We are all Greeks

Jiří Dolejš

V řeckém postoji lze najít něco hrdého. Zároveň však nesmíme pouštět ze zřetele nezbytnost udržitelného řešení celé krize. Evropa může být lepší, je tohle ale reálný projekt změn?

To, co se v těchto dnech odehrává v Helénské republice v médiích, překrylo imigrační krizi i dění na Ukrajině. Všichni prožívají s Řeky jejich příběh. Jaké ale bude rozuzlení? Nezapomínáme, že podíl na tomto stavu má i avanturismus řeckých elit v posledních patnácti letech? A nejsou oslavy výsledků referenda předčasné, pokud by šlo jen o odpor bez plánu jak dál? Dál plout na vlně všeobecné frustrace není to, s čím by mělo smysl se solidarizovat.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Na jedné straně si nositelé vítězného „OCHI“ pěstují pocit hrdého odporu vůči vyděračským věřitelům. To je pochopitelné. Na druhé straně ale tyto věřitele sami tlačí k absurdnímu chování, tedy staré dluhy odpustit a současně nové dluhy poskytnout Opravdu nakonec zvítězí duch (nebýt pokořen) nad hmotou (existence dluhů)? „On the Table“ bohužel není další praktický postup, který lidem dá naději, a ne iluzi. A to nejen v Řecku, je to test i pro funkčnost celé Evropské unie.

Je jasné, že pokud by byl helénský precedent pouze o nesplácení dluhů, tak by nejspíš vedl k nápodobě u dalších dlužníků, minimálně na celém jihu Evropy. Kdo by si nepůjčoval, když ví, že nebude muset vracet. A kdo by naopak půjčoval, když by se mu peníze nevracely? Taková nápověda by ovšem malý řecký chaos učinila celoevropským a nejspíš i oslabila celistvost integrace Evropské unie. Evropa může být lepší, je tohle ale reálný projekt změn?

Je tedy zjevné, že ztotožnit se v řeckém příběhu lze pouze s nějakou alternativou. Ta začíná úsilím o lepší výsledek jednání mezi dlužníky a věřiteli ve spojení s rozumným ozdravným programem, které demokraticky obnoví balanci a postrčí zemi na dlouhodobou rozvojovou dráhu. Překážkou takovému programu je nejen přílišné břemeno dluhů, ale také absurdní daně, neefektivní stát, militarizace ekonomiky. To, že občan na ulici za tento stav necítí vinu, neznamená, že se to nemusí řešit — bez řešení naopak tento občan ponese další náklady…

Takový plán Řecko potřebuje, ne chaos v duchu čím hůře, tím lépe. Cílem ale pak nemůže být se nedohodnout a heroicky padnout. Proto je třeba věcná debata o tom jak dál po referendu. Nestačí jen hesla kritizující věřitele, bankstery a kapitalismus. Vláda musí také vládnout a zajistit fungování země. Ke krizovému scénáři může patřit nástup široké vlády národní spásy (lépe než posun k vládě černých plukovníků). Věřme ale, že současný řecký premiér má ještě nějaké eso v rukávu. I když tak jako tak další vývoj bude bolestivý.

Je pravda, že pokud by Řecko předčasně nevstoupilo do eurozóny, neřešila by se dnes otázka, zda má vystoupit. GREXIT samozřejmě neřeší řecké dluhy. Ale téma je to dnes už velmi reálné. Odchod z eurozóny bude pro Řecko znamenat skokovou devalvaci měny a tedy i další propad kupní síly obyvatel. Stará drachma se prostě nevrátí a v té nové měně zdraží, včetně dovozů surovin či léků. Mimo jsou také sny o tzv. komplementární měně (virtuální, lokální či jiné měnové paralely). Smysl by to mělo, jedině kdyby bylo nějaké světlo na konci tunelu. Tím ovšem nejspíš opravdu není řešit insolvenci státu hyperinflací prostřednictvím měny.

okud by Řecko předčasně nevstoupilo do eurozóny, neřešila by se dnes otázka, zda má vystoupit. Ilustrace Česká televize

V neděli se sejdou prezidenti a premiéři všech zemí Evropské unie kvůli Řecku. Do té doby se toho asi moc nestane, i premiér Tsipras odkládá své nové návrhy. Pokud by drachma nezvýšila exportní potenciál země a její větší konkurenceschopnost, tak samozřejmě nemůže přispět k vnější rovnováze. Dluhy vedené v eurech zůstanou, vnitřní ekonomika však bude devastována bezcennou měnou.

Skončily by příděly z evropských fondů, na které si Řekové již zvykli. Místo konverze ekonomiky posun ke strukturální zaostalosti, samozásobitelství a zavřenosti před světem. GREXIT by ožebračil zejména ty, kteří mají už dnes málo. Radovat se budou moci jen turisté, kteří do Řecka přijedou s tvrdou měnou.

Ten nejčernější scénář stále nenastal. A řecké referendum tuto otázku nemohlo samo vyřešit. Mnozí jsme ho chápali jako nezbytný tah vůči tlaku věřitelů, jako odpověď na diktát kapitálu a finančních institucí. Jeho uspořádání bylo obhájením práva na demokratické rozhodování podle vůle lidu ve věci strategického významu.

Tento krok je třeba respektovat a ocenit. Sám o sobě ale nepřinesl rozhřešení. Nyní je třeba na zvolené cestě učinit další krok. Nebude to krok jednoduchý, ale pro reálnou pomoc lidem bude určitě nezbytný.

    Diskuse
    July 10, 2015 v 7.24
    Pane Dolejši, nejdříve jste me zaskočil tim, že dluh je hmota, ale asi máte pravdu. Patří do společenské základny. Ale jinak pochybuji, že touha "nebýt pokořen" patří do nadstavby. Jde totiž spíš o emotivní záležitost, lidský faktor, náležící více méně také do kategorie bytí.
    Já bych otázku postavila tak, zda zvítězí dobrá příroda (čili lidská přirozenost) nad zlou umělou hmotou, kterou je tento dluh.
    July 10, 2015 v 7.40
    nohy na zem
    hlavní je si uvědomit že srdcaři řekové opravdu žili díky svým vládám na dluh a že solidarita s nimi u evropanů naráží na to že ty záchranné balíčky jdou z veřejných peněz. A tak stojí proti řeckému voliči volič německý a další.
    Takže ta solidarita (wir sind alle Griechen) těžko bude fungovat na oné emocionální bázi, která nepřináší rozhřešení a že lze pouze podporovat skutečné ozdravné programy nikoliv hru o čas, která může překlopit řeky do reálné propasti
    Mudrovat nad tím co by bylo kdyby bylo asi moc nepomáhá - cesta z krize nejsou heroická hesla ale jasná a praktické exekutivní rozhodnutí s časovým rozvrhem účinků o kterých není bohužel stále debata. A to i na levici. jejíž jásot z referenda je z hlediska dalšího vývoje poněkud nevěcný.
    O to mně šlo především.
    MP
    July 10, 2015 v 13.58
    Jiřímu Dolejšovi
    Ano, jdou z veřejných peněz. Potom, co nikoli řecké, ale německé a další vlády převzaly nedobytné pohledávky od soukromých subjektů, které si předtím nechali za riziko na úrocích velmi slušně zaplatit.
    Nemluvě o tom, že otřesení eura, který případný grexit vyvolá odnesou zase ti, kterým se v případě jasných exekutivních rozhodnutí bude namlouvat, že řecká pohledávka není nedobytná.
    July 10, 2015 v 14.35
    výchova k věcnosti
    Samotný grexit by eurem moc neotřásl - to spíš je větší problém iracionalita při jednání o škrtání dluhů, kdy místo bilančního uvažování dominují psychologické momenty jedněch či druhých.
    Jde přeci o to seškrtat dluhy nedobytné, resp. ponechat to na co lze reálně vydělat z budoucích výnosů.Co nad to je vede k morálnímu hazardu (každý si půjčí když nebude muset vracet) a co pod to je k sociální tvrdosti.
    Větší iluzi také vidím v důvěře v drachmu a víra že nějaké lokální platidla vyvedou zemi z krize. V tom opravdu kořen věci není. Ten je v konvergenci ekonomiky.
    Racionalizační kroky připravení pro dnešní diskusi v řeckém parlamenty jsou konečně typem diskuse která scházela.
    Názory na zvýšení korporátní daně či DPH, redukce výdajů na obranu či parametrické úpravy důchodového systému a možné privatizace se budou jistě lišit. A výsledná podoba může být i jiná.
    Ale jsou sice prvním leč důležitým krokem jak nestát na místě - ony reformní vize se stejně budou vyvíjet v čase, hlavně aby se staly předmětem věcných diskusí, aby to neskončilo jen u onoho hrdého vzdoru vůči zahraničí při současně natažené ruce k další "solidaritě".
    MP
    July 10, 2015 v 17.44
    JIřímu Dolejšovi
    A mohl byste se pokusit vysvětlit, odkud berete to suverénní přesvědčení, že by Grexit s eurem neotřásl? Po tom, co by EU demonstrovala, že má euro problémy, která neumí oproti národním měnám řešit?
    A proč by měl být seškrtání dluhů více demoralizující než záchrana bank z veřejných prostředků a na úkor veřejných výdajů? Třeba odkupem řeckých papírů, to přece není tak dávno?
    A proč píšete o konvergenci ekonomiky, když to, co pak úvádíte, se týká reformy veřejných výdajů? to přeci není totéž.
    July 10, 2015 v 19.26
    rád vysvětlím
    to je prosté - ekonomika řeckého rozměru je vlastně zcela marginální a pokud by byl odchod GR politicky stabilní, tak by spíše poškodil GR než EA.
    Jinak samozřejmě že by eurotrhy reagovaly na určitý čas volatilitou svých parametrů, ale není to nic existenčního pro celou EA, ta by se spíš zbavila potíží. Důvody trpělivosti jsou spíše geopolitické.
    Restrukturalizace dluhu pak samozřejmě je potřebná, ta demoralizujcí není - ale morálním hazardem je představa že se dluhy neplatí vůbec - to by pochopitelně pak chtěli všichni.
    Problém EA je nedotažená integrace, která komplikuje dotvoření tzv. dotvoření optimální měnové zóny, jinak je velká a ekonomicky silná dost...
    Vlastní měna, vlastní kapitál v malé zemi těžko zafungují jako záchrana.Tohle hraní na suverenitu v době globalizace naší existence (podobně jako vojenskou neutralitu) by musely respektovat ti mocní.
    země se po léta propadala směrem k chudé ekonomice typu Bulharska - takže kromě jednání o oddlužení je nutný program změn včetně střídmějšího vládního provozu (bez tupých škrtů) která onu konvergenci nastartuje.
    Sypat další a další dluhové peníze do černé díry ji nenastartuje vůbec. To právě spolu úzce souvisí. Efektivnější stát a konverze struktury ekonomiky je proces který musí oddlužování souběžně provázet.
    MP
    July 10, 2015 v 20.20
    Kdyby bohatí plnili své povinnosti,
    nebylo by třeba, aby si státy půjčovaly a zadlužovaly se. To by si měl uvědomit i "komunista" Dolejš.

    Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že ze všech komunistů v dějinách - co jich bylo nejrůznějšího ražení - se p. Dolejš nejvíce podobá Teng Siao-pchingovi. A to není v mých očích pochvala.
    July 11, 2015 v 7.28
    nepodceňovat praktickou ekonomii
    takové kdyby ale dnes moc nepomůže - trocha ekonomického realismu je nutná. Jediný významný historický pokus o psot kapitalismus (minulý režim) dojel i na neschopnost překonat kapitalismus v ekonomické soutěži.
    Apely na altruismus kapitálu asi nepomohou. Sovětská perestrojka skončila ve stoupě, na tržní reformy dnes ale přistupuje po Číně nejen Vietnam ale i Kuba. KLDR snad napodobovat nikdo nechce. Levice potřebuje reflexi svých ekonomických přístupů jak v teorii tak především v praxi.
    Ordinovat Řecko pouhé utopie asi také nepomůže - ostatně kdyby Řecko nefalšovalo (s pomocí Goldman Sachs) statistiky, nevstoupilo by do EA neřešilo by GREXIT. A kdyby si přehnaně nepůjčovalo nemuselo by nyní řešit své nesplatitelné dluhy.
    Už před 3 roky ostatně začala výměna závazků privátnímu kapitálu za veřejný záchranný balíček. - což mimochodem znamenalo umazání zhruba 100 miliard eur tím, že řekům cenné papíry nahradilo jinými, ale méně ziskovými. A Tsipras v návrzích na další reprofilaci dluhu (změnu splácení) vlastně může dosáhnout něčeho podobného jako v roce 2012.
    MP
    July 11, 2015 v 7.58
    Nejde o apely na altruismus, nýbrž
    o stanovení nových podmínek (samozřejmě prostřednictvím zákonů se sankcemi atd.). Fascinuje mě, jak se vždycky berou u huby ti, kteří skoro za nic nemůžou a kteří jsou ti slabší. Kdy si konečně (minimálně zde v Evropě) došlápneme na ty mocné a bohaté, aspoň tak jak na ty chudé a střední vrstvy? To je ovšem těžké, když i komunista přebírá neoliberální rétoriku, že...:)

    Vietnam a (pomaleji) Kuba nezavádějí "trh", nýbrž kapitalismus. A jistě chápu, že byste se u nich cítil jako ryba ve vodě, jen prostě nemohu překonat svůj odpor vůči komunistům, kteří zavádějí (nota bene asociální) kapitalismus.
    July 11, 2015 v 8.28
    Pane Plevo,
    možná že politici v aktuální situaci nic jiného dělat nemohou. Globální kapitalismus je dnes nejvyšším vládcem.
    Mimochodem, loni jsem napsala článek na téma "Novodobé otroctví" tak z něj kousek, který se týká dluhu, vkládám sem:
    Zajímavé je, že dluh byl dříve chápán jako hřích. Protože se do toho hříchu člověk mohl dostat i vlastním nezaviněním, bývalo dobrým zvykem čas od času dluhy odpouštět. Mimochodem, půjčování na úrok bývalo v některých náboženstvích hříchem par excellence.
    Zvláštní kapitolou je dlužní otroctví, které je rovněž známo od starověku. Dostat se do otroctví pro dluhy bylo ve starověkém světě tak běžné, že se proti tomu muselo čas od času bojovat politickým i náboženským způsobem. Jako příklad politického zásahu proti upadání původně svobodného obyvatelstva do dlužního otroctví  bychom mohli uvést Solónovy reformy v Athénách. Solónovým významným činem (za nějž byl nazýván "svatým zákonodárcem") bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů (zejména svobodných rolníků a řemeslníků), kteří upadli pro dluhy do otroctví. Současně Solón zrušil zákon, podle něhož se za dluhy ručilo tělem.
    Z biblických dějin zase známe tzv. milostivé léto, jež kromě odpuštění hříchů zároveň znamenalo i odpuštění dluhů a propuštění z otroctví. Každý padesátý rok, jenž se takto označoval, měli být otroci izraelského původu propuštěni, a navrácen jim majetek, o který přišli zadlužením. Takovými způsoby se ve dávných dobách bránili tomu, aby bohatí a mocní jedinci uváděli své chudé spoluobčany dluhem do otrockého postavení.
    V současnosti bohužel nic takového neexistuje. Dluh je v době globálního kapitalismu pokládán za hřích neodpustitelný. Snad proto jsou miliony osob na celém světě drženy v dlužním otroctví. Úroky mohou narůstat tak, že jsou lidé nuceni pracovat 365 dnů v roce jen za základní stravu a ubytování, přičemž v některých případech dlužní otroctví přechází i na potomky.
    Globální kapitalismus uvádí strukturálním dluhem velké množství lidí do systémového otroctví. Člověk podrobený systémovému otroctví nemá kam utéci. Nemá na vybranou, protože zeměkoule není nafukovací a kapitalismus je všude.
    Proti novodobým formám otroctví nelze postupovat jinak, než vést důsledný boj za humanizaci světa. Především usilovat o snižování nerovností mezi lidmi, o odstraňování chudoby, o opatření směřující k důslednému dodržování zákonů a o upevňování všeobecné solidarity.
     
    + Další komentáře