Vyhrál v evropských volbách tzv. eurospekticismus? Jedná se o kritický či negativistický směr a má to charakter trvalejšího trendu? Bohužel se pod vzestupem euroskepticismu skrývá spíš to druhé. Po letošních volbách v některých zemích významně posílily eurofobní strany, opřené o populistické lákání protestních hlasů.

Fašizující „Fronte national“ Marine Le Penové získala dvacet pět procent hlasů, podobně se s dvaceti osmi procenty hlasů vyšvihla britská UKIP (Independece Party) v čele s Nigelem Faragem. Dánsko, Maďarsko a další země hlásí také výrazné zisky nacionální pravice.

Platí přitom jedno: pokud by měla v Evropě posílit národní a mezietnická či náboženská řevnivost, doplatí na to především ti chudí. Nadějí je, že protievropské síly i nadále představují minoritní krajnost a pokud nesleví ze svých negativistických programů, tak mohou zůstat v izolaci oproti tradičním proudům (socialistům, liberálům, radikální levici či konzervativcům).

Zatím tzv. euroskeptici nefungují příliš jako mezinárodní síla pro nedostatek společných cílů (spojuje je jen negativní pohled na EU, nacionální egoismus je rozděluje). Společnou frakci v europarlamentu budou dávat dohromady těžko.

Nový Evropský parlament bude vycházet ze svých posílených pravomocí a jednat o klíčových oblastech počínaje unijním rozpočtem, evropskými fondy přes zemědělství, energetickou politiku až po imigraci. Očekává se znovu otevření diskuse o základních unijních smlouvách.

Klíčovou metodou budou koalice nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale často i napříč. A obrovskou výzvou budou konkrétní postupy pro řešení hospodářského rozvoje a zaměstnanosti. Pokud se v této oblasti nezlepší fungování EU, tak na poli poražených zůstanou nezaměstnaní a pauperizovaní.

Velkou odpovědnost bude mít i konfederativní frakce radikální levice (Groupe de la Gauche Unitaire Européen / Nordic Green Left), která po těchto volbách zesílila. V roce 2004 měla tato frakce čtyřicet jedna členů, po roce 2009 měla po debaklu italské radikální levice třicet pět členů. Významnou silou je zde Die Linke, která dosáhla volebního zisku jen 7,5 %, což ale ve velkém Německu znamená sedm mandátů.

Podobně silná bude řecká Syriza díky svému volebnímu vítězství 26,2 %. Naopak AKEL z malého Kypru dodá jen dva poslance i přes volební zisk 26,9 %. Významnou silou bude také španělská Izquierda Plural s výsledkem 9,9 %, slabšího výsledku 6,3 % dosáhla francouzská Front de Gauche. V tomto kontextu je 10,98 % pro KSČM slušným výsledkem.

Charakterem je tato frakce, kam patří i zástupci KSČM, většinově kriticky proevropská. Nejsou v ní zdaleka jen evropští komunisté, jsou zde levicoví zelení, feministické iniciativy, lidé vzešlí z hnutí Occupy, ale také třeba zástupci irské Sinn Fein. Nyní zaznívají hlasy, že výsledek mohl být ještě silnější, kdyby se radikální levice přidala k více euroskeptickému proudu. Nemyslím si to. Naopak jsem přesvědčen, že volba „kriticky proevropského“ postoje je správná.

Ukazuje se, že protestní voliči nejsou jen levicoví a že jejich část může přeběhnout ke krajní pravici. Reakcí na to nemůže být zhnědnutí červené. Ustoupit v budování Evropy by znamenalo vracet se k politické nestabilitě typické pro předvečer obou světových válek.

Právě v ČR strašení Evropou moc nepomohlo, spíš zahnalo voliče do pasivity. Do europarlamentu se protáhli jen Svobodní, jejichž odpor proti utužování evropské integrace má charakter nabiflovaných extrémně libertariánských manter a neskrývá velký potenciál.

Klausův výrok, že v eurovolbách vyhráli nevoliči, je v této souvislosti nelogický. A i jiné eurofobní sirény, jako Geert Wilders, nedopadly tak dobře, jak se očekávalo — sám holandský nacionalista cítí svých 13,2 % jako prohru. Lze považovat za příznivé, že u nás nezájem euroflegmatiků převážil nad příklonem k eurofobům, či dokonce k hnutím ještě povážlivějším.

Izolovaní eurofobové obecně určitě nejsou nadějí do budoucna. Ovšem radikální levice musí jejich nástup brát jako hrozbu a perspektivně lépe nastolovat evropská témata a lépe bojovat za zájmy svých evropských voličů, aby nedošlo k vážnějšímu posunu Evropy po hnědé.

Nepotřebujeme koperníkovský obrat ve vztahu k Evropě, jak píše Jakub Patočka, ale otevřenost novým a především prakticky formulovaným myšlenkám, které pomohou přiblížit Evropu lidem. Námětů ve voliči poněkud přehlížených programech pro eurovolby 2014 je k tomu dost.