Jedno je zapotřebí vytknout před další: Vše dopadlo přibližně tak, jak bylo předpovídáno. I když jsou nyní titulky plné triumfu euroskeptiků-nacionalistů, poměr sil v Evropském parlamentu se nijak revolučně nemění.

Křesťanskodemokratický frakční klub EPP ztratil šedesát poslanců, ale i s 214 poslanci zůstává nejsilnějším. Sociálnědemokratický S&D přišel o pět poslanců, avšak i s novými 191 je pořád druhý. Oba proevropské kluby dají dohromady stále pohodlnou většinu. A když je navíc doplní liberálové z ALDE se svými čtyřiašedesáti poslanci (přišli o devatenáct), nebo regionalisté a zelení s dvaapadesáti (ztratili pět) — což se v důležitém obvykle děje —, není se třeba nějaké demontáže současné podoby EU bát.

Druhým z poněkud zanikajících důležitých výsledků proběhnuvších voleb je fakt, že euroskeptici-konzervativci kolem britských toryů a české ODS sdružení v Evropské konzervativní a reformní skupině (ECR) ztratili rovněž, a to nemálo — jedenáct poslanců. Po volbách v roce 2009 jich přitom měli 57.

Hlavní euroskeptická-nacionalistická formace — Evropa Svobody a Demokracie (EFD) — kolem britského UKIPu zase sice získala, avšak pouze sedm poslanců.

Celkově bude mít konzervativní ERC mít nyní 46 poslanců a národovecká EFD 38 poslanců. Jakkoliv je tedy vítězství UKIPu v Británii nepotěšující, z celoevropského hlediska mnoho neznamená.

Do stejné skupiny jako UKIP patří z významných stran už jenom dánští fašizující lidovci, kteří tentokrát rovněž vyhráli, avšak navíc získali pouze dva mandáty, a finští Praví Finové, kteří skončili třetí a získali plus jeden mandát.

Vůdčí silou euroskeptického tábora by se tak měla stát třetí skupina populistů, která však doposud nemá vlastní klub.

Nová síla?

Celkový vliv, jímž budou euroskeptici a nacionální populisté všeho druhu disponovat, je zatím těžké přesně stanovit — jak už uvedeno, bude zde 46 poslanců-konzervativců z ERC, 38 poslanců v klubu EFD, a kromě nich oněch dalších možná až padesát poslanců, kteří jsou také populističtí a euroskeptiční, ale ani k jedné z existujících frakcí nepatří.

Je otázkou, zda z jádra této třetí skupiny kokem triumfující Národní fronty Marine Le Penové (a ano, vítězství Fronty ve Francii je skutečně triumfem, získala 25 procent a bude mít 24 poslanců, tedy o tři více než celá ČR a o 21 více než v minulém období) vznikne nová silná frakce, či zda zůstanou tito národovci bez klubu.

K založení nového frakčního klubu je v Evropském parlamentu potřeba 25 poslanců, což pro FN nebude problém najít, ale též zastoupení ze sedmi zemí. A to problém trochu je.

S kým budou francouzští nacionalisté spolupracovat? Le Penová doufala v silnou alianci s holandskou Stranou svobody Geerta Wilderse, která však zcela překvapivě ztratila, a zřejmě s italskou Ligou severu, která ztratila ještě výrazněji. S britskými UKIPem se francouzská FN nesnáší. Zbývají rakouští Svobodní, jež měli téměř dvacet procent a získali dva mandáty navíc, poněkud jinak orientovaná německá Alternative für Deutschland (7,0 procent, sedm poslanců), malí národovci z Balkánu a úplně odlišný maďarský Jobbik. Ten zůstal na výsledku z roku 2009 s třemi poslanci a necelými patnácti procenty.

Frakce kolem Národní fronty nejspíše nakonec vznikne. Ale jak bude soudržná? Budou si snad chtít francouzští nacionalisté zadat s řeckými neonacisty ze Zlatého úsvitu (9,3 procenta, dva poslanci) či německou vepřovou NPD (jedno procento, jeden poslanec)? Nebo se s nimi pevně spojí neoliberálové-libertariáni typu Richarda Sulíka či Petra Macha? Těžko.

Zcela nejasnou navíc zůstává cesta italského Hnutí pěti hvězd (M5S). V italské části voleb skončilo druhé a v novém parlamentu bude mít se sdmnácti poslanci značnou sílu. Samo usiluje také o výstup Itálie z eurozóny. M5S se ale zároveň neprofiluje vůbec nacionalisticky. A italské národovecké pravici se přímo vysmívá.

Celkově nacionalisté, populisté a euroskeptici opravdu posílili — to zase ne že ne. Vítězství z Francie, Dánska či Spojeného království křičí a jistě budou mít důsledky ve vnitřní politice daných států.

Černé předpovědi z počátku roku, že tito získají až třetinu poslanců a Evropský parlament zablokují, se ovšem nenaplnily. Ani spojení všech protiintegračních stran v novém parlamentu (v praxi nepředstavitelné) nedá dohromady sílu, která by mohla konkurovat lidovcům nebo sociálním demokratům ... neřkuli celému proevropskému táboru.

Trendy na levici

Levice vyšla z letošních evropských voleb poražena, ale ne zcela. Sociální demokracii se podařilo zvítězit v sedmi z osmadvaceti zemí. Ve Švédsku, v Litvě a v Portugalsku vyhrála výrazně klasická soc. dem., na Maltě labouristická a v Itálii pragmatická s leaderem nového typu. Na Slovensku vyhrál Smer a v Rumunsku různorodá koalice vládnoucích stran, jež ovšem má k sociálnědemokratickému ideálu podobně blízko jako strana Roberta Fica.

V Řecku se podařilo s více než šestadvaceti procenty zvítězit Syrize, což se očekávalo; nepředpokládáně dobře se ale vedlo španělským levicovým stranám, které dohromady získaly více než vítězní lidovci, či druzí sociální demokraté.

Odvážně pokrokářskému programu nové španělské levice se bude záhodno věnovat specificky v některém z dalších textů. Četné indicie nasvědčují tomu, že řecká Syriza brzy získá obdobně progresivního partnera.

Frakce důsledné levice GUE/NGL jinak v novém parlamentu celkově posílí, a to z pětatřiceti poslanců na 45. Na vrub úspěchu Syrizy jde přitom polovina těchto nových mandátů.

V zelené části levice přišel o dosud největší zastoupení francouzský zelený klub (v roce 2009 čtrnáct poslanců, nyní šest). Nejsilnější tak budou nově němečtí zelení, kteří však také tři poslance ztratili.

Zrušení vstupní klauzule v Německu pomohlo kromě už zmíněné neonacistické NPD i dvěma dalším zeleným stranám — konzervativně ekologické ÖDP a důsledně až radikálně zelené Tierschutzpartei. Svým jedním poslancem posílí zelenou frakci i němečtí piráti, a tak je možné, že Německo bude v zeleném klubu zastoupeno hned čtyřmi stranami.

Podobnou zajímavostí zůstává také úspěch švédských zelených. Ti letos přeskočili všechny strany středu i pravice a skončili druzí hned za sociálními demokraty, s více než patnácti procenty.

U nás a na Slovensku překvapila snad všechny pozorovatele rekordně nízká volební účast — 18,2, resp. 13,0 procenta. Celkově v EU ovšem dosáhla 43,09 procenta, tedy podobného, resp. nepatrně většího podílu než v minulých volbách.

Výzvou zejména pro české a slovenské politické prostředí příštích let zůstává tento nelichotivý extrém napravit. I v tomto případě totiž evropské volby leccos vyjasnily: Vzhledem k účastem ve zbytku osmadvacítky se zjevně nejedná o problém, za nějž by mohla samotná Evropské unie.