Kapitalismus a tradiční společnost
Eva HájkováKapitalismus ke své prosperitě nepotřebuje demokracii, a liberalismus potřebuje snad jen v neomezených machinacích ekonomických formulek.
Slavoj Žižek se již delší dobu zamýšlí nad novými podobami kapitalismu v asijských zemích. Až do rozsáhlých ekonomických reforem v Číně se zdálo, že kapitalismus a liberální demokracie jsou spolu nerozlučně spjaté. Nyní je prý tato vazba prolomena.
Kapitalismus s autoritářskými rysy je zcela životaschopný. Demokracii ke svému rozvoji vůbec nepotřebuje. A liberalismus taky ne (tedy kromě liberálního trhu, pochopitelně). Jako by neexistovala žádná vazba mezi ekonomickým vývojem a vývojem společnosti.
Žižek píše, že v dnešní Indii „nedošlo k žádnému obecnému zamítnutí tradičních společenských struktur“. Věrnost tradičním hodnotám nachází novou oporu také v dnešní Číně.
Proč vlastně v asijských zemích kapitalismus nevytrhl člověka z jeho rodových vazeb a neučinil z něj nezávislého jedince toužícího po tom, aby si mohl užívat „svobody“ a zábavy? Proč tam bouřlivě rozvíjející se kapitalismus neproměnil „vše trvalé v páru“, proč „neznesvětil vše posvátné“, proč nerozmetal staré sociální vazby a pouta a nepřevrátil dosavadní společnost vzhůru nohama, jak to barvitě líčí Marx v Komunistickém manifestu? Proč nepřivodil všeobecnou vzpouru proti autoritám ve jménu vlastního ničím neomezeného Já?
Pokud jde o Čínu, tam už se odstranění feudálních poměrů, včetně rozmetání „posvátných svazků“ a převrácení společnosti vzhůru nohama odehrálo během Mao Ce-Tungova pokusu o vlastní verzi socialismu. Šlo to tam jaksi na přeskáčku, přestože socialismus podle Marxe neměl kapitalismu předcházet, nýbrž naopak, měl nastoupit až po něm.
To, že se to takhle obrátilo, zůstává velkým dějinným paradoxem, který se dá vysvětlovat všelijakým způsobem — například tím, že socialistická revoluce přišla předčasně (vyrostla jaksi rovnou z feudalismu), a proto nemohla uspět, atd., atd.
Ať už se jednalo o socialismus, protosocialismus nebo něco jiného, nepodařilo se mu porazit kapitalismus, který tou dobou v některých končinách ještě ani nezačal. Novodobá Čína se možná právě díky přestálému šoku z kulturní revoluce snažila posílit či obnovit tradiční hodnoty, jako je respekt a úcta ke státu, k rodičům, k učitelům, ke starším či nadřízeným osobám. To vše doprovázené silnými dávkami kapitalismu, jemuž stát začal všemožně vycházet vstříc.
Kapitalismus ve skutečnosti vůbec žádný individualismus a bezbřehý liberalismus nepotřebuje — to je omyl (tedy kromě liberalismu v ekonomické sféře, jak už bylo řečeno). Kapitalismus potřebuje modernitu, ale jde mu o modernitu technickou nebo technologickou. A potřebuje lidi, kteří jsou schopni se takovéto modernitě přizpůsobit. Nepotřebuje nutně modernitu v mezilidských vztazích. Dokladem toho jsou mimo jiné i tradiční muslimské komunity, žijící a pracující na území současné Evropy.
Ono se sice zdá, že raný kapitalismus v Evropě kdysi přinesl vzpouru proti konzervativním poměrům, proti tradičním autoritám a patriarchálním vazbám, ovšem není to tak docela pravda. K žádným všeobecným projevům antiautoritářství v té době nedocházelo. Ve fázi buržoazních revolucí sice docházelo ke vzpourám, ale vůči vrchnosti, ne vůči poměrům v rodině — ačkoli i rodinná pouta se postupně uvolňovala, zejména u migrujícího dělnictva. Vzpoury proti tradiční rodičovské (nebo učitelské) autoritě nastoupily v Evropě až mnohem později — v 60. letech 20. století, tedy vlastně ve stejné době jako v Číně.
V dnešní západní liberální společnosti sice autoritářství nebývá už v rodinách zjevně přítomné, spíš naopak, avšak reálná závislost dětí na rodičích začíná navzdory tomu znovu nabývat na síle — tou měrou, jak ve společnosti ubývá pracovních míst a možností ekonomicky se osamostatnit. Rodinné vazby se znovu ukazují jako výhodné. A ke všemu vůbec ne navzdory kapitalismu, nýbrž právě v jeho důsledku!
Mně osobně se nejeví jako divné, že dnešní kapitalismus nijak nepotřebuje liberální demokracii. Vždyť ji nepotřeboval ani dříve. V Evropě 18. a 19. století byl kapitalismus zpočátku hojně podporován státem (který měl tehdy k demokracii dost daleko). Bez podpory autoritativního státu by se kapitalismus tak nerozvinul. Stát dokonce musel kapitalismu připravit cestu: musel kvůli němu zrušit nevolnictví, musel zavést povinnou školní docházku, vybudovat železnice, poštovní službu, musel poněkud omezit moc církve, musel se postarat, aby fungovalo moderní právo, a spoustu dalších věcí pro něj musel zařídit. Kde by byl kapitalismus bez autority státu?
Kapitalismus nepotřeboval nutně člověka zbavit jeho patriarchálních rodinných vazeb. Potřeboval ho jen zbavit vazeb k půdě, popřípadě k jejím vlastníkům, aby ho dostal do nově se formujících průmyslových zón. A také toho dosáhl. Dělník byl osvobozen od své vrchnosti, respektive si teď svou „vrchnost“ mohl svobodně vybírat, což u něj vedlo ke zdání svobody a nezávislosti.
Další osvobozování člověka už se z hlediska fungování systému stalo nadbytečným. Kapitalismus nepotřeboval, aby se jedinec zbavoval respektu k autoritám vůbec, popřípadě starých společenských vazeb. To udělal člověk práce milerád sám, aniž ho něco nutilo — z toho důvodu, že staré společenské vazby už nepotřeboval. Klidně se v nové době obešel bez nich a ještě získal pocit osobní svobody. Na utváření proletariátu se podíleli outsideři, kteří se ve svém původním venkovském bydlišti z různých důvodů neuchytili, „přebyteční“ lidé. Jakýsi „odpad“ staré společnosti, který se přetavil v novou vykořisťovanou třídu.
Kapitalismus od počátku potřeboval dobrou pracovní sílu, přičemž mu nijak nešlo o vykořeněné lidi, ačkoliv při nedostatku pracovní síly vzal zavděk tím, co bylo právě k dispozici. Kapitalismus ke svému „životu“ v žádném případě nepotřebuje společenský chaos a anomii. Tedy až na to, že je v moderním světě sám způsobuje.
Kapitalismus naopak potřebuje společnost, kde vládne aspoň jakýs takýs pořádek, a lidé jsou zvyklí podřizovat se autoritě. K tomu účelu se patrně lidé ze společností s tradičními vazbami dnes hodí daleko lépe, než lidé ze společností liberálně-demokratických. Přijmou vděčně jakoukoliv práci a nepotřebují ani sociální stát. Jsou jaksi „přirozeně“ odolnější vůči krutostem kapitalismu (a kapitalismus je opravdu krutý!).
Lidé z tradičních společností zřejmě nepodléhají pocitům nesmyslnosti života nebo konce světa. Nemají velké potřeby a nemyslí na sebe. Jsou schopni pracovat až k sebeobětování („dělám to pro své rodiče, bratrance…“, píše o jejich pohnutkách Žižek). Když si kapitalismus může vybírat, tak proč by si nevybral? Lidí je dnes nadbytek a výroba je oproti poměrům v 19. století mnohem mobilnější.
Liberálně vychovaný jedinec tedy kapitalismu nijak zvlášť neprospívá. I když — prospívá nebo neprospívá? Jak se to vezme. Ten systém, jak se zdá, potřebuje liberálně vychovaného spotřebitele, ale tradičně vychovaného zaměstnance.
Globální kapitalismus podle všeho vlastně nevykořisťuje jednotlivce, on vykořisťuje rovnou celé společnosti, včetně lidí, kteří vůbec nejsou zapojeni do výroby. On totiž potřebuje i ty solidární vazby mezi lidmi, protože bez nich jedinci nemohou dost dobře v práci „fungovat“. Jenže se mu nikterak nechce přispívat k jejich zachování, či dokonce k jejich rozvoji, to se mu patrně při evidentním dostatku lidských zdrojů jeví jako nerentabilní. A tak, jakmile se mu podaří jednu společnost beze zbytku využít, najde si jinou, třeba takovou, kde ještě fungují tradiční vazby a lidé jsou poslušní.
Když tedy dnes pozorujeme jistou podobnost mezi evropským kapitalismem 19. století a nynějším kapitalismem Indie a Číny, můžeme si prostě jen říkat: to, co je teď u vás, bylo kdysi i u nás, a to, co je teď u nás, k vám v budoucnu dorazí taky? Kdepak, nic takového neplatí. V dobách evropské průmyslové revoluce byl kapitalismus z celosvětového hlediska něčím úplně novým, nebyly s ním ještě žádné zkušenosti. Dnes je kapitalismus něčím, co už je staré, a zkušeností s tím je fůra, stejně jako obecných teoretických poznatků.
Před dvěma sty lety byl relativní nedostatek lidí či „lidských zdrojů“ (abych použila oblíbený termín ekonomů) oproti velkému množství nevyužité půdy a přírodních zdrojů v dosud neobjevených končinách, zatímco dnes je tomu přesně naopak — nadbytek lidí oproti omezenému množství půdy a končícím zásobám přírodních zdrojů.
Kromě mnoha dalších faktorů není zanedbatelná ani historická zkušenost. Kdyby měl tehdy raný kapitalismus v Evropě před svýma očima jiný kontinent, o němž by věděl, že je pravděpodobným předobrazem jeho budoucnosti, pochopitelně se všemi negativními rysy, nepokusili by se kapitalisté vědomě těm negativním rysům nějakým způsobem vyhnout? Kdo ví? Spontánní opakování téhož vývoje jinde a jindy je vždycky jen relativní a dnešní kapitalismus je řízený ještě důkladněji než ten někdejší, i když předstírá, že není.
Takže — aby bylo jasno — neexistuje žádný závažný důvod domnívat se, že Indie a Čína budou postupně spět k liberálně-demokratické verzi kapitalismu. A už vůbec to není tak, že s naší západní liberálně-demokratickou verzí kapitalismu ten asijský kapitalismus neudělá nic. Kdepak! Buďto se nám podaří vyšplhat se na žebříčku společenského pokroku o kousek výš, směrem k nějaké nové formě socialismu, nebo z toho žebříčku sklouzneme dolů a ještě si natlučeme nos.
Buďto vezmeme náš společný osud do vlastních rukou, abychom mohli dál volně dýchat, nebo nás ten autoritativní asijský kapitalismus totálně převálcuje a možná si nás dokonce přizpůsobí k obrazu svému.
Nutno si uvědomit: v Číně se kapitalismus rozvíjí až teprve v průběhu několika posledních desetiletí. Zatímco změna mentality, to je záležitostí pro celé generace. Jinak řečeno, to že v Číně či Indii nástup kapitalismu ještě nepřinesl liberální demokracii západního typu, není naprosto žádný argument. To všechno ještě může přijít; a s největší pravděpodobností také přijde.
Rozeberme si znovu ten základní bod: vytváří kapitalismus svobodného jedince, ve smyslu liberální demokracie?
Tady je v prvé řadě nutno rozlišit dvě zcela rozdílné roviny: 1. koho kapitalismus p o t ř e b u j e; a 2., koho kapitalismus v y t v á ř í. Jak řečeno, tyto dvě věci se mohou velice radikálně lišit.
Takže napřed, koho kapitalismus potřebuje: v prvé řadě skutečně potřebuje toho pracovníka osvobozeného od půdy, od feudálních pout. A toho také vytvořil. Na straně druhé - a i to je pravda - kapitalismus potřebuje pracovníka povolného, poslušného vůči autoritám, který bude bez velkých protestů vykonávat tu práci, kterou mu naloží jeho zaměstnavatel (kapitalista).
Takže, tohle je skutečně takový pracovník, kterého by měl kapitalismus nejraději; a v tomto smyslu by skutečně svou logiku mohla mít ta argumentace, že vývoj směřuje nikoli ke kapitalismu euroamerického, liberálně demokratického, nýbrž naopak asijsko-kastovního typu.
Jenže: takovýto pohled je prostě příliš zkrácený. Kapitalismus totiž do života společnosti přináší dvě zcela zásadní změny. Aniž by to bylo bezprostředně jeho úmyslem, a zčásti i proti jeho vlastním zájmům; ale je to prostě nevyhnutelný důsledek, kterému on sám nemůže zabránit.
Za prvé, kapitalismus produkuje nejen onen klasický protiklad kapitalista - dělník, nýbrž on (totiž alespoň ten moderní kapitalismus) vytváří velice silnou střední třídu. To jsou všichni ti drobní podnikatelé, samostatně výdělečně činní, kteří sami třeba nejsou kapitalisty v doslovném slova smyslu, ale své peníze si vydělávají samostatně.
To znamená: tato střední třída je uvyklá tomu, ve svém materiálním žití být aktivní samostatně, na svou vlastní odpovědnost, podle vlastních úvah a záměrů. S touto samostatnou podnikatelskou aktivitou (a zároveň s nárůstem jejich osobního bohatství) zároveň stoupá i jejich svébytnost a nezávislost společenská, a nakonec i politická. Ten, kdo je nezávislý materiálně, ten se nenechá natrvalo udržovat v závislosti politické.
A nejen podnikatelská střední třída: právě moderní kapitalismus potřebuje nejen nějakého pasivního dělníka u pásu, nýbrž čím dál tím více pracovníka kreativního, samostatně pracujícího, samostatně se rozhodujícího. A i tady platí: kdo je samostatný ve sféře ekonomicko-materiální, ten natrvalo nebude snášet a trpět svou podřízenost ve sférách jiných. To je základní článek marixstické nauky.
A onen druhý faktor (který je povětšině dosti přehlížen): kapitalismus produkuje z á k a z n í k a.
"Zákazník náš pán!" - to bylo všudypřítomné heslo v socialistickém obchodu; a právě proto ho bylo nutno tak často opakovat a vzývat, protože realita byla přesně opačná. Každý, kdo ty časy ještě zažil, ví: zákazník byl v onom zcela nedostatkovém hospodářství namnoze pouze obtížným hmyzem, otravujícím znuděné prodavače, neboť ti nebyli žádným způsobem zainteresovaní na tom, zákazníka kvalitně a úslužně obsloužit.
Oproti tomu je to právě kapitalismus, s jeho masovou produkcí a tedy masovým odbytem, který svého zákazníka potřebuje. Kapitalismus (tj. prodejce) o svého zákazníka doslova bojuje, neboť ho nezbytně potřebuje k tomu, aby produkoval zisk. A proto je kapitalistický prodejce ke svému zákazníkovi vstřícný, úslužný, plní mu každé jenom možné přání. Zákazník je tady - skutečný a reálný - pán. A zase platí: to vědomí, ten reálný zážitek vlastní hodnoty (ekonomické), ten se nemůže časem neprojevit i v osobní respektive společenské mentalitě. Kdo se cítí být pánem v rovině materiální, ten se nenechá natrvalo udržovat v pozici kmána ve sféře sociální a politické.
A tyto teoretické analýzy nacházejí své plné potvrzení v praxi, a to v prvé řadě p r á v ě na příkladu současné Číny. Je sice fakt, že se zde stále ještě udržuje autoritativní respektive diktátorský systém vlády jedné strany a policejního státu. Ale na straně druhé je nepřehlédnutelnou skutečností, že se v Číně v poslední době čím dál tím více rozvíjí a sílí právě ta střední třída, respektive občanská společnost jako taková. Sílí protesty veřejnosti například proti devastování životního prostředí; a i masivně cenzurovaný čínský internet je plný štiplavých komentářů desítek a stovek miliónů (mladých) uživatelů na adresu režimu.
Tento potenciál liberální svobody je možno po určitý čas tlumit a dusit masivním státním dozorem a policejním útlakem; ale jednou tento kotel vybuchne, a i zde zavládne liberální demokracie západního typu. Sice bezpochyby s určitými místními odchylkami a obzvláštnostmi, ale víceméně zcela standardní model.
Ale, tady bych zase argumentoval tím, že změny v mentalitě lidí vyžadují svůj čas, že je to opravdu záležitost pro celé generace. Marxistickou terminologií řečeno, ta "společenská nadstavba" se té "materiální základně" přizpůsobuje vždycky až s určitou časovou prodlevou.
Rozhodující jsou ta systémová určení: kapitalismus skutečně potřebuje liberalismus, ve smyslu individuální svobody a individuální aktivity jednotlivce.
Ovšem, nezaměňovat!! To že kapitalismus potřebuje respektive přináší liberalismus, ještě zdaleka neznamená, že kapitalismus by přinášel také s v o b o d u! Tyto dva pojmy se velice často zaměňují, přesněji řečeno na této záměně stojí celá ideologie tohoto systému, na tomto předstírání, že už jenom tím že se osvobodilo individuum, že se tím automaticky osvobodil také samotný č l o v ě k.
Od svobody (přesněji: volnosti) individua k pravé lidské svobodě je ovšem ještě velice daleká cesta; a kapitalismus je nakonec vším jiným, nežli právě touto cestou k pravé lidské svobodě.
Tito postmarxisté od Marxe převzali v podstatě tak nějak jenom kritický postoj ke kapitalismu; ale ten prazáklad Marxova myšlení, tento důsledně materiální výklad světa, se v jejich psychologizujících výkladech časem tak nějak "ztratil".
Kupříkladu takový Heller se vám taky nelíbil a ten určitě materiální základnu nepomíjel.
Ruku na srdce, kdyby Žižek přišel s autentickým marxismem (a kdyby občas tak trochu nešaškoval), všiml by si ho na levici vůbec někdo?
Nakonec mu přináleží jistá zásluha na oživení mrtvé levice, ať už to dělá jakýmkoli způsobem. Ten článek mimochodem není přesná interpretace Žižekových názorů (něco jsou i moje myšlenky). Ono je myslím docela těžké Žižekovy názory nějak interpretovat, protože některé jeho výroky si občas protiřečí. Je to sice u filosofa poněkud nezvyklé, ale možná si nemyslí, že všechno ví nabeton. Nebo chce, aby lidé víc přemýšleli vlastní hlavou a nečekali, že je někdo bude krmit hotovou pravdou ze stříbrného podnosu. Měli bychom vůbec při hledání pravdy míň věřit autoritám a víc sami sobě.
K tomu psychologizování... Mimochodem, psychologie jako věda patří jistě do nadstavby, čili do společenského vědomí. Ale samotná psychika, psychický lidský faktor, patří spíš do společenského bytí, jak jsem ráno naznačila panu Dolejšovi. A postmarxisté se tu psychickou oblast pokoušejí analyzovat, protože Marx tyhle věci nezkoumal, ale ony nejsou zanedbatelné.
Vždyť vy nakonec taky nejste marxista a také tvrdíte, že Marx jaksi zapomněl na "samotného člověka", který se mu v těch jeho společensko-ekonomických výkladech "tak nějak ztratil".
Na straně druhé, český neomarxista, psychoanalytik Jan Stern přesně naopak razí názor, že samotná tvorba hodnoty (v marxisticko-ekonomickém smyslu) je v prvé řadě p s y c h i c k ý proces! Neomarxisté se zřejmě snaží právě vystavět tento most mezi naším (ne)vědomím a tou Marxovou "materiální základnou".
Tato téze se mi sice zdá být nemálo problematická (a opravdu si naprosto nejsem jistý, jestli by samotný Marx byl ochoten o ní vůbec hlouběji uvažovat) - ale v každém případě se mi zdá být mnohem perspektivnější, a hlavně vzhledem k marxismu autentičtější, nežli to psychologizování postmarxistů jako Lacan nebo Žižek.
------------------------------------------------
Mimochodem, pan Heller: to že on alespoň v zásadě opravdu pochopil ten vztah materiální základny a společenské nadstavby, je fakt, který u něj přese všechno ostatní plně respektuji.