Někdy začátkem šedesátých let vydali jsme se na výlet z Brumova přes Holý vrch až na hrad Vršatec, co mi ho opravovač pořád předělává na Sršatec. Poblíže Okršliska pod horou Kosák turista překročil úplně neznatelnou hranici na Slovensko a ocitl se v jiném světě.

Zatímco ve Vlárském průsmyku vládla industrializace, a pan Miklas, vyučený řezník, u něhož jsme bydleli, jezdil do fabriky MEZ Brumov na motorce, za Okršliskem jsme potkávali jenom žebřiňáky tažené často jen jednou kravou.

Na prašné cestě, do níž pražilo slunce, naložený žebřiňák skřípal a kymácel se, kráva zastavila až ve stínu lísek u křivolakého buku, kde dřevěným korýtkem tekl do dřevěného válovu vytrvalý proužek vody. Nepoznal jsem žíznivějšího tvora — kráva na jeden zátah vypila určitě padesát litrů z válovu, a pak pod svatým obrázkem trpělivě čekala, až se vydlabaný kmen znovu naplní. Pod Chmeľovou jsme míjeli nízké chalupy rozeseté ve stráni. Povětšině kryté došky.

U jedné z nich stál starý muž za plaňkovým plotem, na němž viselo několik smaltovaných hrnečků. Rodiče se s ním dali do řeči, jíž jsem pořádně nerozuměl, ale pochopil jsem, že poměry se nadále zhoršují vlivem nějakých funkcionářů v Povážské Bystrici. Stařec sundal s plotu dva plecháčky a pozval nás do chalupy. Z vědra pod lavicí nabral vody a pohostil nás. V letní vůni chládku chalupy jsem se na chvíli oddal blaženosti, na kterou se podnes pamatuji, asi jsem usnul.

O několik let později jsem se vydal na stejná místa. Kde byly chalupy, nebylo nic, ale vůbec nic! Nezůstal na kameni kámen: ani nemohl — vepřovice snadno pohltila louka, strojně požatá. Zmizel i válov s korýtkem a proužkem vody, pod bukem pouze mokval svah. Bylo vedro jako tehdy, naprosté ticho, ani pták nepípl.