Německý Institut pro ekonomický výzkum v Halle (IWH) zveřejnil studii, ve které zkoumal vývoj nákladů německé vlády na veřejný dluh. Ze srovnání vývoje krátkodobých úrokových sazeb z vládních dluhopisů a jejich hypotetickým vývojem „bez dluhové krize v Evropě“ vychází německé dluhové břemeno jako vítěz.

Od vzniku Evropské měnové unie bylo Německo spolu například s Nizozemím, Rakouskem nebo Belgií ve velmi výhodné pozici přebytkové země. Zafixováním směnných kurzů byl zafixován i obchodní vztah mezi přebytkovými zeměmi a jejich nutnou protiváhou — zeměmi schodkovými. Měnová unie usnadnila pohyb zboží z Německa na jih Evropy s velkou finanční odměnou v opačném směru, která se pak obratem vracela jako zahraniční investice zpět na jih.

Finanční, hospodářská, bankovní, dluhová a „bůhvíjaká“ krize zamíchala s obchodními a investičními vztahy, ale vestavěnou nespravedlnost nezměnila. Němečtí investoři se začali obávat řeckého prostředí a pochopitelně zareagovali útěkem z Řecka do bezpečí. V dobách paniky je to samozřejmé chování — umožněné je pouhým stisknutím tlačítka. Naneštěstí ale ovlivňuje veřejné rozpočty. Zatímco se řecká správa dluhu hroutila pod skokově rostoucími úrokovými sazbami, které zapříčinily postupnou neschopnost refinancování dluhu, německá vláda z této situace těžila.

Za německé vládní dluhopisy se z 3 % během pár let platilo jenom procento, a v dobách největšího strachu se úrokové sazby dostaly dokonce až do záporných čísel. Na tom postavil institut IWH svůj výpočet. Německo „uspořilo“ od roku 2010 na úrokách 109 miliard eur, což bylo podle studie neúměrně více, než ušetřily ostatní přebytkové země Eurozóny.

Čím hůře se dýchalo Řekům, tím lépe bylo Němcům. Němečtí investoři sice přicházeli o do té doby vysoké výnosy z investic na jihu Evropy, návratem „domů“ si však zajistili v té době nedostatkové „bezpečí“. Německá vláda byla přílivem kapitálu do země ochráněna před dluhovými problémy a mohla si tak zachovat roli vzoru zodpovědnosti. A nakonec je tu německý soukromý sektor: ten sice z recese v Evropě nijak netěžil, oslabování eura však vytvořilo prostor pro export mimo Eurozónu, který vyvážil skomírající vývoz vyprahlým zákazníkům z evropské periferie.

↗

Německo spolu například s Nizozemím, Rakouskem nebo Belgií bylo od vzniku Eurozóny ve výhodné pozici přebytkové země. Zafixováním směnných kurzů byl zafixován i obchodní vztah mezi přebytkovými zeměmi a jejich nutnou protiváhou — zeměmi schodkovými. Foto eunews.it

V čí prospěch se budeme integrovat?

Německo poskytlo Řecku v rámci pomoci asi 90 miliard eur. Zmíněná studie shrnuje dosažené výsledky jednoduchým počtem — kdyby kancléřka Merkelová odpustila Řecku celý dluh, Německo by bylo stále ještě v plusu.

Někdo může namítnout, že nelze porovnávat řecký dluh a úspory německé vlády, minimálně vzhledem k hypotetičnosti situace. Proč by výhody z příznivé situace na kapitálových trzích měly nutit Němce k odpouštění dluhů? Odpověď je stále stejná — Eurozóna. Právě nastavení měnové unie bez mechanismu, který by dokázal recyklovat trvalé přebytky jádra a spravedlivě rozděloval prostředky chronicky deficitním zemím, vytvořilo trvalé obchodní nerovnováhy. Zvýhodněná skupina států přirozeně těží z konjunktury, i v momentech krize jsou však tyto státy díky svému postavení chráněny před špatným koncem. Ignorování této skutečnosti přivedla celou Evropu do éry nejhlubší nedůvěry v Eurozónu.

Na Eurozóně je dnes terčem kritiky snad všechno: od ekonomicky nesmyslné architektury měnové unie, přes kritiku německé germanizující snahy uprostřed společenství, až k vytrácení perspektivy další integrace, které může ohrozit celý evropský projekt. Německá zatvrzelost vtělená do ministra Schäubleho kazí obraz sjednocené solidární Evropy. Schäuble se zastává současného statu quo, aniž by jej dokázal jediným argumentem obhájit. A když už má nastínit budoucnost integrace, vidí ji v prohlubování nedemokratičnosti a v pevnějším zakořenění německé převahy.

Od počátku dluhové krize v Evropě se dovídáme, jakými všemi způsoby přebytkové země „vysávají” periferii. Nejnovější studie IWH se jen přidává to dlouhé řady takových upozornění. Před námi jsou dvě možné verze budoucnosti — buď budeme dál měřit rozevírání nůžek mezi jádrem a periferií, nebo těmi nůžkami konečně přestřihneme národní mocenské a finanční zájmy a začneme Evropu skutečně integrovat.