V neděli bylo uveřejněno, že saúdskoarabský nejvyšší soud potvrdil trest deseti let vězení a tisíce ran bičem pro uvězněného saúdského poddaného Raifa Badawiho za to, že po čtyři roky provozoval na internetu Liberální saúdskou síť, která povzbuzovala diskuse o náboženských a politických tématech. Bylo to označeno jako urážka islámu.

Nepomohly mohutné protesty světové veřejnosti po prvním zveřejnění trestu. Manželka bloggera Ensaf Haidarová oznámila, je to konečné rozhodnutí, které je nezvratné. Je teď bezpodmínečně nutné tomuto nelítostnému rozhodnutí zabránit a přimět saúdské instance k civilizovanému jednání.

Kolem uveřejňování karikatur na adresu různých náboženských a politických směrů, v tom i islámu, například v periodiku Charlie Hebdo, se rozvinula mohutná diskuse. Některé postavy českého náboženského a mediálního světa sice potvrdily jaksi povinný soucit u příležitosti hromadné vraždy redaktorů, ale mnohem hlasitěji dodávaly, že náboženství má být chráněno. Že náboženské cítění je hranicí svobody projevu.

Nyní se stává zřejmým, co může být považováno za urážku náboženství, v tomto případě islámu. Zdaleka nemusí jít o sarkastický výsměch, který asi doopravdy může být nevhodný. Jak vidno, stačí liberální přístup k náboženství. Stačí docela skromné podněcování k nastolení svobody vyznání. To už je pro saúdskou náboženskou policii a pro tamní soudy zločin, který fakticky trestá smrtí. Ubitím svého obyvatele k smrti, protože nic jiného tento trest neznamená.

Na příkladu Raifa Badawiho se ozřejmuje, jak blahodárný by odpor státní moci ve sféře západního křesťanstva vůči církevní moci založené mimo jiné na falsifikátu takzvaných Isidorských dekretálií. Mám na mysli odpor v době sporu o investituru a ve válkách císařů svaté říše římské a papežů římské církve ve 13. století.

Ukazuje se, jak šťastná byla emancipace vědy od církevní moci v renesanci a jak potřebný byl zrod humanismu v konfrontaci s dosavadním vyhroceným teismem, jak nutná byla emancipace státu od církve v souvislosti s osvícenstvím v 18. století a jak žádoucí bylo uzákonění plné svobody vyznání v 19. století.