V Latinské Americe, konkrétně v Bolívii, pod patronací tamního prezidenta Evo Moralese zaznělo několik víceméně praktických postřehů a výzev. Řečník popsal dramatickou situaci, jíž mimo jiné charakterizují rolníci bez půdy a pracující bez práv. Poukazuje na nespravedlivost a sociální vyloučení. Odvažuje se tvrdit, že tyto ničivé skutečnosti nejsou izolovanými problémy. Odpovídají určitému systému, který nabyl globálního rozsahu. Říká to v souvislosti s nutností změny.

Mluvčí trval na tom, že máme beze strachu říct, že chceme změnu a to změnu struktur. Ta je skutečnou změnou. Mnozí, jak míní, očekávají změnu, která je osvobodí z tohoto individualistického smutku, který z nich dělá otroky. Věnujme pozornost tomu, že autor zde (a vícekrát při jiných příležitostech) přirovnává pozici dnešních neprivilegovaných vrstev k otroctví.

V další části revolučně znějícího proslovu připomíná starověkého autora, který v souvislosti s bezuzdnou žádostivostí peněz mluvil o ďáblových výkalech. Tehdejší autor výroku i ten, kdo ho dnes připomněl, si opravdu neberou servítky. Mluví ostře a jednoznačně. Výslovně je dnes řečeno, že jakmile se kapitál stane idolem a řídí všechna rozhodnutí lidí, jakmile žádost po penězích kontroluje celý sociálně ekonomický systém, ničí společnost, zavrhuje člověka, činí z něj, jak se několikrát v proslovu opakuje, otroka.

Tato neomezená moc kapitálu se v proslovu označuje jako subtilní diktatura. Varuje se tam však před pesimismem a před mentalitou, podle které nelze dělat nic. Ptá se, co tedy lze dělat, a řečník si odpovídá, že mnoho. Dokonce se výslovně obrací na nejponíženější, vykořisťované, chudé a vyloučené a říká jim, že naděje je v jejich schopnosti se organizovat a prosazovat kreativní alternativy.

Autor mluví tradičním jazykem o bratrské lásce, ale nevidí ji v pouhé almužně, v pouhé individuální charitě. Jejím projevem je to, že se staví proti sociální nespravedlnosti. Připomíná, že pocity dojetí před mnohačetným utrpením se stávají komunitním činem.

Mluví také o lidových hnutích. Tvrdí, že je nezbytné, aby národy a jejich sociální organizace vytvářely spolu s vymáháním svých práv alternativu k vyřazující globalizaci. V proslovu se formuluje úkol postavit ekonomiku do služeb lidí, a říci „ne“ ekonomice, v níž peníze vládnou, místo aby sloužily. To je nejen žádoucí, ale i možné, není to utopie, nýbrž realistická perspektiva.