANO je považováno za populistické a antisystémové, překračující pomyslnou dělicí čáru mezi byznysem a politikou, nebezpečně připomínající do politického bahna upadnuvší projekt Věcí veřejných a jejich klonu LIDEM. Zkrátka palec dolů.

Jenže — čím se Babiš liší od jiných českých miliardářů (případně stejně mocných ambiciózních manažerů polostátních gigantů), kteří také usilují o to ovlivňovat politiku? Kromě jiného tím, že své cíle neskrývá, ale prosazuje je veřejně, dokonce okatě.