Zločinné režimy
Ivan ŠtampachArabský liberální blogger Raif Badawi byl odsouzen k deseti letům vězení a tisíci ranám bičem. Středověký rozsudek byl vynesen v Saudské Arábii, která je jedním z hlavních východních spojenců USA.
V neděli bylo uveřejněno, že saúdskoarabský nejvyšší soud potvrdil trest deseti let vězení a tisíce ran bičem pro uvězněného saúdského poddaného Raifa Badawiho za to, že po čtyři roky provozoval na internetu Liberální saúdskou síť, která povzbuzovala diskuse o náboženských a politických tématech. Bylo to označeno jako urážka islámu.
Nepomohly mohutné protesty světové veřejnosti po prvním zveřejnění trestu. Manželka bloggera Ensaf Haidarová oznámila, je to konečné rozhodnutí, které je nezvratné. Je teď bezpodmínečně nutné tomuto nelítostnému rozhodnutí zabránit a přimět saúdské instance k civilizovanému jednání.
Kolem uveřejňování karikatur na adresu různých náboženských a politických směrů, v tom i islámu, například v periodiku Charlie Hebdo, se rozvinula mohutná diskuse. Některé postavy českého náboženského a mediálního světa sice potvrdily jaksi povinný soucit u příležitosti hromadné vraždy redaktorů, ale mnohem hlasitěji dodávaly, že náboženství má být chráněno. Že náboženské cítění je hranicí svobody projevu.
Nyní se stává zřejmým, co může být považováno za urážku náboženství, v tomto případě islámu. Zdaleka nemusí jít o sarkastický výsměch, který asi doopravdy může být nevhodný. Jak vidno, stačí liberální přístup k náboženství. Stačí docela skromné podněcování k nastolení svobody vyznání. To už je pro saúdskou náboženskou policii a pro tamní soudy zločin, který fakticky trestá smrtí. Ubitím svého obyvatele k smrti, protože nic jiného tento trest neznamená.
Na příkladu Raifa Badawiho se ozřejmuje, jak blahodárný by odpor státní moci ve sféře západního křesťanstva vůči církevní moci založené mimo jiné na falsifikátu takzvaných Isidorských dekretálií. Mám na mysli odpor v době sporu o investituru a ve válkách císařů svaté říše římské a papežů římské církve ve 13. století.
Ukazuje se, jak šťastná byla emancipace vědy od církevní moci v renesanci a jak potřebný byl zrod humanismu v konfrontaci s dosavadním vyhroceným teismem, jak nutná byla emancipace státu od církve v souvislosti s osvícenstvím v 18. století a jak žádoucí bylo uzákonění plné svobody vyznání v 19. století.
Stát přestal být poslušný, začal čerpat ve svém politickém rozhodování z jiných než církevních zdrojů a nebyl už ochoten fyzicky likvidovat lidi, kteří nábožensky smýšleli jinak, než je zrovna vládnoucí názor církevního establišmentu. Náboženstvím byla velkoryse, navzdory jejich krutosti, ponechána svoboda projevu, ale byla odkázána do soukromí.
Důsledná odluka státu a církve uskutečněná například ve francouzské III. republice na začátku minulého století zbavila církve ekonomické moci a postavila je pod kontrolu. Všude, kde by prosazovaly své tendence proti humanistickému základu liberálního a demokratického systému, se dočkaly omezení.
Odsun náboženství do soukromí a dohled nad tím, aby se chovalo civilizovaně, to je znamení pokroku. To se dalo očekávat i při obnově demokratických pořádků u nás počínaje rokem 1990. Právem bychom byli očekávali, že církve budou svobodně evangelizovat, kázat, pastorovat a vykonávat obřady, ale že zůstanou, jak ostatně požaduje někdejší československý a nynější český ústavní pořádek, striktně odkázány do soukromí.
Saudskoarabský středověk
Saúdská Arábie prokazuje včera publikovaným rozhodnutím, že je to primitivní, barbarský režim. Je to ten nevulgárnější fanatismus povýšený na státní ideologii. Na internetu se objevila srovnávací tabulka trestů Saúdské Arábie a tzv. Islámského státu za různé kriminální delikty i za náboženské prohřešky. Saúdská Arábie z toho vychází jako krutější.
Saúdská Arábie je významným spojencem USA v regionu. Tento americký postoj znamená, že Spojené státy schvalují a podporují tamní zločinný režim. A to také znamená, že se na saúdské barbarské krutosti podílejí. Toto licoměrné impérium křičí o porušování lidských práv tam, kde se nepodporují jeho ekonomické a vojensko-strategické zájmy, a ignoruje zločiny tam, kde nachází podporu. Americký agresivní režim musí být demaskován jako škůdce demokracie a liberalismu.
Sekulární stát tlačí na judaismus, křesťanství a islám a nutí je jednat civilizovaně. Kruté biblické tresty nejsou v prostoru vlivu judaismu a křesťanství uplatňovány. Totéž platí tam, kde převládá islám a systém je spíše sekulární, například v Turecku.
Náboženství si vnější tlak na civilizované chování zvnitřnila. A tak rabíni již dlouho (ve své většině) nepokládají za závazné nemilosrdné tresty a různá opatření stanovená v Bibli za různé delikty a v různých situacích. Dávají přednost přikázání Desatera Nezabiješ.
Křesťanské církve říkají, že by dnes už nepožadovaly, aby stát potrestal kacíře „milosrdně bez prolití krve“, tedy upálením. Kacíře sice v mnoha případech stále odsuzují a trestají, ale připouštějí, že fyzické násilí nemusí být správným trestem. Dokonce vyslovuj politování nad utrpením obětí jejich minulé ukrutnosti.
Sekularismus jako humanismus
Můžeme dokonce připustit, že sekulární stát nepřiměl náboženství ke slušnosti jen vnějším tlakem. Můžeme se domnívat, že sekulární humanismus je květem tam, kde kořeny jsou biblická a antická tradice. Že judaismus, křesťanství a islám mohou samy sebe nalézt v konkretizovaném humanismu, tedy v systému svobodném, rovnostářském, sociálním a ekologickém, i když se na toto politické vyústění nemusí omezit.
Můžeme opatrně důvěřovat dobré vůli některých náboženských činitelů, ale musíme důtklivě trvat na vytlačení náboženství do soukromí. Musíme se bránit tendenci zvrátit ústavní řád a klerikalizovat stát. V takové situaci církve a náboženské společnosti totiž rychle zapomínají na své dobré mravy. Pak rychle nacházejí zázemí u despotických a diktátorských hnutí a režimů.
Nemyslím, že by v USA nebo Evropě dnes hrozilo něco tak surového, jako trest pro Raifa Badawiho. Přesto však je nutno se vrátit k omezením náboženské činnosti, jíž stanovuje náš stát v Zákoně o církvích a náboženských společnostech. Měl by být stanoven postup, jímž by se naplňovalo to, co je zatím deklarováno zcela do prázdna, bez praktického naplnění, že totiž nemohou vznikat a vyvíjet činnost náboženské subjekty, které porušují základní demokratické principy.
Měla by existovat právní procedura, jak ze strany státu zabránit působení sektářských, extremistických a násilnických náboženských ideologií.
Myslím, že kdyby se ten váš projekt měl realizovat, tak by ani nemuselo jít o deset ran. V sedmi miliardách lidí by se jistě našla tisícovka, co by byla ochotna vytrpět něco pro záchranu člověka. Ale muselo by to skutečně fungovat, a SA si jistě nenechá ujít příležitost zbavit se nepohodlného člověka.
Což, jak se domnívám, dobře víte, a jen si chcete rýpnout do oponentů v nesouvisejícím sporu.
A jsem rád, že dbáte nebytostnějších tradic církve nejcírkvovatější a dobrý styl považujete za důvod k podezření.
Nezdá se mi však uvážené považovat náboženství a s ním i církve za jakési zlo, které je třeba mít prostřednictvím státu pod kontrolou. Nadto státu, jenž už tím, že je nenáboženský, má být také dobrý a tohoto ochranného úkolu tedy hoden.
Zkušenost z druhé světové války a z války studené takové tvrzení vyvrací. Hitlerův nacistický režim náboženský rozhodně nebyl (když už, tak možná pohanský) a sovětský komunismus byl systémem doslova a do písmene militantně protináboženským. Oba jednoznačně sekulární systémy pronásledovaly (tedy snad držely v rozumných mezích?) věřící lidi a přinesly lidskou tragédii v podobě desítek milionů povražděných lidí.
Ani dnešní diktát kapitálu, jenž kromě bezmezného sobectví žádnou hodnotnější duchovní výbavou netrpí, nevypadá jako nějaký ochránce vyšších mravních principů, jimiž by obětavě chránil občany před zhoubou křesťanství.
S pozdravy a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
"jste zařízl snahy všech, kteří by rádi to náboženství reformovali"
Placete dobre, ale na spatnem hrobe. Ty snahy zarizli ti, kteri vyhnali krestany ze Syrie, ti kteri usiluji o svrzeni Asada. On je Asad alawita. On toleruje, krestany, zidy, vzdelavani zen a mozna dokonce i ateisty. Jednoduchy test pro vas. Jak se jmenuje cernoch z USA, ktery usiluje o zariznuti tohoto tolerantniho muslima ? Napoveda-nejmenuje se Kuchejda.
"Můžeme opatrně důvěřovat dobré vůli některých náboženských činitelů, ale musíme důtklivě trvat na vytlačení náboženství do soukromí."
Nebylo to jen pichnuti. Tento nazor p. Stampacha vztahuji i na satky ve skole, kde je pokryvka hlavy zakazana.
p.s. Ve vasem veku jsem byl optimistictejsi. Doufal bych, ze mezi sedmi miliardami se jich najde vic nez tisic.
Při čtení některých příspěvků Ivana Štampacha mám pocit dobrý, jsou v nich formulovány podnětně radikální sociální myšlenky. Jindy se však autor nevyhne renegátství, přičemž mu snad ani nepřijde, jak to z jeho textu čiší. Pěkně to výše napsal J. Vyleťal. Odsun náboženství do čistě soukromé sféry jsme tu už měli a může nově být vhodným reversem mince s hodně veřejným kšeftem a konzumem na líci.
Saudská Arábie má asi jen málo obhájců. Celkem logicky. Její konzervativní režim představuje přitom jisté záruky proti úplnému propadnutí arabského světa v chaos.
Je třeba konstatovat, že také v "civilizovaných" zemích rozhodují soudy nanejvýš problematicky a na základě nanejvýš problematických ustanovení. Např. trest smrti se neuplatňuje jen v islámských zemích, ale také v USA, či často chválené Číně. Také svobodu slova leckde aby pohledal leckde ve světě. Často dokonce její stávající míra dramaticky upadá.
Ohledy na mínění v zahraničí bývají místními považovány za trapnou slabost, vedle velmocí třeba i v naší zemi.
Horší je to ve světě našich spojenců, kde beztrestná je pouze pravda monarchů vycházející z dogmat náboženských konstruktů a nejhorší pod knutou spřátelených sadistických monarchů.
Tradicí v republikánském pojetí práva je s necitlivě dogmatickým prosazování pobožnosti nakládat nejen jako s psychopatologickým, ale i trestným projevem.
A právní stát je povinen se postarat o terapeutické prostředky ............bych přitakal panu Štampachovi.
Takže co je soukromé a co veřejné?