Míra chaosu ve světě opět narůstá. Globální kapitalismus prožívá krize, které mění svět. Jde o to, jakým směrem budou změny probíhat. Dosavadní krize odhalily slabiny kapitalismu, ale také ho přinutily ke změnám. Zboří se nyní starý svět v jakémsi kataklyzmatickém kolapsu, anebo můžeme stavět zcela nový, lepší svět?

I pokrok, který kapitalismus oproti středověku přinesl, podléhá času a nakonec i dekadenci. Pokrok ale není něco automatického, a regres od civilizace k barbarství je vždy možný. V minulém století byl přeci odpovědí na krizi kapitalismu fašismus. Mysticky diktátorský a reakčně agresivní typ společnosti, který na mikroúrovni ještě připouští svobodnou soutěž, ale na makroúrovni zavádí tuhý korporátní monopolismus.

Někteří utopičtí autoři dnes mluví o vstupu do postkapitalistické éry. Mluvit o postkapitalismu je legitimní a snad i logické. Ale nestačí jen kritizovat chaos a nespravedlnost a věřit, že nová kvalita spolu se změnami výrobních sil zákonitě nastoupí. V podobné situaci před takřka sto lety zavládlo opojení militantní destrukcí starého světa, které davům přinášelo iracionální pocit záchrany světa a obnovy tradičních pojmů (národ).

Ano, rysem kapitalismu je narůstající a dnes už zcela nesouměřitelná nerovnost. V minulém století byla terčem kritiky také plutokracie, což dodávalo rodícímu se fašismu „levičácký“ nádech. Útoky na židobolševické kořeny pak dotvářely obraz nepřítele. Velký kapitál nakonec zůstal po vší té fašistické mobilizaci vášní a nenávisti zcela nedotčen. Nejen německé IG Farben či Krup ale i Exxon, General Motors, General Eelectric a další s fašistickými režimy čile obchodovali.

Dnes je v módě nadávat spíš na bankstery. A útoky na EU naznačují, jako by k svobodě stačilo řečeno s Václavem Klausem odstranit „soudruhy z Bruselu“. Jde ale o svobodné mezinárodní hřiště pro velké korporace a fiktivní bezpečí národní klece pro vystrašené kmány, kterým se tak zabrání dosáhnout mezinárodní solidarity. Mladí extrémisté různé ideologické orientace si paradoxně pod národními hesly notují, jak odstraní diktát Bruselu, aniž by jim docházelo, že bez mezinárodní regulace na nadnárodní korporace nedosáhnou.

Zanadávat si na banky a jedním dechem odmítat cizince a společnou Evropu proto není odpověď na to, jak dosáhnout reálné proměny struktur ekonomické a politické moci. Ta je skrytá v reálném projektu postkapitalismu, který dokáže spojit produktivitu se solidaritou, a který bude mít i nadnárodní, a nikoli národně izolovaný rozměr. Volný trh je abstraktní ideál, který ze spojení anachronického nacionalismu a nadnárodních kapitálových korporací nevzejde.

Prožíváme skutečně proměnu výrobních sil — ať už jí říkáme čtvrtá průmyslová revoluce nebo revoluce informační či vzdělanostní. Automatizace a robotizace přináší nejen růst produktivity, ale proměňuje také pracovní trh. Například Martin Ford (v knize Rise of the Robots) ukazuje, že umělá inteligence oproti mechanizaci zbavuje lidi nejen dřiny, ale i placené práce samotné.

Ne vše vyřeší zkrácená pracovní doba a přesun lidí k novým službám, které se stále bez lidí neobejdou. A všichni nemohou dělat kreativní práci umělců a vědců. Mnozí budou rádi i za nepříliš smysluplné, spíše odcizené „Bullshit Jobs“, jako jakousi maskovanou podporu v nezaměstnanosti, novodobé hladové zdi — ovšem i na ně jsou zapotřebí zdroje.

↗

Mluvit o postkapitalismu je legitimní, ale nestačí jen kritizovat chaos a nespravedlnost a věřit, že nová kvalita spolu se změnami výrobních sil zákonitě nastoupí. Foto Archiv redakce

Fenomén „jobless growth“ (rychleji roste ekonomika než zaměstnanost) je popsán už dnes. Jde o to, jak budou rozdělovány efekty z procesu nahrazování lidí stroji. A je to i problém civilizační. Lidé uvolnění z bezprostřední výroby, nesloužící „kalvínskému kultu práce“, nemusí využít svůj volný čas k smysluplné činnosti. A extrémisté a mesiáši různých apokalyptických vizí se rádi přiživí.

Zacílení na lokální ekonomiku také nezmění globální struktury. Ty jen prostě už nemusí být vázány na konkrétní území. Globalizace je objektivní, ale neprobíhá již cestou centralizace, nýbrž na základě nového, pružnějšího modelu koncentrace moci. Nové fenomény jako sdílení ekonomických statků (takzvaný „share use“), nezávislý základní příjem či lokalizace hospodaření v komunách na síti tak zatím mohou jen stěží být zpružňující součástí páteřní ekonomické architektury moderního světa.

Tváří tvář fašistickému nebezpečí nestačí věnovat se jen tématům obrany a odporu před rasismem a xenofobií. Hledáme shodu na postkapitalistickém projektu a přitom působíme na mezinárodně silném kapitalismem znovu tvrdě dobytém terénu. Je to tedy mnohem složitější. Nová zkušenost přitom odráží značný civilizační posun od časů první i druhé průmyslové revoluce, ale také z prohry pokusu o takzvaný „sovětský model socialismu“.

Rozvinutý trh, usměrňovaný demokratickým plánem, se silnější úlohou společenského vlastnictví a výrobní demokracie; užší sepětí parlamentních reprezentací a hnutí zdola, zakotveném v občanské společnosti ale i transnacionální demokratické instituce — to mohou být důležité prvky širší shody na postkapitalistické odpovědi.

Cesta k sociálně spravedlivé společnosti je dlouhodobější proces, který bude mít různé přechodné etapy. Budou vznikat různé varianty sociálních aliancí zájmů neprivilegovaných a emancipujících se skupin. Důležitým krokem je už upevňování a rozvoj sociálního a právního státu a rozšiřování politiky lidských práv. Jde o nabídku ověřitelné naděje pro většinu, nikoliv útěšných iluzí a snů.