Ještě než loni nová vláda zasedla do úřadu, zaujali ministr zahraničí a jeho náměstek mluvou o chystané změně koncepce zahraniční politiky. Ohlášenému návratu do Evropy všichni krom ultrakonzervativců zatleskali, ale při zmínkách o střízlivějším hodnocení role Západu ve světě a návrzích na zohledňování socio-ekonomických či environmentálních práv v zahraniční politice, se pozvedlo nejedno obočí.

Co na tom, že v západní Evropě, kterou už roky dobíháme, tento diskurz patří k standardu, a do popředí se dostává i téma rolí mužů a žen ve veřejném životě, mimochodem další z témat, které vedení ministerstva otevřelo.

Ne že by se tato témata plně promítala do zahraničních a obchodních politik našich západních sousedů, ale mluví se o nich, a zdaleka nejen mezi „levičáky“, a krok za krokem se přijímají konkrétní opatření.

Je k tomu dost důvodů. Klimatické změny nejsou „za rohem“, ale už si na cestě z předsíně do obýváku zouvají boty. Sociální nerovnost není fantazmagorií trockistů, ale jedním ze stěžejních témat dneška, které má přímý dopad na politické svobody. No a ženy pořád tvoří polovinu světové populace, ale mají zatím zanedbatelný podíl na rozhodování o veřejných politikách, které se jich bytostně dotýkají.

U nás jsme však tato témata chtěli zamést pod koberec. Někomu se jevilo, že tahat je do zahraniční politiky je zcela zbytečné, pokud ne vyloženě hloupé. Jiní si povzdechli, že je to sice zajímavé ale příliš abstraktní, a snad se na to podíváme někdy jindy, třeba až „bude líp“.

Mezitím diplomatický život přinášel zcela konkrétní situace. Třebas kroky a výroky prezidenta Zemana, na které těžko najít vhodné adjektivum. Anebo strastiplnou kakofonii členů vlády na téma protiputinovských sankcí a naší role na Ukrajině. O ní se Putin už mnohokrát a dávno vyjádřil, že je pro něho absolutně klíčová, ale politickým stranám, levicovým i pravicovým, byla téměř srdečně ukradena. Zajímala se o ni hlavně hrstka diplomatů a aktivistů.

Rozpoutání války na Ukrajině pak nějak spontánně přineslo potřebu a nutnost zařadit se, a jasně deklarovat, s kým jsme. Na nějaké debaty o vyváženém nahlížení na roli Západu ve světě nejenže nebyl čas, ale staly se nemístnými. Do toho cesta do Číny, špatný tah Havlem, a konflikt vzplál i v Praze.

Jistěže tah Havlem byl špatný. Ne proto, že Havel je „značka“, ale proto, že v Havlových textech, prohlášeních a žití najdeme mnoho z toho, co chtěla dnešní vláda zavést do zahraniční politiky. Ale to Drulák samozřejmě ví, takže úvahy o tom, že se vymezováním vůči Havlovi snažil buď pošlapat jeho památku, anebo na sebe přitáhnout pozornost, neobstojí.

Vzhledem k tomu, co představuje těžiště jeho návrhů, je docela pravděpodobné, že kdyby věděl, jakou lavinu spustí vymezováním se vůči Havlově politice, dal by si větší pozor na slova. Jiná věc je, že pohybuje-li se v politice, takové tušení mít měl.

V průběhu inventury zahraniční politiky byli tedy náměstek i jeho ministr kritizováni jak za svůj idealismus, tak pro jeho nedostatek. Dostalo se jim verbálních pohlavků za ohrožování „naší vazby na Západ“, dědictví disentu a samotné transformace.