V neděli bylo uveřejněno, že saúdskoarabský nejvyšší soud potvrdil trest deseti let vězení a tisíce ran bičem pro uvězněného saúdského poddaného Raifa Badawiho za to, že po čtyři roky provozoval na internetu Liberální saúdskou síť, která povzbuzovala diskuse o náboženských a politických tématech. Bylo to označeno jako urážka islámu.

Nepomohly mohutné protesty světové veřejnosti po prvním zveřejnění trestu. Manželka bloggera Ensaf Haidarová oznámila, je to konečné rozhodnutí, které je nezvratné. Je teď bezpodmínečně nutné tomuto nelítostnému rozhodnutí zabránit a přimět saúdské instance k civilizovanému jednání.

Kolem uveřejňování karikatur na adresu různých náboženských a politických směrů, v tom i islámu, například v periodiku Charlie Hebdo, se rozvinula mohutná diskuse. Některé postavy českého náboženského a mediálního světa sice potvrdily jaksi povinný soucit u příležitosti hromadné vraždy redaktorů, ale mnohem hlasitěji dodávaly, že náboženství má být chráněno. Že náboženské cítění je hranicí svobody projevu.

Nyní se stává zřejmým, co může být považováno za urážku náboženství, v tomto případě islámu. Zdaleka nemusí jít o sarkastický výsměch, který asi doopravdy může být nevhodný. Jak vidno, stačí liberální přístup k náboženství. Stačí docela skromné podněcování k nastolení svobody vyznání. To už je pro saúdskou náboženskou policii a pro tamní soudy zločin, který fakticky trestá smrtí. Ubitím svého obyvatele k smrti, protože nic jiného tento trest neznamená.

Na příkladu Raifa Badawiho se ozřejmuje, jak blahodárný by odpor státní moci ve sféře západního křesťanstva vůči církevní moci založené mimo jiné na falsifikátu takzvaných Isidorských dekretálií. Mám na mysli odpor v době sporu o investituru a ve válkách císařů svaté říše římské a papežů římské církve ve 13. století.

Ukazuje se, jak šťastná byla emancipace vědy od církevní moci v renesanci a jak potřebný byl zrod humanismu v konfrontaci s dosavadním vyhroceným teismem, jak nutná byla emancipace státu od církve v souvislosti s osvícenstvím v 18. století a jak žádoucí bylo uzákonění plné svobody vyznání v 19. století.

Stát přestal být poslušný, začal čerpat ve svém politickém rozhodování z jiných než církevních zdrojů a nebyl už ochoten fyzicky likvidovat lidi, kteří nábožensky smýšleli jinak, než je zrovna vládnoucí názor církevního establišmentu. Náboženstvím byla velkoryse, navzdory jejich krutosti, ponechána svoboda projevu, ale byla odkázána do soukromí.

Důsledná odluka státu a církve uskutečněná například ve francouzské III. republice na začátku minulého století zbavila církve ekonomické moci a postavila je pod kontrolu. Všude, kde by prosazovaly své tendence proti humanistickému základu liberálního a demokratického systému, se dočkaly omezení.

Odsun náboženství do soukromí a dohled nad tím, aby se chovalo civilizovaně, to je znamení pokroku. To se dalo očekávat i při obnově demokratických pořádků u nás počínaje rokem 1990. Právem bychom byli očekávali, že církve budou svobodně evangelizovat, kázat, pastorovat a vykonávat obřady, ale že zůstanou, jak ostatně požaduje někdejší československý a nynější český ústavní pořádek, striktně odkázány do soukromí.

↗

Saúdskoarabský nejvyšší soud potvrdil trest deseti let vězení a tisíce ran bičem pro liberálního bloggera Raifa Badawiho. Spojenec USA se tak znovu prezentoval světu jako jeden z nejhorštích režimů současnoti. Foto Huffington Post

Saudskoarabský středověk

Saúdská Arábie prokazuje včera publikovaným rozhodnutím, že je to primitivní, barbarský režim. Je to ten nevulgárnější fanatismus povýšený na státní ideologii. Na internetu se objevila srovnávací tabulka trestů Saúdské Arábie a tzv. Islámského státu za různé kriminální delikty i za náboženské prohřešky. Saúdská Arábie z toho vychází jako krutější.

Saúdská Arábie je významným spojencem USA v regionu. Tento americký postoj znamená, že Spojené státy schvalují a podporují tamní zločinný režim. A to také znamená, že se na saúdské barbarské krutosti podílejí. Toto licoměrné impérium křičí o porušování lidských práv tam, kde se nepodporují jeho ekonomické a vojensko-strategické zájmy, a ignoruje zločiny tam, kde nachází podporu. Americký agresivní režim musí být demaskován jako škůdce demokracie a liberalismu.

Sekulární stát tlačí na judaismus, křesťanství a islám a nutí je jednat civilizovaně. Kruté biblické tresty nejsou v prostoru vlivu judaismu a křesťanství uplatňovány. Totéž platí tam, kde převládá islám a systém je spíše sekulární, například v Turecku.

Náboženství si vnější tlak na civilizované chování zvnitřnila. A tak rabíni již dlouho (ve své většině) nepokládají za závazné nemilosrdné tresty a různá opatření stanovená v Bibli za různé delikty a v různých situacích. Dávají přednost přikázání Desatera Nezabiješ.

Křesťanské církve říkají, že by dnes už nepožadovaly, aby stát potrestal kacíře „milosrdně bez prolití krve“, tedy upálením. Kacíře sice v mnoha případech stále odsuzují a trestají, ale připouštějí, že fyzické násilí nemusí být správným trestem. Dokonce vyslovuj politování nad utrpením obětí jejich minulé ukrutnosti.

Sekularismus jako humanismus

Můžeme dokonce připustit, že sekulární stát nepřiměl náboženství ke slušnosti jen vnějším tlakem. Můžeme se domnívat, že sekulární humanismus je květem tam, kde kořeny jsou biblická a antická tradice. Že judaismus, křesťanství a islám mohou samy sebe nalézt v konkretizovaném humanismu, tedy v systému svobodném, rovnostářském, sociálním a ekologickém, i když se na toto politické vyústění nemusí omezit.

Můžeme opatrně důvěřovat dobré vůli některých náboženských činitelů, ale musíme důtklivě trvat na vytlačení náboženství do soukromí. Musíme se bránit tendenci zvrátit ústavní řád a klerikalizovat stát. V takové situaci církve a náboženské společnosti totiž rychle zapomínají na své dobré mravy. Pak rychle nacházejí zázemí u despotických a diktátorských hnutí a režimů.

Nemyslím, že by v USA nebo Evropě dnes hrozilo něco tak surového, jako trest pro Raifa Badawiho. Přesto však je nutno se vrátit k omezením náboženské činnosti, jíž stanovuje náš stát v Zákoně o církvích a náboženských společnostech. Měl by být stanoven postup, jímž by se naplňovalo to, co je zatím deklarováno zcela do prázdna, bez praktického naplnění, že totiž nemohou vznikat a vyvíjet činnost náboženské subjekty, které porušují základní demokratické principy.

Měla by existovat právní procedura, jak ze strany státu zabránit působení sektářských, extremistických a násilnických náboženských ideologií.