V sobotu 23. května se hlavní náměstí v San Salvadoru naplní k prasknutí. Statisíce lidí spolu s duchovními se z celé Latinské Ameriky přijedou podívat na velkolepou ceremonii, během které papežský legát beatifikuje — neboli blahořečí — salvadorského arcibiskupa Óscara Romera. Pro šestimilionovou zemi ve Střední Americe se jedná o mimořádně významnou událost, možná jedinou za posledních mnoho let, kdy se jí budou významně věnovat zahraniční média. Událost natolik ovlivňující společnost, že válčící drogové kartely dokonce oznámily, že v sobotu milostivě přeruší únosy, vraždy a krádeže.

Óscar Romero je bezpochyby osobnost, která si zaslouží mimořádnou pozornost nejen obyvatel Salvadoru nebo Latinské Ameriky. Přestože to katolická církev uznala teprve nyní — a nebýt nástupu papeže Františka, pravděpodobně by se to nestalo nikdy —, patří Romero mezi největší mučedníky dvacátého století. V dobách stále brutálnější diktatury na konci 70. let poslouchal jeho nedělní mše vysílané rozhlasem celý národ; to když otevřeně vyzýval k ukončení útlaku, četl jména zavražděných a unesených, když mluvil bez okolků i proti samotnému prezidentovi a členům vlády.

„Ve jménu Božím, ve jménu trpících, jejichž křik stoupá každým dnem výš k nebesům, úpěnlivě vás prosím a nařizuji vám v jeho jménu, zastavte útlak!“ Těmito slovy se obracel k mocným příslušníkům armády a policie jen den předtím, co sám zemřel rukou odstřelovače najatého eskadrami smrti napojenými na vládu přímo v kostele uprostřed bohoslužby.

Ne nadarmo byl Romero nazýván „hlasem bezmocných“. Za svého působení v čele salvadorské církve chránil především ty nejchudší, drobné venkovské zemědělce (campesinos), kteří byli masově vražděni nebo vyháněni z půdy na popud několika nejbohatších velkostatkářů ovládajících stát pod záminkou boje s komunistickou hrozbou. Sám Romero byl brzy obviňován ze sympatií ke komunismu a z vlastizrady. Paradoxně byl přitom původně dosazen na arcibiskupský stolec jako konzervativní kandidát, který se nebude zabývat politikou; když ale byl po krátké době nalezen mrtvý Romerův přítel, jezuitský kněz Rutilio Grande, arcibiskup v sobě našel nevídanou energii a odhodlání. A musel zemřít.

Romerův odkaz dnes

Přestože se při pohledu na zbožné davy i při poslechu kladně hovořících slov papežského nuncia bude zdát, že Romerovo blahořečení dnes není kontroverzní, je to přesně naopak. Arcibiskup, jehož vrazi nebyli nikdy potrestáni, má stále zástupy nepřátel nejen na scéně pravicové politiky v Salvadoru, fakticky navazující na období vojenské diktatury. Konzervativní kruhy v církvi se snažily Romera zničit už v době jeho působení, měly radost z jeho smrti a na dlouhou dobu blahořečení zastavily, což změnil teprve nynější papež. Arcibiskup Romero je totiž nepohodlný světec, připomínající katolické církvi, ale také celému Západu, vlastní hříchy.

Katolické církvi připomíná především to, jak blízko mívá její nejvyšší část k utlačující moci státu bez ohledu na jeho politickou orientaci. Stejně jako v dobách Romerových stálo šest ze sedmi biskupů na straně diktatury a nepohodlného arcibiskupa se pokoušelo odstranit, tak také dnes i pod vedením odvážného papeže kolaboruje v řadě zemí církev s brutální mocí. V Salvadoru byli — a jsou — pronásledováni campesinos, v současné Nigérii, Ugandě nebo Keni jsou pronásledováni homosexuálové. Za mlčení nebo dokonce přikyvování místních biskupů.

Západu zase připomíná jeho bezostyšnou bezohlednost k zemím takzvaného třetího světa, jak sám nazývá zbytek světa, která se mnoho nezměnila. Den po Romerově vraždě schválily Spojené státy balíček vojenské pomoci Salvadoru, jehož vládu spolu s dalšími vojenskými režimy podporovaly po celou studenou válku z vlastních strategických důvodů. Dnes je ekvivalentem tohoto chování takzvaná válka proti drogám, doslova devastující nikoli Spojené státy jako takové, ale především středoamerické země a Mexiko, dávno propadlé do nezastavitelného víru brutality. Americké peníze nadále proudí do diskutabilních režimů a protidrogové operace zasahují životy především těch nejchudších a nejzranitelnějších obyvatel, kteří opět masově opouští Střední Ameriku. Včetně žen a dětí, jichž se desítky tisíc objevují na americké hranici, zatímco tato země odmítá vzít do rukou zodpovědnost za vlastní chování a hledá způsoby, jak uprchlíky vrátit zpátky, odkud přišli.

Romerovy kritiky ale ze všeho nejvíc musí děsit jeho energické vystupování proti doslova globálnímu hříchu nerovnosti, který se v posledních letech v souvislosti s krizí také na Západě stále více přibližuje doslova absurdní realitě minulého a současného Salvadoru. Arcibiskup Romero si velmi dobře uvědomoval, že jde o hřích systémového charakteru a násilí, jehož se dopouštěla salvadorská diktatura, bylo jen jedním z klíčů jeho udržení při životě. Můžeme být rádi, že katolická církev našla papeže, který to vidí stejně; a neváhá se nechat označit stejně jako Romero za komunistu, marxistu nebo i z některých kruhů za zrádce.

Mimo jiné proto bude sobotním ceremoniálem arcibiskupovi Romerovi konečně umožněno stanout také mezi oficiálními světci katolické církve.