Už 25. ledna čekají Řecko volby, které spolu s Řeky vyhlíží netrpělivě i celá Evropa. Na první příčce volebních preferencí se totiž objevuje SYRIZA — vlajkonoš evropské progresivní levice s charismatickým Alexisem Tsiprasem v čele. V českém mediálním prostředí zůstává řecká sjednocená levice velkou neznámou. Po několika vystrašených textech přinášíme tentokrát pokus o střízlivější zhodnocení ekonomických perspektiv tohoto levicového experimentu.

Řecká koalice malých komunistických, ekologických a socialistických stran kráčí k vítězství v parlamentních volbách. Jejím hlavním cílem je vyvést Řecko z hospodářské pasti, z níž jako by nebylo úniku. „Osvědčené“ nástroje utahování opasků, které v zemi již řadu let ordinuje Troika (Evropská Unie, Evropská Centrální Banka a Mezinárodní Měnový Fond), přinesly kromě nekonečného ekonomického strádání i deficit sociální a demokratický.

Řekům však stojí v cestě oceán. Dokáže Tsipras přimět vody, aby se rozestoupily?

Tsiprasův evropský New Deal

SYRIZA si slibuje, že Evropě ukáže takovou cestu z krize, která bude alternativou neoliberálním reformám. Na horizontu této cesty se má tyčit demokratická, sociální, mírová, ekologická a feministická Evropa bez jednostranně proamerických brýlí v hodnocení geopolitických sporů.

Klíčovým programovým bodem „sjednocené levice“ je jakýsi evropský New Deal charakteristický mohutnými investicemi financovanými Evropskou Investiční Bankou. Nastal čas zapomenout na neviditelnou ruku a, stejně jak to prosazoval Roosevelt při Velké hospodářské krizi 30. let, přiložit k dílu ruce vlastní.

Druhým bodem na Triprasově check-listu je přimět Evropskou Centrální Banku k monetární expanzi (tedy k zvýšení objemu peněz v ekonomice). Eurozóna se potýká s hrozbou deflace, tradičním průvodním jevem krize.

„Kvantitativní uvolňování“ (nákup aktiv centrální bankou, které vede k zvýšení objemu peněz v ekonomice) by mohlo působit jak proti stagnaci Eurozóny, tak proti deflaci. Toho si je vědom i guvernér ECB Mario Draghi. V opozici k tomuto řešení však stojí nejsilnější možný soupeř — Německo.

Německo bylo historicky nejúzkostlivějším správcem vlastní měny. Bundesbanka byla ve své éře dávána za vzor guvernérům na celém světě. V takové politice chtějí Němci samozřejmě pokračovat i poté, kdy marku vyměnili za euro. Dnes k tomu však mají ještě jeden silnější důvod: Němci jsou třetími největšími věřiteli na světě, přičemž v Řecku jsou největším národním věřitelem vůbec. Případný nárůst inflace v Eurozóně by je postihl zdaleka nejvíce.

Od dluhu k dluhu

Řecký dluh je jedním z hlavních témat debat Alexise Tsiprase s předními politickými a ekonomickými elitami Evropy. Dluh ve výši více než 175 % HDP totiž omezuje jakékoliv snahy o změnu. Ocelová koule dluhu drží Řeky pěkně u dna, a nezbývá jim tak než zavádět úsporná opatření diktovaná Troikou.

Z toho důvodu SYRIZA požaduje odepsání větší části řeckého dluhu — mimochodem přesně podle vzoru Německa, kterému byla v roce 1953 část dluhu rovněž odpuštěna. Na zbylou část dluhu pak chtějí řečtí „superlevičáci“ zavést tzv. „růstovou klauzuli“, tedy splácení zbývajícího dluhu jen ekonomickým růstem země. Jeho splácení z veřejného rozpočtu by totiž vedlo zpět do dluhové pasti.

Angela Merkelová už se k tomuto plánu vyjádřila ve prospěch „rozpočtově zodpovědné“ strany Nové Demokracie Antonise Samarase. Kancléřka totiž diskusi o řeckém dluhu podmínila pokračováním politiky úspor a škrtů, proti které SYRIZA brojí. Pokud nenastane přestavba dluhu, SYRIZA bude do nového vládního období vstupovat se svázanýma rukama.

K ambicióznímu „Národnímu plánu rekonstrukce“ ovšem bude Tsipras potřebovat ruce naopak nebývale volné. Etapa ořezávání sociálního státu (od starobních důchodů po vzdělávání a zdravotnictví) má s radikálně levicovou vládou skončit. Na třicetiprocentní nezaměstnanost (a dokonce neskutečnou šedesátiprocentní nezaměstnanost mladých!) je nutné reagovat jinak než vyhlížením zázraku.

Především na mladé a dlouhodobě nezaměstnané je zaměřen Tsiprasův plán pro obnovení zaměstnanosti. Ten má během dvou let vytvořit na tři sta tisíc pracovních míst v soukromém i veřejném sektoru, přičemž náklady na něj se odhadují na 3 miliardy eur. V návaznosti na opatření pro znovuzískání zaměstnaneckých práv či podporu odborů a kolektivního vyjednávání ale může dojít k odchodu řady velkých firem do zemí, v nichž zaměstnanci zůstávají pouhými výrobními faktory.

Všechny kroky k legislativní ochraně a právům zaměstnanců v globálním systému s mobilním kapitálem povedou k odlivu investic ze země. Tsipras totiž není omezován jen Troikou a ohromným státním dluhem — i samy mechanismy současné fáze ekonomické globalizace přísně trestají všechny pokusy o ekonomickou demokracii.

Humanitární krizi v Řecku chce SYRIZA řešit sociálními opatřeními, mezi než patří mimo jiné i elektrická energie zdarma pro domácnosti pod hranicí chudoby (coby způsob boje proti rostoucímu trendu energetické chudoby), vytvoření sítě potravinových dotací domácnostem bez pracovního příjmu nebo garance střechy nad hlavou dotováním nájemného a výstavbou nových bytových jednotek. Pro chudé a dlouhodobě nezaměstnané se mají zřídit bezplatné karty na veřejnou dopravu. SYRIZA si uvědomuje vážnost situace chudých, a tak je na prvním místě jejich programu právě zajištění základních potřeb od jídla a bydlení až po energii.

Ve svém programu se SYRIZA věnuje i problému zadluženosti velké části domácností. Ten by chtěla řešit poskytnutím ochrany pro nezaměstnané nebo možností splácet dluh podle příjmu. V oblasti daní chce SYRIZA zrušit jednotnou daň z nemovitosti a zavést progresi pro luxusní nebo sekundární nemovitosti. Progresivní daň plánují rozšířit i u příjmu fyzických osob.

SYRIZA ví, že bez stabilního bankovního sektoru se neobejde ani sebeprogresivnější levicový projekt. V případě omezování a škrtání dluhů domácností bude nutná finanční injekce bankám. Současně by měla vzniknout řada specializovaných bank, které by mimo jiné sloužily k rozvoji země a financování regionálních projektů.

Léčba řecké demokracie SYRIZOU má být v neposlední řadě léčbou institucionální. Program SYRIZY obsahuje prvek tříštění moci na regionální státní organizace s důrazem na jejich transparentnost a ekonomickou autonomii. Plán předpokládá růst občanské angažovanosti s posílením stávajících a se vznikem nových institucí přímé demokracie. Do této oblasti lze zařadit i „vyhlášení boje oligarchům“, kteří jsou v zemi dlouhodobě spjati s politickou elitou.

Příjmy — kámen úrazu

Takto ambiciózní plán obnovy hospodářství podporou agregátní poptávky (z velké části veřejnými výdaji) a záchrany obyvatel z humanitární krize vyžaduje výrazný nárůst příjmů. Tady lze spatřovat velký kámen úrazu celého plánu. Pokud bychom nepočítali splácení dluhu, má Řecko rozpočtové přebytky. Jenže my splácení dluhu počítat prostě musíme: Řecko bude i po osvobozujícím vítězství SYRIZY pod tvrdým diktátem dluhu.

Daňové úniky a pašování jsou další oblasti, na něž se chce SYRIZA zaměřit v rámci boje proti ilegálním oligarchickým strukturám. Největší část plánu chce SYRIZA financovat právě z daňových nedoplatků. Jejich vybráním Tsipras plánuje v rozmezí sedmi let získat dvacet miliard eur, z čehož vyhlíží 3 miliardy hned v prvním roce vládnutí.

Daňové úniky se ale netýkají jen oligarchů. Přirozenou reakcí na krizi bývá i růst šedé ekonomiky, ze které neplynou žádné příjmy do rozpočtu. V regionálním systému hospodaření to nemusí nutně znamenat velké problémy, neboť šedá ekonomika je přirozenou součástí ekonomických vztahů ve společnosti. V mnoha případech lze dokonce mluvit o určité „základně“, na níž stojí „zdanitelná“ peněžní ekonomika.

Program SYRIZY ale obrovské příjmy do státního rozpočtu potřebuje jako sůl, takže musí šedou ekonomiku nutně omezit: SYRIZA bude shánět daňové příjmy, kde se dá. Přinutit Řeky k placení daní po letech „všeobecného unikání“ je však běh na dlouhou trať. SYRIZA s těmito příjmy zcela určitě nebude moci počítat do začátku vládního období.

Daně nejsou jediným příjmem, se kterým SYRIZA ve svém plánu počítá. Například na podporu regionálního rozvoje prostřednictvím bank hodlají tsiprasovci využít tzv. Hellenic Financial Stability Fund, obnovu zaměstnanosti pak chystají financovat převážně z evropských peněz (a to jednak z již existujících programů, ale v budoucnosti i skrze již zmiňovaný evropský „New Deal“).

SYRIZA se může spoléhat na mimořádné nadšení svých příznivců. Jak dlouho ale vydrží a bude stačit? Foto Syriza.gr

Dluh, daně a soukromý sektor

Kritickým momentem po případném zvolení SYRIZY bude vyjednávání o veřejném dluhu. V případě, že evropští věřitelé ani částečně neustoupí, bude plánovaná změna hospodářské politiky takřka nemožná. Demokratické zvolení radikální levice by ve vztahu k hlavním věřitelům nemělo dostatečnou legitimitu. Nová vláda by musela po vzoru těch starých pouze sklopit uši a utahovat a utahovat.

Jak již bylo řečeno, boj proti daňovým únikům a podvodům je dlouhodobá záležitost, kdežto SYRIZA bude potřebovat výrazný růst příjmů hned od začátku. Tento problém „ufinancovatelnosti“ odkazuje k roli velkých ekonomických hráčů, ale hlavně se přímo dotýká běžných obyvatel, kteří dlouhodobě staví své příjmy na šedé ekonomice, která je v Řecku odhadována na čtvrtinu HDP.

Problematickou by mohla být i strana nabídky. Ekonomický program SYRIZY se soustředí na řešení sociální krize a „nakopnutí poptávky“. Financování celého programu SYRIZY bude do velké míry záviset na soukromém sektoru, což s sebou může nést nepříznivé vedlejší důsledky. V aktuálním programu je však soukromého sektoru jako šafránu.

Program SYRIZY je prostě ekonomický experiment, ze kterého mají vlastníci kapitálu strach. Kvůli růstu práv zaměstnanců, jejich legislativní ochraně, podpoře kolektivního vyjednávání k vyvážení vyjednávací síly obou stran pracovních kontraktů a dalším opatřením výrazně vzrostou náklady práce. A to všechno ve chvíli, kdy západní svět čelí krizi „společnosti zaměstnání“.

Plánované zvýšení minimální mzdy až do výše 750 eur za měsíc (což je částka nebezpečně se blížící průměrné mzdě) může odchod kapitalistů ze země jenom urychlit. Přestože to nemusí být konečná výše minimální mzdy ale jenom výchozí pozice pro případná vyjednávání se zaměstnavateli, před volbami to na investory působí jako repelent.

Reakce na smělou vizi SYRIZY na sebe nenechávají čekat. Už od září minulého roku trvale rostou úroky na řeckých dluhopisech, a to i navzdory nejlepšímu stavu ekonomiky za poslední léta. Finanční trhy tím vyjadřují obavy z vítězství SYRIZY v lednových volbách. Vyšší úroky se nutně projeví v růstu nákladů na průběžné refinancování veřejného dluhu. V kontextu rozhořčené Troiky se tak opět vracíme k dluhu jako klíčovému problému.

Řecko a Eurozóna, hrozby a naděje

Otevřená zůstává i otázka eura. Tsipras nemá v plánu z Eurozóny vystupovat, přesto se právě o taková možnosti hovoří čím dál častěji. Nejen že není jasné, jak by se dal odchod Řecka uskutečnit, ale byla by tím výrazně oslabena stabilita samotné Eurozóny. Řecko by v takovém případě mohlo snadno čelit návratu dluhové krize.

Znovuzavedení drachmy by však Řecku nejspíš nepomohlo postavit se na vlastní nohy. Využití monetární politiky k nastartování ekonomiky není zrovna ideální varianta, protože dluh se splácí v eurech. Monetizace (splacení dluhu tiskem peněz) by stejně nepadala v úvahu — přílišná měnová expanze by dluhové problémy naopak zvýšila. Jakékoliv experimenty s vlastní měnou tak budou neustále narážet na problém veřejného dluhu.

Progresivní levicový projekt SYRIZY může tvrdě narazit na limity, které nynější světový ekonomický systém staví všem ekonomickým experimentům. Již samotný apel Jeana-Claudea Junckera, aby Řekové nevolili „špatně“, značí nahrazení pravo-levého demokratického spektra ekonomistickým spektrem „dobro-špatným“: jako by Řekové už nemohli volit vpravo, nebo vlevo, ale dobře, nebo špatně.

Selhání radikálně levicové vlády v Řecku by kromě zhroucení řecké ekonomiky s velikou pravděpodobností vedlo i k oslabení potenciálu dalších radikálně levicových projektů typu španělských Podemos. Jak se tedy má evropská levice k řeckému levicovému projektu postavit?

Určitě by se neměla a priori zbavovat optimismu. SYRIZA totiž není čistě řecký projekt, ale především naděje pro celou radikální levici. Tsiprasova partaj má i přes mnohé překážky určitou šanci na překonání krize, na zastavení soustavného „globálního vydírání“ a na znovuobjevení některých vytrácejících se rysů demokracie. Její případný neúspěch by tak neměl vést k nihilismu a opouštění touhy po alternativě. Příčinou případného selhání SYRIZY by totiž nebyla sama vize sociálně spravedlivé společnosti, ale systém, pro který taková společnost není cílem.