Diskuse se od propuknutí finanční krize roku 2008 až dodnes nesly prakticky ve dvou rovinách — „Jak k tomu u všech svatých jenom došlo?“ a „Co máme dělat s tím vším nepořádkem?“. Otázku prevence před dalším průšvihem přitom stále postrádáme.

Po sedmi letech se veřejnost dokáže jakž takž orientovat v první rovině. Deriváty, finanční a morální hazardování, kapitalismus s do sebe zahleděnou tváří a tak dále. Do povědomí se dostaly i do té doby naprosto vzdálené výrazy jako „zajištěná dluhová obligace“, „swapy“ nebo „rating“. Netvrdím, že je jejich podstata křišťálově jasná i řadovému finančníkovi, milionům lidí se ale tyto pojmy dostaly pod kůži, neboť jim odnesly pracovní místo, domov nebo životní úspory.

Druhá rovina diskusí je stále nedořešená a ještě dlouho taková zřejmě zůstane. Světová ekonomika má letos růst nejpomaleji za celé pokrizové období. S dluhovou krizí se netrápí jen vyspělý Západ. Značně otřesený finanční sektor se jen stěží vzpamatovává z pádu Lehman Brothers a z nutné záchrany mnoha jiných velikánů. A do toho to prokleté Řecko.

Nejen řecká, ale z těch neskloňovanějších i irská, španělská, portugalská nebo italská vláda se dostala do hluboké dluhové krize. Hlavní příčinu hledejme v sanování bankovního sektoru z veřejných prostředků. Jak k němu mohlo dojít s takovou samozřejmostí? Velké banky jsou totiž základními pilíři ekonomiky. Stát coby poslední instance proto nemůže připustit jejich krach, jelikož ten by kromě celého bankovního sektoru destruktivně zasáhl i reálnou ekonomiku.

Výraz „too big to fail“ se zabydlel v každodenním slovníku vysokých bankéřů, největší finanční hráči jej veřejně používají, jako kdyby snad vyjadřoval něco běžného. Přesto přese všechno se přední světoví politici i ekonomové nestydí vinit z dluhových problémů suverénních států občany — ať už kvůli lenosti, vysokým důchodům nebo celkovému „žití nad poměry“.

Institute for New Economic Thinking rozbil ve své studii široce přijímaný argument, že za současnou dluhovou krizí mohou samy státy. Při zkoumání osmiletého období před krizí zjistil, že takzvaný „suverénní dluh“ (v poměru k HDP) v Eurozóně poklesl o šest procentních bodů, ve Španělsku dokonce o čtyřiadvacet. Řecký dluh sice za toto období o 4 procentní vzrostl, proti nejhlasitějším kritikům řecké „nezodpovědnosti“ je však třeba namítnout, že německý i francouzský dluh vzrostl více. Právě vynucená záchrana bank (v řeckém případě těch německých a francouzských) spolu s ekonomickým poklesem vedla k prudkému zadlužování.

↗

Diskuse se od propuknutí finanční krize roku 2008 až dodnes nesly prakticky ve dvou rovinách — „Jak k tomu u všech svatých jenom došlo?“ a „Co máme dělat s tím vším nepořádkem?“. Otázku prevence před dalším průšvihem přitom stále postrádáme. Foto onlinembapage.com

Až zase na Wallstreetu padne nula

Ve Spojených Státech, kolébce dvou největších světových hospodářských krizí, se po letech republikánské deregulace finančního sektoru dostali Demokraté „k nůžkám“ a pokusili se přestřihnout destruktivní pouto mezi finanční krizí a na veřejným dluhem. Již pátým rokem tam probíhá implementace takzvané Dodd-Frankovy reformy Wall Street a zákona o ochraně spotřebitele, největšího balíku regulace finančního sektoru od třicátých let.

Mezi oficiální hlavní cíle balíčku patří finanční stabilita, zametení s problémem „too big to fail“, ochrana daňových poplatníků před negativními důsledky bailoutů nebo ochrana spotřebitelů před nekalými finančními praktikami.

Zatímco jsou veškeré záměry přijímány vesměs pozitivně, s jejich realizací to trochu vázne. Stále chybí to nejdůležitější: zbavit se bankovních obrů. Jedině pak by mohly banky nést následky za příliš riskantní nebo nebezpečné chování, aniž by jejich bankrot ohrozil činnost celého systému. Jenže legislativa se v tomhle bodě zadrhla. Takže zatímco ty úplně nejmenší banky musí omezovat svou činnost kvůli zvýšené administrativní zátěži, která plyne z Dodd-Frankova zákona, největší finanční domy se dál vyhřívají na svých neohrozitelných pozicích.

Ke snaze o stejný životní prostor pro všechny banky se váže i vtip založený skutečnosti. Republikánská strana (největší politické seskupení bílých mužů na světě) navrhuje pozměnit bankrotový zákon tak, aby největší finanční instituce získaly další finanční zvýhodnění. Aneb když už reformy, tak jedině v náš ještě větší prospěch.

Dokud budou bankovnímu sektoru dominovat přerostlé instituce, státní rozpočty si budou muset i při malém zemětřesení prohýbat záda a přenášet na nich všechna rizika za finanční nezodpovědnost gigantů.

Dnešní dluhová situace ve světě se dá přirovnat k pytli střelného prachu. Jen čekáme na to, až praskne další bublina na finančním trhu, přeskočí jiskra a státní rozpočty zažijí nevídaný ohňostroj.

Nevolám po svržení kapitalismu. Nevolám tentokrát ani po krocích, které povedou ke stabilnějšímu světovému hospodářství. Volám akorát po situaci, kdy se lidé nebudou bát o důchod, zdravotní péči nebo vzdělání svých dětí, kdykoli zase na velké Wall Streetové ruletě padne nula.