Mimořádně emotivní momenty přinesla polovina týdne v europarlamentu. Tématem bylo samozřejmě Řecko, a objektem zájmu jeho muž číslo jedna.

Mnozí mu vyjádřili ze svého mandátu solidaritu. Poslankyně z irské levicové strany Sinn Fein Martina Anderson deklarovala emotivně podporu „hrdému a důstojném řeckému lidu, který v těchto dnech nejvíc reprezentuje to, co se schovává pod pojmem demokracie a co konfrontuje neoliberální pořádek Evropy“ a „řecké vládě, která se dnes staví za Řecko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, ba za Evropu samotnou, víc, než kterákoli jiná evropská vláda“.

Podobné hlasy ukazují při objektivním pohledu minimálně na jednu věc: komplikovaná a v mnoha ohledech ideologická kategorie „dluhu“ způsobuje zásadní rozkol nejen ve vnitřním trhu eurozóny, ale trhá vedví samotný étos evropské solidarity. Té solidarity, která podle českého premiéra „má své limity“.

Nikoli. Solidarita, je-li solidaritou, nemůže mít limity. Solidarita je vždy kategorická. A funguje-li kategorie „solidarity“ v evropském politickém prostoru dosud jako politická vějička, budiž. Ale ať je její kategoričnost alespoň horizontem, neboť jiný společnost nikdy mít nebude.

„Irský lid od Kerry k Derry stojí s vámi, pane premiére Tsiprasi, protože využíváte té nejmocnější zbraně ze všech — demokracie. A ta zvítězila už dávno předtím, než byl odevzdán první hlas. Jsme hrdí na to, kým jste a jakou politiku reprezentujete,“ uzavřela Martina Anderson plamenný projev.

Většina hlasů, kterým Tsipras čelil, však zněla docela jinak. Valila se na předsedu Syrizy ze světa, ve kterém Řekové dosud „nenabídli ani jeden konkrétní návrh reforem“, jak se nechal slyšet předseda liberálů Guy Verhofstadt. Právě jeho sedmiminutové „vyhubování“ Tsiprasovi se stalo hitem českých médií.