Byl rozpad SSSR největší katastrofou 20. století?

Eva Hájková

Eva Hájková dává ve svém komentáři zapravdu Vladimíru Putinovi. Rozpad Sovětského svazu byl svým způsobem největší katastrofou minulého století. V jakém smyslu lze něco takového tvrdit?

V jedné zdejší diskusi nedávno zazněl názor, že Putin má zcela jistě naprosto zvrácenou stupnici hodnot, když mohl prohlásit rozpad SSSR za největší katastrofu dvacátého století a pominout přitom dvě světové války, gulagy a holokaust. Je tento Putinův názor zvrácený nebo má aspoň částečně pravdu? Nedalo mi to, abych se nad tím trochu nezamyslela.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Možná to Putin opravdu dost přehnal, nicméně rozpad Sovětského svazu katastrofou byl, podobně jako zánik Jugoslávie. Přestože v situaci, která tehdy vznikla, se patrně nic jiného stát nemohlo. Mám takový pocit, že máme občas tendenci podhodnocovat určité katastrofy oproti jiným. Možná v tom hraje roli ideologie. Nejde jen o to, kde se katastrofa odehrává (západ nebo východ, sever nebo jih), ale také o její ideologický výklad. Pro mnoho lidí byl katastrofou samotný komunismus, a proto zcela logicky nemůže být katastrofou zároveň i jeho zánik. Tedy přesněji řečeno zánik toho, co bylo jeho pokřiveným ztělesněním.

Neodvážila bych se zlehčovat hrůzy holokaustu, gulagů a světových válek. Nic z toho ale většina dnešních lidí, včetně Putina v podstatě nezažila. Myslím si, že člověk má sklon přikládat větší význam utrpení, které sám (nebo on a jeho blízcí) prožil, než utrpení cizímu a vzdálenějšímu. My sami máme daleko k tomu chovat se k nepříteli jako k příteli, ale očekáváme ve všem naprostou nestrannost od něj.

Dějiny patří vítězům

Pokud jde o srovnání s Druhou světovou válkou (v SSSR ji nazývali Velkou vlasteneckou válkou, což možná svědčí o tehdejší převaze vlastenectví nad komunismem), tak ta byla bezpochyby desítky let pokládána za nesmírnou tragédii, jež ovlivnila milióny lidských životů. Vím, o čem je řeč, v mládí jsem navštívila monumentální památník ve Volgogradě (tzv. Mamajev kurgan). Ale — a na to trochu zapomínáme — ta válka skončila vítězstvím a vítězové byli pokládáni za hrdiny, stejně jako všichni padlí. Tomu, že padli, byl společností dán smysl.

To není zanedbatelná věc, i když pro mnoho lidí možná nepochopitelná. Přestože Velká vlastenecká válka měla dvacet miliónů obětí (tak jsme se to učili ve škole), byla to tedy vítězná válka. Zdá se, že vítězství, provázené vizí lepší budoucnosti, má tu moc předchozí utrpení zmírnit. V případě zániku SSSR se o žádném vítězství mluvit nedalo. Byl vítězstvím leda pro světový kapitalismus a možná pro ty, kdo věřili, že Sovětský svaz je překážkou míru a rozvoje jiných národů.

Nedovedu objektivně zhodnotit ruskou katastrofu po zániku SSSR. Místo ní se v mé mysli vybavují jen některé obrazy — například opilý a tančící Jelcin nebo scény z filmu Děti ze stanice Leningradská, který až naturalistickým způsobem zaznamenává tragédii dětských „lepidlových feťáků“ živořících v prostorách metra.

Musím konstatovat, že pokusy o vývoz liberální demokracie do míst, kde nemůže fungovat, jsou špatným řešením hospodářských i politických problémů. Nakonec z toho nemohlo vzejít nic jiného, než konzervativní režim. Všechny dnešní konzervativní režimy, včetně Islámského státu, jsou rubem liberálního Západu. Zatímco v jedné části světa stále exploduje ničím neomezená a dravá svoboda individua, druzí se před touto neohraničenou svobodou zděšeně zabedňují. Často zcela nevybíravým způsobem. Liberálové to tak ovšem neberou. Pro ně je svoboda nade vše a o její rub se nestarají.

Byl katastrofou zánik „komunismu“ obecně? Byl i nebyl. Byl jistě vysvobozením ze slepé uličky dějin, koncem přetvářky, nadějí na změnu, ale katastrofou byl bohužel také.

Dalo by se pochopitelně leccos napsat o nevýhodách unipolárního světa, o nechvalně známé úloze USA v té či oné kauze světové politiky. Někteří levicoví filosofové a politici mluví o dvojím krachu komunismu. Skutečný krach proběhl o desítky let dříve, než došlo ke krachu toho, v čem se idea komunismu nakonec zhmotnila, ke krachu, symbolizovanému pádem berlínské zdi a vším, co potom následovalo.

Levicoví intelektuálové často mluví o filosoficko-ideologické stránce jevu, o zhroucení ideálů, jež se nepodařilo ničím nahradit, o prázdnotě duší a podobně. Postkomunismus je vyprázdněný od všech vizí budoucnosti.

My v Československu a posléze v České republice jsme v éře postkomunismu ekonomicky ani sociálně možná neutrpěli tolik škod jako lidé žijící na území Sovětského svazu. Neumím to ale dostatečně dobře posoudit, od roku 1981 jsem tu zemi nenavštívila, takže srovnávání jejího vývoje s naším ponechám jiným. Situaci u nás mohu aspoň hodnotit na základě vlastních zkušeností.

Byl katastrofou zánik „komunismu“ obecně? Byl i nebyl. Byl jistě vysvobozením ze slepé uličky dějin, koncem přetvářky, nadějí na změnu, ale katastrofou byl bohužel také. Foto World Economic Forum, flickr.com

Chiméra morální dokonalosti

Myslím si, že levicoví intelektuálové diskutují často o ideálech nebo idejích, ale málokdo z nich je schopen plně nazírat realitu lidí nacházejících se v nejnižších společenských pozicích — lidí, jimž (nebo jejichž rodičům) komunistický režim kdysi pomohl z neuvěřitelné bídy a z nichž mnozí po jeho pádu začali do neuvěřitelné bídy znovu upadat (jak by řekl Keller „sypat se“ směrem dolů). Bídou nemusíme vždycky myslet jen stav akutní hmotné nouze (hlad, chybění oděvu a přístřeší), nýbrž i kulturní či sociálně-kulturní nouzi a postupné odlidštění.

Dnes u nás zbývá málo pamětníků, kteří zažili situaci dělnických vrstev před válkou. Občas neuškodí nahlédnout do literatury či do historických pramenů, aby před našimi zraky vyvstal obraz strašlivé bídy průmyslových měst v době hospodářské krize třicátých let (například Ostravy): lidské trosky žijící v blízkosti hald a popíjející denaturovaný líh, hrozné poměry ve zbídačelých a tedy i nekulturních rodinách, děti umírající na záškrt, zoufalé matky, domácí násilí místo chleba, zoufalý pocit křivdy a nenávisti.

Po válce tento svět strašných kontrastů zmizel a zdálo se, že už se nikdy nevrátí. Lidé, kteří dřív žili na dně společnosti, se dostali z té nejhorší bídy, i když bída nezmizela úplně, zvlášť ta kulturní ne.

K morální dokonalosti jsme měli daleko. Mnozí dělníci dál propíjeli své výplaty v hospodách se špatnou pověstí, možná někteří z nich dál bili své ženy a děti (pokud se ženy ovšem daly). Nekulturnost se nepodařilo hned odstranit, ale byla držena v určitých mezích a často i proti vůli těch, jichž se to týkalo. A hlavně — těm lidem byla dána reálná možnost žít slušně. Všichni měli (a museli mít) práci, měli kde bydlet a o jejich děti bylo postaráno, i když možná ne tak, jak bychom si představovali.

Všem, kteří byli v minulém režimu pronásledováni a trpěli nesvobodou, to bude znít hrozně, ale pro značnou část dělnictva se pojetí svobody v liberálně-demokratickém smyslu stalo tragédií. Kdo se nenaučil rychle plavat, šel ke dnu. Záchranné čluny byly možná připravovány, ale ukázaly se jako nedostatečné. Mnoho lidí ztratilo práci a zvykli si na nezaměstnanost, upadli do dluhové pasti, stali se oběťmi lichvářů a exekutorů, přišli o střechu nad hlavou, propadli alkoholu, ale i drogám nebo hráčské vášni, či dokonce zločinu. V každé širší dělnické rodině se najde aspoň jedna „černá ovce“, která splácí svou vlastní naivitou získaný bezedný dluh, do něhož namáčí i své příbuzné.

Na konci je Putin

Většina z uvedených osudů lidem dřív nehrozila. A je dost důvodů domnívat se, že v jelcinovském Rusku bylo tohle všechno ještě daleko horší. Z toho důvodu lze Putinovi těžko vytýkat, že hodnotí zánik SSSR jako „nejhorší tragédii dvacátého století“. Samozřejmě pokud má k tomu tento a ne jiný důvod.

Předpokládám sice, že jde o mocichtivého člověka, o nacionalistu, cynického egoistu (což se mimochodem s nacionalismem vylučuje), machiavelistu, který se navíc rád vytahuje a předvádí, o člověka, jehož režim se opírá o „siloviky“, který centralizuje moc v rukou úzké skupiny, kontroluje média, potlačuje kritiku, údajně se zbavuje nepřátel; ale nemohu ho pokládat za ztělesnění zla pro celý svět.

Považuji jeho vládu jen za historicky přechodnou reakci na vývoj po roce 1989. Doufám, že za to nebudu obviněna z neamerické (pardon, neevropské) činnosti, ale v Rusku prostě nemůže fungovat západní liberální demokracie, a nějaký režim zajišťující pořádek tam být musí.

To, že jsem ve zdejších diskusích opakovaně psala, jak moc mi vadí, že Putin zavrhl říjnovou revoluci roku 1917, mě snad uchrání před podezřením, že jsem ruskou agentkou.

Ale zpět k otázce: Byl rozpad SSSR nejhorší katastrofou 20. století, nebo nebyl? Myslím, že odpověď je vcelku jasná. Kdyby se SSSR nebyl zhroutil, pravděpodobně by dnes Putin neseděl v Kremlu a nechřestil by zbraněmi. Ale protože se režim zhroutil, Putin tam sedí a celému západnímu světu je trnem v oku. Z této skutečnosti můžeme vyvodit jednoznačný závěr: Putin má naprostou pravdu. Zhroucení SSSR bylo skutečně nedozírnou katastrofou. Umožnilo totiž cestu k moci právě Putinovi.

    Diskuse
    April 28, 2015 v 10.37
    V dvacátém století se kromě Sovětského svazu rozpadlo mimo jiné také Britské impérium, Osmanská říše, Rakousko-Uhersko. Měřeno na počet obětí to byly horší katastrofy. Jugoslávie vznikla v mocenském vakuu po rozpadu Osmanské říše a Rakouska-Uherska, na konflikt tam bylo zaděláno od počátku. Krize na Ukrajině zatím bledne ve srovnání například s miliony (možná celkově desítkami milionů) uprchlíků a násilím při dělení bývalé britské Indie a později při dělení Pákistánu a Bangladéše
    JP
    April 28, 2015 v 12.6
    Rozpad impéria
    Zdá se mi, že se tu poněkud promísily dvě dosti rozdílné záležitosti: rozpad SSSR jakožto ústřední mocnosti světového (pseudo)komunismu na straně jedné, a rozpad SSSR jakožto světové supervelmoci a impéria na straně druhé.

    Pokud totiž současný vrcholný ruský státník rozpad SSSR označuje za "největší katastrofu 20. století", pak tím podle všeho má na mysli výhradně ten druhý aspekt. On nelituje nijakým způsobem zánik sociální myšlenky komunismu; on pouze hluboce trpí pocitem ztráty vlastní moci.

    Shodou okolností jsem zrovna dneska v německých novinách četl rozhovor s jednou ruskou historičkou, Ljudmilou Alexejevou. Její charakteristika vyjadřuje v podstatě všechno:

    "Je jedna věc, která se mi ozřejmila až tou historií s Krymem. Doufala jsem, že tomu tak není: velká většina našich občanů je infikována imperiálním syndromem. Rusko bylo nejen v sovětských dobách, nýbrž po celá staletí impériem. Naši občané jsou zvyklí, že jsme velká, silná země, že můžeme dobývat jiná území, že se nás ostatní bojí. A víte co: oni chtějí, aby aby se nás ostatní báli! To je hrozné."

    V podstatě není, co k této vlastní diagnóze jedné občanky ruského státu dodat. Tou nejvlastnější "tragédií" rozpadu SSSR je ve skutečnosti ztráta pocitu vlastní moci, frustrace z rozpadu vlastního impéria, ztráta toho pocitu vlastní síly a nadřazenosti, že "ti druzí se nás musí bát".

    Z tohoto hlediska je rozpad SSSR tím nejlepším, co se ve dvacátém století vůbec mohlo přihodit. A až i většina ruského obyvatelstva pochopí, že respekt druhých národů je možno získat si jinými kvalitami nežli tím, aby z nich museli mít strach - pak je ty ostatní národy bezpochyby opět rády přijmou do svého společenství.

    Mimochodem, ta formulace "zatímco v jedné části světa stále exploduje ničím neomezená a dravá svoboda individua, druzí se před touto neohraničenou svobodou zděšeně zabedňují" je vynikající! ;-)
    April 28, 2015 v 12.28
    Pane Kubičko,
    mělo to být tak trochu vtipné (viz závěr, že největší katastrofou je právě Putin). Jinak si myslím, že objektivně srovnávat míru utrpení je problematické, takže to stoprocentně nelze. Dají se srovnávat počty mrtvých, to ano, ale někdy ani stanovit ty počty není jednoduché, natož další míru utrpení.
    Pokud jde (třeba v medicíně - o bolest u jednotlivců, tak tam neplatí rovnice stejná diagnóza = stejná bolest ani stejná bolest = stejný pláč. Nikdo nemůže přesně stanovit, jak trpí ten druhý. Takže se asi každý řídí spíš heslem: bližší košile než kabát.
    Jinak musím přiznat, že jsem nenapravitelná, ideologicky zaujatá mrcha, která si sama pro sebe říká (ačkoliv to adresuje jiným): Nechtěli jste komunismus, tak máte Putina, Islámský stát atd. atd.
    Ovšem není v tom žádná škodolibost, protože určitě nepřeji nikomu nic zlého. Navíc se mě všechny ty problémy týkají taky – nejsem někde „za vodou“. Kdybych věděla, jak světu pomoci, tak to udělám. Na mou duši. V poslední době si začínám myslet, že nám pomůže už snad jenom Bůh. Tak daleko jsem až došla.
    April 28, 2015 v 12.29
    Pane Poláčku,
    díky za ocenění.
    April 28, 2015 v 12.57
    Paní Hájková
    vtipné to bylo velmi. No ale Britský kolonialismus měl také svou ideologii ("břemeno bílého muže"), která byla poražena. A dalo by se říkat: nechtěli jste Britské impérium, tady máte USA jako nového hegemona, tady máte miliony uprchlíků v Indii atd. Islámský stát je spíš v díře, kterou po sobě zanechala Osmanská říše než Sovětský svaz. Turci přece jen dokázali držet náboženské fanatiky na uzdě, stejně jako v Indii Britové.
    JV
    April 28, 2015 v 16.19
    Článek plný neotřelých myšlenek a souvislostí
    Rozpad SSSR, ať už jej hodnotíme tak či onak, byl především nevyhnutelný. SSSR a jeho impérium bylo založeno násilím a proto muselo dříve nebo později padnout.

    Co se týče Vladimíra Putina, tak ten jistě není nějakým ztělesněním zla. Putin je docela logickým vyústěním ruského vývoje po roce 1989. Mám tím na mysli jak vývoj v myšlení a postojích samotných Rusů žijících v Rusku, tak vývoj politické situace v Ruské federaci.

    A ještě něco podstatného k pochopení Ruska. Bylo by nadmíru dobré si připomenout – a ruské dějiny to dost dobře dokládají – že ruští občané snesou kdejaké příkoří a krutost od vlastních vládců, ale nechat si poroučet z ciziny, neřku-li od nadnárodního kapitálu, to si líbit nenechají. Nevím jestli západ tento fakt dostatečně chápe.

    Jinak je článek paní Hájkové plný neotřelých myšlenek a souvislostí, které nelze opomenout, chceme-li si udělat pravdivý obrázek o důvodu dočasné úspěšnosti komunismu. (Např. palčivá bída a velká sociální nespravedlnost, kterou u nás komunisté dokázali odstranit během pár let!)

    Docela by mne zajímalo, jestli autorka, paní Hájková, která pokládá poznaný komunismus za pokřivenou formu pravého a dobrého komunismu, v jehož uskutečnění v budoucnosti doufá, má stejné pochopení pro jakýsi po všech stránkách dobrý kapitalismus navzdory kapitalismu reálnému, plnému bezohlednosti, v němž je nám dáno žít.

    Já tedy v ideální varianty něčeho, co se svými ustavujícími principy příčí řádu stvoření, tedy Bohu – v případě komunismu je to vláda člověka vybaveného nezpochybnitelnou a údajně dokonalou ideologií , resp.ideologií vůbec; v případě kapitalismu je to docela obyčejné sobectví – nevěřím ani za pověstný mák.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    VP
    April 28, 2015 v 16.53
    Putinovu interpretaci
    můžeme rozklíčovat díky tomu, že rozpad SSSR považuje za největší GEOPOLITICKOU katastrofu 20. století, jde tedy o impérium. Osobně považuju za největší geopolitickou katastrofu 20. století kolonialismus 19. století, tím pádem i dekolonizaci 20. století, která je jho součástí. Otázkou pak je, jestli rozpad sovětského impéria (fungujícího na jiných principech než ta klasická) nenastartoval geopolitickou katastrofu 21. století, a ukrajinská krize není jedna z jejích vlaštovek...
    DU
    April 28, 2015 v 17.15
    V podstatě souhlasím s panem Kubičkou
    SSSR byl následovníkem Ruského carství, špatným nebo horším následovníkem, který zcela zdevastoval středoevropské, tedy naše hodnoty. V tomto smyslu má cenu jeho rozpad spíše slavit než ho litovat.

    Chybí nám dnes nejen volné tvůrčí vyspělé a bezpečné středoevropské soustátí, jakým byla Svatá říše římská, Rakouské resp. Rakousko-Uherské císařství, které mnohé vyvažovalo a poskytovalo svým obyvatelům i národům nebývalý rozvoj. Chybí nám i ona Osmanská říše, která více než půl tisíciletí držela rovnováhu a jistou stabilitu na Blízkém východě. Rozbily ji nerozvážně koloniální mocnosti Francie a Velká Británie a následky tohoto rozbití vidíme dnes stále zřetelněji.

    V Evropě nám chybí i Prusko, akční razič na kontinentu, nositel pokroku, luteránská protiváha katolické Svaté říše římské, Itálie, Francie, Španělska. Chybí nám Uherské království, které naopak svým konzervatismem a nechutí uherské šlechty k válkám vyvažovalo pruské kontinentálně dobyvačné tendence. Chybí nám silný Polsko-Litevský stát, ke kterému se hlásila i velká část ukrajinské šlechty, který přinesl západní hodnoty do východní Evropy, málem až k Volze, byl neuvěřitelně tolerantní včetně muslimů, obchodoval s Nizozemím a byl nárazníkem proti Rusku.

    Nyní jsme loutkami v rukách amerického a ruského imperialismu. O nás se rozhoduje ve Washingtonu a v Moskvě. Nesmíme mít silnou evropskou armádu. Nebo můžeme a nechceme?
    April 28, 2015 v 17.20
    Panu Vyleťalovi
    Představu dokonalého kapitalismu nemám. Humánnější forma kapitalismu se sociálním státem na západě samozřejmě existovala. Ale já si myslím, že vznikla ze strachu kapitalistů před sovětským systémem. Kapitalismus podle mého názoru není trvale udržitelný, ovšem nějakou dobu asi ještě potrvá. Co přijde po něm, to opravdu nevím. Obávám se, že se neudrží ani sociální stát a že možná budeme muset hledat nějaké jiné formy solidarity. Vlastně žádný socio-ekonomický systém není trvale udržitelný, protože svět se stále mění. Ani komunismus podle mého názoru neměl být něčím neměnným. Měla to ale být společnost, která se už obejde bez vykořisťování člověka člověkem. Ne díky dokonalé ideologii, jak píšete, ale díky vysoké materiálně technické základně. Společnost, kde se může každý naprosto svobodně rozvíjet a přitom nežije na úkor druhého. Tedy vlastně dokonalý humanismus.
    Jinak – já jsem nepočítala s tím, že se toho někdy dožiju (možná na rozdíl od jiných lidí) takže v tomto ohledu jsem nebyla nijak zklamaná. Nikdy jsem si nestěžovala. Ani teď si nestěžuji kvůli sobě, ale kvůli jiným lidem, kteří jsou na tom hůř. A momentálně mám největší obavy z možné války.
    + Další komentáře