Mimořádně emotivní momenty přinesla polovina týdne v europarlamentu. Tématem bylo samozřejmě Řecko, a objektem zájmu jeho muž číslo jedna.

Mnozí mu vyjádřili ze svého mandátu solidaritu. Poslankyně z irské levicové strany Sinn Fein Martina Anderson deklarovala emotivně podporu „hrdému a důstojném řeckému lidu, který v těchto dnech nejvíc reprezentuje to, co se schovává pod pojmem demokracie a co konfrontuje neoliberální pořádek Evropy“ a „řecké vládě, která se dnes staví za Řecko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, ba za Evropu samotnou, víc, než kterákoli jiná evropská vláda“.

Podobné hlasy ukazují při objektivním pohledu minimálně na jednu věc: komplikovaná a v mnoha ohledech ideologická kategorie „dluhu“ způsobuje zásadní rozkol nejen ve vnitřním trhu eurozóny, ale trhá vedví samotný étos evropské solidarity. Té solidarity, která podle českého premiéra „má své limity“.

Nikoli. Solidarita, je-li solidaritou, nemůže mít limity. Solidarita je vždy kategorická. A funguje-li kategorie „solidarity“ v evropském politickém prostoru dosud jako politická vějička, budiž. Ale ať je její kategoričnost alespoň horizontem, neboť jiný společnost nikdy mít nebude.

„Irský lid od Kerry k Derry stojí s vámi, pane premiére Tsiprasi, protože využíváte té nejmocnější zbraně ze všech — demokracie. A ta zvítězila už dávno předtím, než byl odevzdán první hlas. Jsme hrdí na to, kým jste a jakou politiku reprezentujete,“ uzavřela Martina Anderson plamenný projev.

Většina hlasů, kterým Tsipras čelil, však zněla docela jinak. Valila se na předsedu Syrizy ze světa, ve kterém Řekové dosud „nenabídli ani jeden konkrétní návrh reforem“, jak se nechal slyšet předseda liberálů Guy Verhofstadt. Právě jeho sedmiminutové „vyhubování“ Tsiprasovi se stalo hitem českých médií.

Verhofstadt žádal od Tsiprase „legislativu, která vytvoří pracovní místa pro mladé“. Nejsem ekonom, ale legislativně se, pokud vím, vytvářela pracovní místa leda za minulého režimu. Politické recepty na nezaměstnanost existují dva — jeden z nich investuje, druhý ulehčuje trhu od regulací. Tohle rozhodnutí je však čistě ideové!

Těžko říct, z jakého mandátu chce belgický pravičák diktovat politiku řeckému levičákovi. Kolik hlasů ožebračených Řeků Verhofstadt obdržel, že se opovažuje vyslovovat velkopanskou ironii větami jako „vím, že je to pro vás levičáky těžké, ale je to nezbytné“?

Znamená snad evropská demokracie pravici? Hlásí se dnes Evropa ke svému zapíranému hříchu? Prohlašuje své „Dobrý den, jsem Evropa a jsem neoliberál“ na anonymním sezení neoliberálů? A všichni ti dosud anonymní neoliberálové ji dnes jednohlasně odpovídají „Dobrý den, Evropo“?

Vím, že je to pro nás levičáky těžké, ale je nezbytné být pravičák. To je sdělení řecké krize. Takové je „poučení z krizového vývoje“ v Řecku Calibri;mso-fareast-theme-font:minor-latin;mso-hansi-theme-font:minor-latin;
mso-bidi-font-family:"Times New Roman";mso-bidi-theme-font:minor-bidi;
mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:EN-US;mso-bidi-language:AR-SA">— ideologická nezbytnost neoliberalismu zející nad řeckou laboratoří. Protože co by se asi stalo s Evropou, kde socialista splývá s lidovcem, kdyby se ukázalo, že zbídačenou zemi lze obnovit jinak než škrtáním, jinak než v bezpodmínečný prospěch velkých financí? To by byl teprve domino efekt…

Guy Verhofstadt sehrál ve středu roli ustaraného demokrata, nadřazeného, přísného, ale spravedlivého otce, který to s nezodpovědným řeckým darebákem vlastně myslí dobře. Pokud by svoje rétorické cvičení omezil na vyjmenování a odůvodnění technických výčitek, bylo by to snad adekvátní. Belgičan však mimo jiné Tsiprase obvinil i z toho, že „propojuje politickou moc s mocí ekonomickou“.

Nejen kvůli tomu Verhofstadt ve středu hulákal na Tsiprase jako opilý milionář na obsluhu. Svůj politický vliv přitom sám umí dobře využít. Je členem několika dozorčích rad nadnárodních korporací (namátkou European Institute of Public Administration, APG Netherlands nebo belgická lodní společnost EXMAR), kterážto členství mu ročně vynáší statisíce eur.

Podle zjištění organizace The Press Project se Guy Verhofstadt ocitá ve střetu zájmů. Jako zákonodárce sedí současně v radě multimiliardového belgického holdingu Sofina, který má zájem na plánované mimořádně kontroverzní privatizaci soluňských vodovodů.

Až Syriza kapituluje (a už se to možná děje) a opustí svoje poslední državy (třeba řeckou infrastrukturu) jako snadnou kořist netrpělivému evropskému kapitálu, užijme si na kolabující evropské levici aspoň svůj malý „I told you so“ moment.

Třebaže to bude v následujících týdnech vypadat na historickou porážku „řeckého jara“, nesmíme do budoucna podcenit naši rozlišovací schopnost.

Řecká krize totiž strhla masky. „Znovuzrození historie“, jak nazývá naši epochu Alain Badiou, s sebou totiž kromě dílčích porážek přináší i světlo, v němž je lépe vidět, kdo hájí čí zájmy. Světlo, v němž můžeme snáze rozpoznat svou vlastní historickou roli.

V těchto dnech a týdnech můžeme prohloubit své pochopení pro to, kým chceme být a na jakou politiku můžeme být jako Evropané skutečně hrdí.

Časy krizí nejsou snadné, přinášejí s sebou hodně křiku. Připomínají bolestivé drama, při kterém vyrůstá dítěti zub.

Syriza je možná prvním zubem, a ty jak známo brzy vypadají. Dáseň bezzubé Evropy však byla jednou provždy prořezána, a její úsměv už nebude nikdy stejně nevinný.