To, že levice nemá příliš pochopení pro církve a církve nejsou velkými podporovatelkami levicových stran, je zřejmé. Je ovšem třeba si uvědomit, že tento axiom je platný vlastně jen v Evropě. Na zbytku planety, tedy tam, kde se tyto dva proudy myšlení dostávají do styku, není rozdělení tak silné jako u nás.

V Africe, v Latinské i Severní Americe, na mnoha místech Asie naleznete církve, jejich sborová společenství i vysoké funkcionáře, jak se veřejně angažují ve prospěch sociálních idejí, sociální praxe, a dokonce i podporují socialistickou politiku nebo jsou jejími aktivními účastníky. Můžeme si připomenout bývalého kněze, básníka a sandinistu do morku kostí Enersto Cardenala a jeho kolegu, diplomata a dlouholetého bojovníka za svobodu Nikaraguy, 54. předsedu Valného shromáždění otce Escoto Brockmana. San salvadorský biskup a protagonista teologie osvobození Oscar Romero, který byl kvůli své podpoře sociální spravedlnosti zavražděn teroristy z eskader smrti, podle OSN trénovaných v USA. A za stovky dalších jmenujme ještě alespoň arcibiskupa Desmonda Tutu, který svou kariéru věnoval boji proti nenávisti a nesnášenlivosti mezi lidmi, proti rasismu a sociálnímu vyloučení. I když se sám nehlásí k žádné partaji, často kritizoval komunismus východní Evropy, dokázal být vždy kritický k vládě, která se nevěnovala dostatečně potírání chudoby, přesto byl řečníkem na mnoha politických mítincích anebo měl politické proslovy směřující ke spolupráci všech — jako v roce 1993, na pohřbu předsedy komunistické strany JAR.

Samostatný referát by vyžadovalo popsání aktivit křesťanského politického aktivisty Martina Luthera Kinga a jeho následovníků, jakými je například Jesse Jackson.

Ale můžeme to vidět i z druhé strany. Mnozí levicoví politici jasně deklarovali své křesťanství a postavili na něm svou politiku. Takovým příkladem je Kenneth Kaunda, středoškolský učitel, hluboce věřící evangelík, dlouholetý bojovník za svobodu Zambie — její první prezident. Vytvořil učení, kterému se říká křesťanský nebo také africký humanismus. Je postaven na tradičním chápání jednotlivce v rámci komunity:

1.  Člověk jako základ
2.  Lidskost a respekt před druhými
3.  Žádné vykořisťování
4.  Rovné šance pro všechny
5.  Tvrdá práce a důvěra ve vlastní síly
6.  Spolupráce
7.  Široká rodina
8.  Loajalita a patriotismus
9.  Participativní demokracie

Je evidentní, že tato představa je o dost odlišná od idejí humanismu evropského. Tyto zásady pak byly podnětem pro další podobně vedená hnutí, například v Jihoafrické republice. Troufám si tvrdit, že svůj vliv mělo i na ukončení války v Rhodésii, kde tehdejší vítěz Mugabe dokázal vyjednat mír s bělochy a nabídnout jim širokou spolupráci. Neoddiskutovatelný je Kaundův vliv na Mandelu, s nímž v současnosti bojuje proti pandemii HIV/AIDS.

Za zmínku nepochybně stojí i další africký socialista, Julius Nyerere, který se stal prvním prezidentem Tanzánie. V roce 2006 zahájila katolická církev beatifikační proces, který se může stát prvním krokem ke svatořečení.

A ani ve Spojených státech není spojení víry s aktivismem ničím zvláštním. Můžeme připomenout Sacca a Vanzettiho, kteří byli zavražděni bostonskou justicí pro své politické přesvědčení. Ale tito dva anarchisté byli oddanými katolíky a na jejich obranu, byť vlažně, vystoupil i bostonský biskup.

Jak je tedy možné, že mezi církvemi a levicovými politickými stranami je v Evropě taková propast? Proč jsou církve ve své většině — s jen několika málo spíše kauzálními výjimkami — spíše na straně konzervativní pravice a establishmentu?

Zjednodušeným, ale výstižným popisem situace je vůbec samo rozdělení na levici a pravici. Vzniklo z toho, jak byli rozsazeni zástupci ve francouzských Generálních stavech — na pravici šlechta a klérus, na levici měšťané a průmyslnická embrya. Prostě evropské církve tíhnou tradičně k honoraci a statu quo.

Od chvíle, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím, docházelo k bojům o to, do jaké míry bude církev samostatná, nebo v područí panstva, či naopak vládnoucí. Falzy izidorských dekretů si církev v devátém století zajistila jistou nezávislost na státní moci, ale spory o to, kdo bude jmenovat biskupy, pokračovaly až do jejich vyvrcholení v bojích o investituru, kdy se nakonec ve Wormském konkordátu císař zřekl práva biskupy jmenovat. Ve dvanáctém století tak dochází k zásadnímu oddělení církve od státu. Církev tuto svobodu ovšem využila k dalšímu tlaku na stát. To bylo příčinou dalších sporů i otevřeného tlaku státu na církev a naopak.

Situaci příliš nevyjasnila ani reformace. Luther zpočátku přiznal jednotlivému sboru samostatnost a právo ustanovovat a sesazovat duchovního správce, ale nábožensko-sociální hnutí (selská válka, novokřtěnci atd.) ho přimělo, že na místo samostatného sboru postavil světskou vrchnost a odkázal církevní správu pánům, což bylo usnesením říšského sněmu ve Špýru roku 1526 potvrzeno.

I když se mezi evropskými křesťany neustále objevovala a objevuje kritika církevního paternalismu, církve si stále kladou ambice „prosazovat dobro" morálním, ale v neposlední řadě i politickým nátlakem na moc. V tomto duchu byly historicky vedeny i sociální aktivity většiny církví, které shora pomáhají potřebným, aniž by řešily situaci, která k sociálnímu vyloučení a bídě vede. Ke změně došlo až v důsledku obecné liberalizace a emancipace sociálních služeb.

Státní církev katolická v podunajské monarchii i unionované protestantské církve v Německu byly v silném područí vládnoucích monarchií a šlechty. A do toho přichází průmyslová revoluce, dělnické hnutí a rodící se sociální demokracie a komunisté.

V koloniích byla situace podstatně jiná. Církve tu byly jaksi navíc, protože o zdejší posty nebyla žádná velká tlačenice, nevznikalo zde ani žádné velké napojení na církevnický establishment, a tak potažmo na moc. Církve se jen vlažně zapojily do mocenských tahanic, často spíše na straně utlačovaných. Proto hrají církve mimo Evropu — a to včetně Severní Ameriky — mnohem aktivnější roli a jsou skutečnou součástí občanské společnosti.

I sociální demokracie měla své proudy. Modelově si to můžeme ukázat na rozporu fabianistického a gildistického socialismu na britských ostrovech. Z fabianismu se vyvinul hlavní proud socialistických stran. Svými základy stojí na pojetí sociálního státu, který je řízen osvícenci a v němž je nastolena spolupráce a solidarita napříč všemi vrstvami. Naproti tomu guildisté požadovali vlastnictví a správu výrobních prostředků zaměstnanci a jejich vyšší podíl na správě státu. Převážil pohled fabianistický, který se stal následně důležitý (bohužel) i pro rozvojové země, protože mnozí budoucí vůdci byli členy Fabian Society.

Guildismus, na kontinentě představovaný spíše luxemburgismem — participativní formou vlády dělníků a rolníků — dle Rosy Luxemburgové postupně vymizel. To platí i o komunistickém hnutí, které po pádu republik rad — v Rusku byly sověty ovládnuty násilně bolševiky, se také přiklonilo ke státnímu direkcionismu.

V konkurenci se tak ocitly tři proudy. Etatistický socialismus, etatisticko-elitářský konzervativismus a církevní paternalismus. Socialismus ve své etatistické a přiznejme i intelektuálsko-elitářské podobě byl zaměřen proti církvi. Naopak konzervativismus v církvi hledal spojence s masami dělníků a rolníků, kterým sám měl jen málo co nabídnou. Tady vidím zásadní rozpor, který vedl ke střetům mezi církví a socialisty a komunisty, byť často na oficiální rovině hledali velmi podobná řešení — viz sociální učení církví.

Tedy etatistický socialismus, který si nárokuje ekonomická i etická řešení, nepotřebuje církev. Naproti tomu konzervativismus, kterému jde především o zachování privilegií prostřednictvím zákona i ekonomiky, má k církvi, která jej může doplnit o etický a sociální rozměr, mnohem vstřícnější postoj. A to i v upadlém českém pojetí.

Protože v koloniích se situace vyvíjela jinak a církve měly mnohem menší vliv na moc, mohlo také dojít k přirozenému spojení levice a křesťanství.

Otázka revoluce či evoluce, na níž bazíruje konzervativní klérus a o niž se pak vede spor, je vlastně jen pojmovým sporem. Například evoluční krok, přijetí evropské směrnice zjednodušující převzetí továren zaměstnanci, může vést k revoluční změně v pojetí vlastnictví, aniž by muselo dojít k radikálnímu zvratu spojenému s nějakou formou povstání, jak rozumíme revoluci v Evropě — i když toto slovo má v jiných kulturních tradicích mnohem širší smysl. Totéž platí o omezení finančních transferů a daňových rájů, které by radikálně snížilo možnost obohacování jednotlivců.

Církev samozřejmě nezachrání charitativní činnost a sociální učení, které nejsou svázané s denním životem sborů. Jen spojení sborového života se sociální praxí, vracející se k tradici radikální ježíšovské zvěsti obrácené k chudým a vyloučeným a k odkazu první církve, sloužícím diakonům, ji může dát naději, že nezanikne. Tak jako to vidíme v církvích v rozvojových zemích, kde je sociální i politická aktivita nedílnou součástí života nejen křesťanských církví, ale náboženských komunit obecně.

Nicméně je zřejmé, že jsou zde i mnozí socialisté, kteří se hlásí ke křesťanství. Mezinárodní liga náboženských socialistů sdružuje na 200 tisíc členů z různých socialistických a komunistických stran, především v Evropě. Spojujícím prvkem je také anti-elitářské pojetí, navazující na radikální zvěst evangelia. Právě tudy vede cesta z problémů, s nimiž se potýká současná levice. Její rolí už nemůže být další osvícenský model sociálního státu, ale skutečně otevřená společnost, která hledá ve společné součinnosti jednotlivých aktérů (občanů, spolků, stran) překonávání palčivých sociálních problémů, vytváří solidární společenství eliminující nadměrné obohacování a zajišťující důstojný život pro všechny. Křesťany i levici by namnoze mohla spojit vize Rosy Luxemburgové vyjádřená spojením Organizace a spontaneita.

Dynamika tohoto společenství postaveného na komunitách a široké participaci občanů nemá za cíl hledat spravedlivý řád, ale zajišťovat spravedlnost a důstojnost v každém okamžiku pro každého jednotlivce, pomocí nástrojů, které odpovídají dané situaci.