V odpoledních hodinách dne 24. března 1980 plukovník salvadorské armády Alvaro Rafael Saravia Merino zastřelil automatickou puškou M16 v kapli Božské Prozřetelnosti v areálu karmelitánské nemocnice v San Salvadoru při bohoslužbě arcibiskupa Óscara Arnulfa Romera y Galdámez. Od dob zavraždění Tomáše Becketa, arcibiskupa z Canterbury, ve dvanáctém století nebyl tak vysoký církevní hodnostář zavražděn u oltáře. Saravia jednal na rozkaz majora Roberta D´Aubuissona, kterému bezprostředně po činu hlásil splnění úkolu. D´Aubuisson vedl obávané eskadry smrti, které vedle formálních ozbrojených složek brutálně potlačovaly odpor obyvatelstva proti vládnoucí pravicové diktatuře. Má na svědomí vyhrožování, mučení, masakry a zmizení osob. V roce 1984 kandidoval na prezidenta za pravicovou stranu ARENA, kterou sám založil a která v zemi vládla až do loňského roku. Zemřel v roce 1992 na rakovinu.

V témže roce, po ukončení občanské války, byla na půdě OSN ustavena komise pravdy, která zkoumala nejhorší případy politického násilí v Salvadoru v letech 1980 — 1991. Závěry komise, která se zabývala i případem Romero, byly publikovány ve zprávě „Od šílenství k naději“ v březnu 1993. Rovněž Meziamerická komise pro lidská práva (CIDH) při Organizaci amerických států se případem zabývala a vydala stanovisko. Obě mezinárodní instance dospěly při objasňování zločinu k podobným závěrům, ale na jejich výzvy salvadorská vláda nereagovala a pachatele chránila účelovou amnestií vyhlášenou pět dní po zveřejnění zprávy komise OSN.

V roce 2003 byl Saravia obžalován před soudem v Kalifornii, kde v té době žil, na podnět Kanceláře pro lidská práva arcibiskupství San Salvador a 3. září 2004 byl odsouzen za spoluúčast na zločinu proti lidskosti, jak byla označena mimosoudní poprava arcibiskupa Romera, k peněžnímu trestu ve výši deseti milionů dolarů. V případu Romero tak bylo poprvé učiněno právu zadost, navíc v zemi, která diktaturu podporovala. Tím, že soud čin označil za zločin proti lidskosti, zabránil jeho promlčení. Občanská válka v Salvadoru stála podle oficiálních údajů životy 85 000 lidí. Maria Julia Hernándezová, která jako spolupracovnice biskupa Romera a ředitelka Kanceláře pro lidská práva před americkým soudem svědčila, odhaduje, že obětí bylo nejméně jednou tolik. Mezi roky 1982 a 1992 její organizace podala 24 000 žalob pro porušení lidských práv. Jen v jednom případě byl zatčen plukovník Benavides za vraždu šesti jezuitských kněží, ale brzy byl znovu propuštěn.

Cesta arcibiskupa Romera k mučednictví je pozoruhodná. Narodil se v roce 1917 a vyrůstal ve skromných poměrech, učil se truhlářem a pak se vydal na duchovní dráhu. Stal se knězem, biskupem a v roce 1977 arcibiskupem v San Salvadoru. V době, kdy se rodila teologie osvobození, stál teologicky i politicky na opačném pólu. Dokonce měl blízko ke spiritualitě katolické krajně konzervativní laické organizace Opus Dei. Na uprázdněný arcibiskupský stolec byl Romero jmenován, protože Vatikán očekával, že bude dobře vycházet s místní pravicovou oligarchií a postaví se na její stranu v boji s levicovým hnutím.

Ale tato očekávání nesplnil, na to byl příliš vnímavý vůči problémům obyčejných lidí a nehodlal zavírat oči před zjevnou nespravedlností a terorem fašistické vlády. Nepodlehl také pokušení podílet se na výhodách vysokého postavení v hierarchii. Místo v honosné rezidenci bydlel v domku v nemocničním areálu. Romerův Damašek se jmenoval Aguilares, město, kde byl zavražděn jeho přítel, jezuitský páter a teolog osvobození Rutilio Grande. Od té chvíle se stal neúnavným a neústupným bojovníkem proti útlaku, násilí a vykořisťování.

Na prezidenta Spojených států Cartera se Romero obrátil dopisem, ve kterém požadoval zastavení vojenské pomoci salvadorskému režimu a garanci nevměšování. Apeloval přitom na jeho veřejně deklarované křesťanství a obranu lidských práv. Carter poté, co v prosinci roku 1980 eskadry smrti znásilnily a zabily skupinu amerických jeptišek, skutečně vojenskou pomoc na čas zastavil, ale pak ji pod tlakem konzervativních kruhů znovu obnovil a prezident Regan ji rozšířil. Celkem za deset let dostala salvadorská junta sedm miliard dolarů vojenské pomoci. Ani to nestačilo k porážce široké levicové koalice opírající se o domácí lidovou podporu a o vojenskou pomoc ze sousední Nikaraguy a podporu Kuby. (Nakonec došlo po dvanácti letech bojů 16. ledna 1992 k mírové dohodě, kterou podepsal prezident Alfredo Cristiani a pět velitelů guerillových skupin.)

Biskup Romero odmítal násilí při prosazování politických cílů, i když v Latinské Americe se na ozbrojeném odporu proti diktaturám podíleli i někteří kněží. Ještě den před svou smrtí v rozhlasovém kázání řekl: „Žádný voják není povinen uposlechnout rozkaz, který se příčí Božímu zákonu.“ Jeho odpor byl nenásilný, ale díky jeho významnému postavení a respektované osobnosti měl dalekosáhlý dopad. Dostalo se mu řady mezinárodních ocenění (čestné doktoráty univerzit, dvojí nominace na Nobelovu cenu míru). Doma i v cizině se stal známým jako „hlas těch, kteří hlas nemají“.

Výroky jako „církev, která nevezme věc chudých za svou, … není pravou církví Ježíše Krista“ ukazoval na hluboký historický konflikt v církvi samé. I pro ni platí, že chudí existují, protože existují bohatí a utlačení existují, protože existují utlačovatelé. Konflikt s Vatikánem byl naprogramován. Byl jmenován nový světicí biskup, aby na něj dohlížel, při opakovaných návštěvách Říma se musel obhajovat před kardinálem Baggiem z komise pro Latinskou Ameriku a tlak byl takový, že arcibiskup počítal s tím, že bude sesazen. Vrah tento problém za Vatikán vyřešil.

Pohřbu zavražděného arcibiskupa se účastnily desítky tisíc lidí a řada svou účast zaplatila životem. Do shromáždění byly vhozeny dýmovnice a z okolních střech do davu pálili ostřelovači. Odhady počtu mrtvých mluví o třiceti až padesáti obětech.

Ani smrt neukončila vliv a působení arcibiskupa Romera, ani konflikty s jeho svědectvím spojené. K jeho odkazu se hlásí lidé po celém světě. Romerův nástupce, arcibiskup Arturo Rivera y Damas, zahájil v roce 1990 při desátém výročí oficiální proces svatořečení a v roce 1996 byly všechny potřebné podklady předány do Vatikánu. Papež Jan Pavel II. udělil Romerovi titul „Služebník Boží“ a krátce před svou smrtí sdělil, že svatořečení se dá očekávat do šesti měsíců. S nástupem Josefa Ratzingera na papežský stolec se proces zpomalil, ne-li zastavil, s odůvodněním, že případ je třeba dále zkoumat. Zatímco církevní oběti španělské občanské války, pokud byly zabity na fašistické straně, byly v říjnu 2007 blahoslaveny hromadně v počtu 498 osob. Toto rozhodnutí bylo označeno za akt smíření, ale u té části španělské veřejnosti, která má blíže k republikánské tradici, to vyvolalo odpor.

Když byl v loňském roce zvolen prezidentem kandidát FMLN (stejnojmenné politické strany, která vznikla z Osvobozenecké fronty Farabunda Martího) Mauricio Funes, přiznal podíl vlády na Romerově vraždě a letos se při třicátém výročí oficiálně jménem vlády omluvil.

V případu arcibiskupa Romera je světská spravedlnost a moc moudřejší a rychlejší než ta církevní. Ale církev chudých v Latinské Americe v něm už dávno rozpoznala svého svatého. Někteří dokonce místo názvu města San Salvador používají název San Romero. Hlas lidu, hlas Boží.