Nejsou jen muži v saku, aneb kdo by hlasoval NE v řeckém referendu

Petr Bittner, Jan Bittner

Ekonom Jan Bittner a redaktor DR Petr Bittner komentují výstupy mladých zástupců finančních institucí, kteří jsou zvláště v ČT často prezentování jako ekonomičtí experti. Jejich názory staví do kontrastu s míněním Stiglitze, Krugmana a Pikettyho.

Zvlášť Česká televize, ale i jiná média mají sklon zvát k hodnocení situace v Řecku ekonomy a další znalce, kteří zastávají poradenská místa ve významných finančních institucích. Tyto osoby dostávají svoji odměnu za to, že přinášejí svému zaměstnavateli svými analýzami zisk. Nejsou tedy nezávislými komentujícími — ekonomické krize navrhují řešit vždy s přihlédnutím k pozici svojí instituce. Je to jejich práce, chtít takové ekonomické klima, ve kterém si jejich instituce udrží dominantní postavení.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Oni — řekněme — muži v saku se přitom těší privilegované značce „experta“ na finanční záležitosti — svět ekonomie jako by byl v téhle perspektivě zcela odtržený od světa, ze kterého se koukáme na jejich pěstěné tváře na obrazovkách. Každý z těch „ekonomických expertů“, který se posadí do studia, řekne vždycky to samé: všichni spolu nabízejí pro svět takovou expertízu, po které zůstanou právě oni experty.

Thomas Piketty, Joseph Stiglitz a Paul Krugman na pásmu z agenturních fotografií. Repro DR

Výskyt a vliv mužů v saku je u nás patrný obzvláště nyní — v souvislosti s řeckým referendem. Místo aby se česká masmédia snažila informovat o tom, co Syriza reálně představuje a čeho se v evropském i řeckém kontextu snaží dosáhnout, zvou si ke komentářům příslušné „experty“ a představují dnešní reprezentaci Řecka jako alibisty, ideologické pomatence či namistrované egoisty.

Syriza je přitom strana pro růst, nejsou to revolucionáři, jak se nám snaží muži v saku namluvit, nebo jak píší novináři jako Martin Šimečka. Tomu se podařil kousek, který vstoupí do historie: v jediném textu přiznal Varoufakisovi hlubokou pravdu, aby jej pak odsoudil podle železné argumentace reductio ad komančum.

V zahraničí se ovšem nevyjadřují k řecké krizi jenom zástupci finančních institucí a novináři s ideologickými klapkami. O řecké krizi jako o zdánlivě pouze ekonomickém problému mají co říct i ekonomické superhvězdy, za kterými nestojí nebezpečí ztráty pěkného zaměstnání v kanceláři v centru Prahy.

Stiglitz: Mezinárodní měnový fail

Profesor ekonomie na Columbia University Joseph Stiglitz je považován za jednoho z nejvlivnějších ekonomů, ba lidí současnosti. A má nobelovku. V posledních letech se přidal k varováním před rostoucí nerovností a k tématu rovněž publikoval několik knih, včetně The Great Divide z letošního roku. Její hlavní myšlenkou je chápání nerovnosti jako volby, ve které jsme si zvolili, či spíše nám byla zvolena, rostoucí nerovnost a koncentraci kapitálu.

Ani přes vyjádření podpory hnutí OWS není Stiglitz žádný radikální levičák, dokonce je i jeho liberálně levicový rejstřík ošperkován jednou velkou kaňkou — působil totiž jako hlavní ekonom Světové banky. Přesto se dnes staví na stranu „radikální neomarxistické extrémistické komunistické populistické alibistické“ Syrizy, tedy řecké vládní strany s přívlastky, jež na ni lepí často komentující v našem prostoru.

„Kdyby se mí studenti makroekonomického modelování spletli v predikcích stejně, jako se pletli ekonomové Troiky, vyhodil bych je.“ Tak komentoval Stiglitz německému ministru financí Schäublemu přímo do očí odhad vyhlídek řecké ekonomiky po zavedení „úsporných balíčků“. Z pozice nobelisty za ekonomii vidí spor Řecka s institucionálními věřiteli v daleko širším měřítku, než jen jako při o peníze a hospodaření. Jde podle něj především „o moc a demokracii“.

Ve třech otevřených dopisech sloupkařů Financial Times Stiglitz od začátku vyjednávání Syrizy opakovaně apeloval na evropské lídry, aby přestali dusit Řeky v neoliberálním hrnci a aby se současně přestali tvářit, že řecký dluh lze splatit. Nelze. Ani škrcením ekonomiky.

Krugman: Keynes pro naše časy

Paul Krugman je jedním z nejznámějších ekonomů současnosti. Profesor ekonomie na Princeton University a jako Stiglitz laureát Nobelovy ceny za ekonomii se věnuje mezinárodní ekonomii. Krugman je ve Spojených státech považovaný za levicového ekonoma — předně svou podporou demokratů.

I Krugman se smutně „pyšní“ ve svém životopise určitou kaňkou, protože v 80. letech dělal ekonomického poradce prezidentovi Ronaldu Reaganovi. Zůstává ovšem zastáncem ekonomické vize Johna Maynarda Keynese, který v první polovině minulého století popsal nutnost státních zásahů do hospodářství a tvrdě kritizoval uvalení zničujících reparací na Německo.

Jako Keynesův pokračovatel je nyní Krugman v podobné situaci. Tvrdí, že úsporná opatření musrjí vzít za své, jinak se Řecko z hospodářské recese nevyhrabe.

Aktuální referendum o opětovném přivázání vězeňské koule austerity k nohám spodních 90 procent Řeků podle Krugmana neodráží alibismus či rovnou prohru Syrizy, jak se ho snaží interpretovat zástupci věřitelů. Naopak jde především o Tsiprasovu smysluplnou otázku po trvání demokratické legitimity jeho mandátu pro vyjednávání s věřiteli.

„Demokratická legitimita stále ještě v Evropě něco znamená. A pokud ne, tak to také potřebujeme vědět,“ doplnil Krugman nedávno svoje obavy nad demokratičností dnešní Evropské unie. Kdyby dostal volební lístek k blížícímu se řeckému referendu, i Krugman by věřitelům řekl jasné „ne“.

Piketty: záchranář kapitalismu

Profesor ekonomie Thomas Piketty vstoupil do ekonomické síně slávy před dvěma lety vydáním stěžejního díla Kapitál v 21. století, které se nečekaně stalo knižním bestsellerem. „Druhý Kapitál“ zásadně otevřel diskusi o ekonomické nerovnosti. Pikettyho desetileté shromaždování dat o distribuci bohatství vyústilo v poznání, že kapitalismus nedokáže sám reagovat na koncentraci bohatství v rukou mála. I přes toto v jádru extrémní zjištění zůstal Piketty umírněným. Namísto zatracení by kapitalismus raději zachránil před sebou samým daněmi a přerozdělováním.

Ekonomická nerovnost se i díky Pikettymu stala oblíbeným politickým tématem. Boj proti nerovnému bohatství však zatím skončil pouze u „vážné diskuse“. Tak vážné, že se do ní, světe div se, zapojil i sám Mezinárodní měnový fond. Ve své nové zprávě líčí nerovnost jako „zásadní výzvu dneška“.

Snad poprvé v dlouhé neoliberální historii Fondu se jeho analytikové rozepsali o nutnosti zásahu ve prospěch chudých a střední třídy. V praxi ale toto otočení o 180 stupňů nezanechalo jedinou stopu: MMF dál tlačí Řeky k politice austerity, která nejenom znemožňuje, aby se celé hospodářství vzpamatovalo, ale současně dále prohlubuje propast mezi „těmi, co nemusejí pracovat“ a „těmi, co se navzájem obviňují z toho, že pracují málo“.

Thomas Piketty dlouhodobě kritizuje Evropskou unii, která svou politikou nijak nečelí koncentraci bohatství, ale naopak ji stimuluje (ze stejných důvodů jako MMF). I proto se také Piketty podepsal pod otevřené dopisy sloupkařů Financial Times ohledně ukončení austerity v Řecku a odpuštění alespoň části dluhu.

Francouzský ekonom se rovněž zúčastnil rozhovoru s lídrem španělských Podemos Pablem Iglesiem v televizním pořadu La Tuerka, kde došla řeč i na počínání Syrizy. Piketty ji považuje za politickou sílu, která Evropě ukazuje demokratický směr. Pro Pikettyho je Syriza „schopností představit si jinou Evropu mimo současné konzervativní mantinely neoliberalismu“.

Jiný, zběsilý obraz věší Evropanům na nos všichni ti, pro které jsou finanční trhy návodem na všechny problémy světa: Tsipras je komunistický revolucionář, Varoufakis je drzý neomarxista a Syriza je strana, která slíbila nesmysly, která ohrožuje demokratičnost Evropy a která snad i uzavírá hranice a zavádí pětiletky.

Teoreticky by se dalo „mužům v saku“ uvěřit, že mluví z pozice skutečných expertů a ne z pozice věčných kolovrátků finančního kapitálu. To by se ale nesměli sami učit ekonomii z učebnic a knih, které psali právě Stiglitz, Krugman či Piketty. Tito tři dobře vědí, jak by teď v neděli v Řecku hlasovali.

    Diskuse
    VK
    July 4, 2015 v 20.59
    Bravo!
    July 5, 2015 v 20.37
    Jako Stiglitz, Krugman či Piketty
    Podle předběžných výsledků Řekové skutečně hlasovali proti neoliberálnímu šetření, což by podle Tsiprase nemělo znamenat vystoupení z eurozóny. Jak se k tomu ale nyní postaví MMF a EU?
    July 6, 2015 v 5.12
    Reductio ad komančum je vystižný výraz, ale
    jak to říkal, také ad absurdum, Jan Ruml (syn Jiřího Rumla), syn černocha může být zase jenom černoch. To jistě platí i v případě Martina Šimečky, jehož otec Milan Šimečka patřil ke generaci statečných a rozumných komunistů, kteří se pokoušeli (marně?, úspěšně?) změnit ne-li svět, pak aspoň stalinistické a pak normalizační Československo.

    Vedle promyšleného odmítnutí povrchních plků novinářů, založeného na ekonomickém přístupu (včetně odmítnutí těchto plků opravdu renomovanými ekonomy), bychom potřebovali podobný rozbor z hlediska politické vědy a z hlediska práva (lidských práv a/nebo demokratického právního státu). Vztaženo na ČR, ukázala by se jalovost a provinčnost ČSSD, jejíž špičky (Sobotka, Zaorálek) nyní interpretují výsledek řeckého referenda jako vůli Řeků opustit eurozónu. Je to úpadek, skoro jako Miloš Zeman, který už před měsícem Řecko z eurozóny vyhazoval.

    Ani Martin Schulz nakonec nejel přemlouvat Řeky, aby hlasovali "ano". Bude mít řecké referendum nějaký pozitivní vliv na německou sociální demokracii? Dost pochybuju.
    July 6, 2015 v 6.41
    duch nad hmotou ?
    v každém případě nyní nikdo neví jak by mělo to vítězství ducha (přání nebýt pokořen) nad hmotou (existence dluhů) reálně dál fungovat. Ani odchod z eurozóny totiž tenhle problém vztahu dlužník věřitel nevyřeší.
    PM
    July 6, 2015 v 9.43
    Nepamatujete náhodou pane Dolejši,
    jak vyřešili vztah mezi duchem a hmotou dlužníci/občané islandští ostrované a věřitelé/bankéři ostrovanů britských ?
    July 6, 2015 v 10.4
    Island neměl euro.
    PM
    July 6, 2015 v 10.4
    A Libérqation má na vás pane Dolejši dotaz:
    Libération schreibt: "Die Europäer können endlich anerkennen, dass die dem ganzen Kontinent aufgezwungene brutale Sparpolitik katastrophale politische Folgen gehabt hat, von denen das Nein der Griechen nur ein Beispiel ist. Die Europäer können nun die Schulden verringern, von denen selbst der Internationale Währungsfonds (IWF) sagt, sie könnten unmöglich zurückgezahlt werden. Unter diesen Voraussetzungen ist eine Einigung möglich. Werden die europäischen Politiker Europa retten?"
    PM
    July 6, 2015 v 10.8
    Pane Kubičko, kdo se neumí schovat
    t za jakkoliv vypečené záminky.....
    VK
    July 6, 2015 v 10.35
    V Japonsku ta hmota - existence dluhů významně překračujících zatížení Řecka - nepředstavuje podstatný problém.

    S vlastní měnou padá tím momentem krize likvidity, v nejhorším případě může začít default vedený dlužníkem. V takovém případě rovněž centrální banka plní funkci věřitele poslední instance.

    A pak je tu přinejmenším technická možnost (zapovězená čistě politicky, realizovatelné to je), že by ECB skupovala evropské dluhy stejně, jako japonská centrální banka ty japonské.
    July 6, 2015 v 10.42
    Pane Petrásku
    té Vaší poznámce nerozumím ani částečně.
    + Další komentáře