Někdy začátkem šedesátých let vydali jsme se na výlet z Brumova přes Holý vrch až na hrad Vršatec, co mi ho opravovač pořád předělává na Sršatec. Poblíže Okršliska pod horou Kosák turista překročil úplně neznatelnou hranici na Slovensko a ocitl se v jiném světě.

Zatímco ve Vlárském průsmyku vládla industrializace, a pan Miklas, vyučený řezník, u něhož jsme bydleli, jezdil do fabriky MEZ Brumov na motorce, za Okršliskem jsme potkávali jenom žebřiňáky tažené často jen jednou kravou.

Na prašné cestě, do níž pražilo slunce, naložený žebřiňák skřípal a kymácel se, kráva zastavila až ve stínu lísek u křivolakého buku, kde dřevěným korýtkem tekl do dřevěného válovu vytrvalý proužek vody. Nepoznal jsem žíznivějšího tvora — kráva na jeden zátah vypila určitě padesát litrů z válovu, a pak pod svatým obrázkem trpělivě čekala, až se vydlabaný kmen znovu naplní. Pod Chmeľovou jsme míjeli nízké chalupy rozeseté ve stráni. Povětšině kryté došky.

U jedné z nich stál starý muž za plaňkovým plotem, na němž viselo několik smaltovaných hrnečků. Rodiče se s ním dali do řeči, jíž jsem pořádně nerozuměl, ale pochopil jsem, že poměry se nadále zhoršují vlivem nějakých funkcionářů v Povážské Bystrici. Stařec sundal s plotu dva plecháčky a pozval nás do chalupy. Z vědra pod lavicí nabral vody a pohostil nás. V letní vůni chládku chalupy jsem se na chvíli oddal blaženosti, na kterou se podnes pamatuji, asi jsem usnul.

O několik let později jsem se vydal na stejná místa. Kde byly chalupy, nebylo nic, ale vůbec nic! Nezůstal na kameni kámen: ani nemohl — vepřovice snadno pohltila louka, strojně požatá. Zmizel i válov s korýtkem a proužkem vody, pod bukem pouze mokval svah. Bylo vedro jako tehdy, naprosté ticho, ani pták nepípl.

Zaniklá osada, Lazy, náležela k obci Vršatecké Podhradie, i ta měla pohnutý osud: Snad že místní rolníci nechtěli vstoupit do JRD, přišlo úřední nařízení o vysídlení obce. Obyvatelé se měli přestěhovat do nově budovaných průmyslových povážských měst, Dubnice na Váhom a Povážské Bystrice, ale oni odmítli.

Jednoho dne Vršatecké Podhradie zachvátil požár, dřevěné chalupy vyhořely skoro všechny. Ani pak odtud lidé neodešli, neutekli, nýbrž znovu ves obnovili, jejich nezdolnost, ba vzpoura podle mého souvisí s tajemnými silami vršateckého hradu. Ostatně je to jeden z mála hradů, který svého tajemství nepozbyl, řekl bych naopak.

Seděl jsem na louce pod Chmeľovou, z níž zmizelo vše, i trnky, i meze, tu řečené hráze, kde dobytek v hloží a lískoví hledal stín, také hrušeň je pryč a místo ní zabodnutá tyč s turistickým rozcestníkem.

Proč je mně to tak líto, nevěděl jsem. Co je mě do toho — pár chalup a dědek, který by stejně umřel. Tušil jsem ale, že stařec i kráva, která jedním douchem vypila válov, a slunko pražilo do cesty, jsou i mým životem, který dávno probíhá paralelně s mým městským žitím uprostřed tramvají, akorát jsem o něm nevěděl.

Od té doby prašnou cestu s kravinci a s pleskáním ocasu, jímž si kráva věčně odhání věčné mouchy, ale k očím si nedosáhne, počítám také za svou cestou, po které jen souběhem okolností nemusím jít, nemusím tak žít.

Asi proto se mi tak těžko teď čte v novinách „o bankrotu a případném odchodu Řecka z eurozóny“, protože sami Řekové přeci nikam neodtáhnou, zůstanou na Balkánském poloostrově a Peloponésu, ze západu omýváni Jónským mořem, z východu Egejským a z jihu Krétským mořem.

Ta země k nám patří, podobně jako ke mně Pražákovi patří Vršatecké Podhradí v Bílých Karpatech a já patřím k němu. Řekové jsou v Evropě po mnohá staletí, déle než my, a jejich kulturní přínos Evropě, nám všem, je tak nezměrný, že my Evropané bychom jim měli pomoci zarovnat jejich dluhy bez mrknutí oka, v rámci kulturní globalizace, na níž oni mají lví podíl. Ať mají konečně od měnové unie a světové centrální banky trochu klidu.

↗

Řecko k nám patří, a my patříme k němu. Jeho přínos Evropě, nám všem, je tak nezměrný, že bychom mu měli pomoci zarovnat jejich dluhy bez mrknutí oka. Foto Robert Wallace, flickr.com

Je třeba se vymanit s diskursu, zda odpuštění dluhů, nebo vystrnadění Řecka z eurozóny, je větším, či menším zlem, zda snaha o záchranu Řecka před bankrotem a grexitem za každou ekonomickou cenu, tedy také na základě solidarity, už nese riziko „morálního hazardu“… A mluvit vůbec o zkrachovalé zemi?

Zemi, která nám dala mnohem větší tragédie, než je dnešní dluh, (Aischylos, Euripidés, Sofoklés), či větší komedie (Aristofanés) a připomeňme si také epos hrdinský (Homéros).

Abych alespoň trochu posílil racionalitu této své úvahy, ještě připomenu Euklida a jeho metrický prostor na množině všech uspořádaných n-tic reálných čísel. Ostatně bez Pythagora bych možná ani nevěděl, k čemu slouží pravoúhlý trojúhelník.

Právě vzhledem k sounáležitosti, kterou k Řecku cítíme, nemáme právo o něm nyní instrumentálně rozhodovat jako o nezdárném obchodním partnerovi, který nás začal podvádět. No asi nemůže jinak.

Navrhoval bych na podporu Řecka, spíše jako vyjádření díků, že takovou úžasnou zemi máme, aby každý z nás Evropanů, kdo může, věnoval Řecku deset eur, my po dvě stě osmdesáti korunách; a Řecko by z toho nejen hned bylo venku, ale krásně by se mohlo povznést nebo nepovznést, jak by chtělo!

A až nám by bylo nejhůř a my si zoufali (to už bude brzo), jistě by nebylo proti, abychom více využili Sókrata, který za největší úděl člověka pokládal starost o duši s cílem dosažení dobra.