Českou stranu sociálně demokratickou současná konstelace naší politiky sune do politického středu. Ve vládě musí v lecčems ustupovat koaličním stranám. A zdevastovaná pravicová opozice snad ani sama nevěří tomu, že by byla alternativou k současné vládě, takže vyklízí pole. Vakuum napravo ostatní prvky politického systému vtahuje.

Nejvážnějším současným protivníkem ČSSD dnes není klasická pravice, ale Babišovo ANO, které se s ní paradoxně podílí na vládě. Základní debata o směřování české politiky se dnes nevede nad otázkou, zda nám po příštích volbách bude vládnout pravice či levice, ale zda bude vládnout ČSSD, anebo Babiš.

Tím pádem se ale konflikt o způsob organizace politického života (zda se má demokratický stát řídit jako firma, anebo jako demokratický stát) přinejmenším na přechodnou dobu stává podobně zásadní osou naší politiky jako tradiční konflikt mezi pravicí a levicí; a možná nakrátko dokonce podstatnější.

Také to přirozeně sune sociální demokraty k politickému středu, protože tam mohou lovit hlasy pravicových stran, v jejichž schopnost čelit Babišovi nevěří pravděpodobně ani jejich představitelé, s čestnou výjimkou Miroslava Kalouska, jejž ovšem obtěžkává krajně problematická minulost.

K tomu musíme připočíst, že stále ještě v celém západním světě, a tedy i na jeho zdejší periferii, dodýchává zeitgeist neoliberalismu, který sice je intelektuálně již deklasovaný, ale mocensky a kulturně si posud drží veliký vliv: korporace, či obecněji řečeno finanční kapitál, nadále mohou využívat tisícera sofistiskovaných metod a technik, jimiž všechny demokratické politické strany, a to včetně těch sociálnědemokratických, obratně manipulují k tomu, aby hájily zájmy finanční mocenské elity namísto zájmů veřejných.

Sociální demokraté k tomu nejsou imunní nikde, a není žádný důvod se domnívat, že by nějak zvláště imunní měli být tady u nás. A někteří, jako třeba Jan Mládek či Marcel Chládek, budují kapitalismus a manifestují chuť prolévat beton s tak rozzářenými líčky, jako kdyby o politických a civilizačních pohybech posledních dvou desetiletí neměli ani letmou povědomost.

Je jasné, že ČSSD si při svém současném posunu do politického středu nepočíná kdovíjak obratně, a nezdá se, že by si nějak zvláště uvědomovala, že tím sebe sama — zvláště v dlouhodobější perspektivě — ohrožuje. Tím se ale budeme zabývat příště; a pak jistě ještě mnohokrát.

Až se komunisté zruší, nikdo si toho už nevšimne

Dnes se pozastavme nad jiným fascinujícím jevem. Na levici se uvolňuje prostor. Jasná dominanta české polistopadové levicové politiky ČSSD dlí ve vládě se středovým programem, a sama se z více důvodů do středu sune, v některých ohledech už dnes stojí napravo od německé či rakouské pravice: například v otázce minimální mzdy, korporátních daní, či v ekologické, kulturní i vzdělávací politice.

Přitom v parlamentu nejsilnější opoziční stranou nejsou TOP 09 a ODS, a prozatím naštěstí ani ex-Okamurův sektářský protofašistický kroužek. Početně nejsilnější opoziční strana v českém parlamentu se jmenuje Komunistická strana Čech a Moravy. Pokud to nevíte, nic si z toho nedělejte, dost možná to totiž nezaznamenali ani její představitelé. Anebo se jen snaží být co možná nejnenápadnější.

Pro skutečnou důslednou demokratickou levici by stávající rozložení sil v české politice bylo hotovým darem z nebes. Vláda levici, kdyby u nás nějaká byla, nahrává na smeč za smečí. Komunisté by mohli prakticky každou jednu vládní politiku hlasitě a srozumitelně kritizovat s jasným návrhem, v čem by byla jiná, pokud by ve sněmovně vznikla levicová většina.

Zde je pár příkladů:

1. Komunisté mohli říct, že by trvali na mnohem radikálnějším zvýšení minimální mzdy (nemohla by být aspoň taková jako v Řecku?), o kolik a z jakých důvodů.
2. Komunisté v debatě o soukromých exekutorech mohli říct, že by je úplně zrušili.
3. Komunisté v debatě o bytové situaci mohli říct, že obnoví regulaci nájemného do stavu před Paroubkovou deregulací.
4. Komunisté mohli k energetické politice povědět, že už nevěří na pětiletky z minulého století, zato že prosadí německý model energetické politiky, protože vytváří suverénně největší množství pracovních příležitostí.
5. Komunisté v debatě o regulaci médií mohli nabídnout, že posílí a ochrání veřejnoprávní média, prosadí účinná opatření proti koncentraci vlastnictví i proti skupování médií oligarchy, a zasadí se za skutečnou pluralitu vlastnických forem médií.
6. Komunisté mohli o zdravotnictví říct, že by z něj úplně vyloučili trh.
7. Komunisté v debatě o imigrantech mohli říct, že by nedovolili, aby kapitál štval vykořisťované proti vykořisťovaným a že je naší povinností projevit všem lidem v nouzi solidaritu. (Předváleční komunisté by to udělali.)
8. Komunisté mohou při každé příležitosti opakovat, že namísto škrtů budou sociální výdaje zvyšovat, a to ze sektorových daní, z opatření proti daňovým rájům a proti vyvádění peněz zahraničním matkám zdejších dceřiných korporací, a také zavedením daňové progrese a takové konstrukce daní, jež povede k systematickému snižování sociálních rozdílů.
9. Komunisté by mohli z takto získaných prostředků slíbit i zvýšení rozpočtu na kulturu a na školství.
10. Komunisté by se mohli, kdykoli by se to hodilo, omluvit za chyby ve své minulosti, ale dnes k tomu už i jedním dechem dodávat, že se dle svého mínění ze svých chyb poučili lépe, než polistopadová politika ze svých vlastních. Mohli by to ilustrovat třeba tím, že by k zahraniční politice mluvili zhruba jako Syriza: rozhodně by za základní pilíř našeho mezinárodního postavení měli označovat Evropskou unii, byť by ji třebas i mohli chtít reformovat.

Kapitolou samou pro sebe jsou jejich internetové stránky. V sekci Aktuality jich má KSČM z května hned statečných sedm. Vévodí jim informace o tom, že hokejistům fandí i předseda Filip; a poslední zprávou, kterou publikoval „Mediální úsek ÚV KSČM“, je jen patnáct dní stará informace nazvaná Filip na setkání s prezidentem Vietnamské socialistické republiky.

Politický vývoj v celém demokratickém světě přitom spěje k obrodě principiální levicové politiky. Uzrává poznání, že dramaticky narůstající nerovnost, fatálně se prohlubující ekologická krize a ochabování demokratických struktur tvoří trojici vzájemně prorostlých motivů, které je nutné uchopit společně a společně je řešit.

Není ovšem náhodou, že tam, kde se k tomu evropská politika probíjí, komunisté už při tom v popředí nestojí. Syriza či Podemos na ně v lecčems navazují, ale jazyk i myšlení nových levicových hnutí jsou nové, odpovídají přítomnosti. Obsazují spíše pozice vyklizené sociální demokracií, která se ošklivě zapletla s neoliberalismem; a sama si nemůže být jista, zda se z této nevěry svým východiskům dokáže ještě vzpamatovat.

Dost možná i naši komunisté jako politická síla se již ocitli ve stavu klinické smrti. A veškerá jejich nominální moc pochází už jen z antikomunistické fascinace. Při životě je drží jen resuscitační přístroje Jaromíra Štětiny a spol., kteří ze všech sil odkládají nevyhnutelný skon komunistické strany — jež je dnes už především stvrzením smyslu jejich vlastní, antikomunistické existence.

↗

Komunisté se už možná zrušili, jenom to zapomněli Jaromíru Štětinovi říct. Foto web Jaromíra Štětiny

Antikomunisté bezděky jsou tak zřejmě poslední, paradoxní, vpravdě dialektickou, příčinou, proč se KSČM jakž takž drží na nohou. Kdyby si dnešní naši komunisté měli vylepit žlutým písmem na rudé sukno nějaký pravdivý slogan, musel by patrně znít: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí!“

Současní čeští komunisté dotáhli Husákovu doktrínu předstírání ke grotesknímu, ale zákonitému vyústění. Za normalizace se po lidech nechtělo, aby režim podporovali, chtělo se pouze, aby svou loajalitu předstírali. Předstírání bylo hlavní strategií přežití v 70. a 80. letech minulého století. Naši komunisté si ji tehdy dobře osvojili, a tak dnes předstírají, že jsou komunisty. Antikomunisté je za to odměňují svou pozorností a podvedení voliči svými hlasy.

Míra iracionality našeho veřejného života dosáhla takového stupně, že kdyby se komunisté opravdu zrušili, nemuseli bychom to zprvu ani zaznamenat. V reálu by se to každopádně nijak neprojevilo. Ticho jako ticho. Snad jen, až by se to nakonec přece jen rozneslo, možná by tu mohla vzniknout nějaká reálná levicová strana hájící důsledně a věrohodně zájmy lidí práce.