1. Mohutné NE řeckého lidu neznamená odmítnutí Evropy. Znamená odmítnutí Evropy bankéřů, nesplatitelného dluhu a globalizovaného kapitalismu.

2. Není snad pravdou, že část nacionalistů, či dokonce krajní pravice, rovněž hlasovala NE o požadavcích finančních institucí — o diktátu evropských reakčních vlád? Každý ryze odmítavý hlas je samozřejmě vždy částečně zastřený. Krajní pravice vždycky může odmítat některé z věcí, jež odmítá i krajní levice. Jedinou jasnou věcí je vždy až vyjádření toho, co chceme. A každý přeci ví, že Syriza chce pravý opak toho, co chtějí nacionalisté a fašisté. Takže hlasování v referendu nebylo jen obecným odmítnutím protilidových požadavků globalizovaného kapitalismu a jeho evropských služebníků. Je to rovněž hlas důvěry v Tsiprasovu vládu.

3. Fakt, že se to všechno odehrává jen v Řecku — a nikoli, jak bychom mohli očekávat — i všude jinde v Evropě, ukazuje, že evropská levice upadla do nevratného kómatu. François Hollande? Německá SPD? Španělská PSOE? PASOK v Řecku? Labouristé? Všechny tyto strany jsou dnes otevřeně už jen manažery globalizovaného kapitalismu. Evropská levice neexistuje. Je tu malá naděje, dosud nepříliš jasně definovaná, ve zcela nových politických formacích napojených na masová hnutí proti dluhům a škrtům, jmenovitě Podemos ve Španělsku a Syriza v Řecku. Podemos přitom zavrhují distinkci mezi „levicí“ a „pravicí“. Činím tak i já. Takové členění patří do starého světa parlamentární politiky, jenž musí být zničen.